Smack One: Mám rád běžného Rusa i běžného Američana, ale neumím si představit, že bych tam chtěl žít

Mluvíme spolu krátce poté, co Damon Albarn vystupoval s palestinskou vlajkou v Berlíně i v Londýně. Nebál ses někdy, že by se to mohlo stát v Praze na některém z tvých koncertů, na které si zveš londýnské grimery?

Ani ne, já mám rád lidi, vždycky jsem byl na jejich straně. Pamatuju se, že před tím, než se to všechno zvrhlo, jsem byl v Roxy na palestinské techno dýdžejce, která tam mávala palestinskou vlajkou, ale zároveň tam někdo taky vytáhl izraelskou. A byli spolu v pohodě. Nesnáším to rozdělování, protože zpravidla za tím stojí někdo, komu se to hodí. Fakt mám rád lidi – normální Palestince i Izraelce. Mám rád i běžného Rusa a běžného Američana, ale zároveň bych si nedokázal představit, že bych chtěl v jedné z těchhle zemí žít. Vnímám, že to někdo někde výš manipuluje, a upřímně dneska i v Izraeli. Nic není černobílé. Úplně nejvíc se snažím to nevnímat. Už dlouho jsem nebyl na žádném zpravodajském webu, nechci o té válce nic vědět. V hlavě to vypínám, protože vím, že s tím nic nezmůžu. Akorát se naštvu, že zase někde umírají děti, ať je to na jakékoli straně. Jinak by to asi ani nešlo, protože s tímhle albem jsem měl hodně práce. Uvědomoval jsem si ty distrakce, které to ve mně vytvářelo, až jsem najednou zjistil, že jsem se třeba na půl hodiny ztratil v nějaké „rabbit hole“. A že ztrácím čas, že si čtu komentáře nějakých blbců někde na síti. I komentátorů, co si myslí, že vědí všechno nejlíp. Taky jsem býval takový. Od té doby, co jsem to vypnul, mi je líp. Myslím, že bych jinak ani tuhle desku nedodělal.

V bookletu tvé nové eponymně pojmenované desky Smack One jsou jen úryvky z některých textů. Proč?

Řekněme, že to jsou mé nejoblíbenější pasáže z textů. Nechci to nadhodnocovat a říkat jim básně.

Počkej, rappeři jsou moderní básníci, ne?

Do jisté míry asi ano. Já texty většinou píšu bez beatů. Takže vzniká cosi jako báseň. Do telefonu, vždycky když se objeví nápad: čtyři řádky, osm řádků max. Až následně, když mi třeba někdo pustí nějaký beat, si řeknu: tahle myšlenka, tenhle rým by mohl sednout s danou rytmikou, tempem nebo náladou beatu. Takže mám telefon plnej básniček, které nemají žádný podklad, do kterého by vznikaly.

Nikdy tě nemrzelo, že sis vybral rap?

Ne. Řekl jsem si, že rap budu používat jako nástroj a hudbu dělám jako celek. A lidi to, myslím, vnímají. Většinou rapuju to, čemu se v Anglii říká „MCing“, což znamená, že do beatu se dávají bars (výraz pro řádky textu; poznámka redakce). Někdo by to mohl vnímat jako rapování, ale grime není klasický rap, vyšel z ragga, z lidí na mikrofonu na Jamajce, kterým se paradoxně říkalo DJs. A to by u nás působilo pojmový zmatek – tady je DJ diskžokej, tedy člověk, co pouští hudbu, proto používáme MC’s. Grime je hodně specifický v tom, že MC’s často neperformují své voká­ly do vlastních tracků. Grime MCmusí být hodně verzatilní, umět své bars použít na nejrůznější beaty. Dobrý Bad Boy MC by měl znát spoustu beatů a vědět, co si do čeho sedne, stejně tak by dobrý DJ měl vědět, kdy ti má pustit správný beat, abys nečekal dlouho na svůj drop. A když tohle všechno funguje dohromady, je to neskutečná jízda, energie, symbióza. Opravdu si myslím, že s běžným rapem to nemá nic společného – to je hardcore energie zasazená do elektronického beatu.

Co si čtenář Reflexu má představit pod výrazem Bad Boy MC?