Druhá světová válka neskončila v roce 1945. Mír přišel až po šesti letech
Čtěte Reflex v Googlu přednostně
Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
Druhá světová válka neskončila v květnu ani v září 1945. Mocnosti Osy sice podepsaly bezpodmínečnou kapitulaci, k formálnímu ukončení válečného stavu došlo až v roce 1951. Na ratifikaci některých úmluv si musel poválečný svět počkat skoro půl století a některé dokonce nebyly podepsány dodnes.
Datum konce druhé světové války zpaměti vychrlí i školák, co má problémy zapamatovat si rok vydání Zlaté buly sicilské. Jak to ale v historii bývá, málokteré datum je skutečně pevně dané. Výjimkou není ani konec nejhoršího světového konfliktu v dějinách.
Květen 1945
Začátek konce nastal nejprve 7. května 1945, kdy Německo podepsalo kapitulaci v sídle vrchního velení spojeneckých expedičních sil v Remeši. Stalin ale dokument odmítl, a usmyslel si, že kapitulace musí být podepsána v dobytém Berlíně se zástupci všech spojenců. K tomu došlo 8. května v sídle štábu 1. běloruského frontu v Berlíně-Karlshorstu. Kvůli časovému posunu byl ale dokument schválen až po půlnoci, a ve východním bloku se proto slavil konec války až 9. května.
Na mnoha místech boje pokračovaly, hlavně proto, že se německé jednotky snažily uniknout Rudé armádě a dostat se přes demarkační linii do zajetí USA. Na Příbramsku se bojovalo ještě 12. května, dokud jednotky SS nepodepsaly kapitulaci v Rakovickém mlýně u Čimelic. Britský ostrov Alderney byl od zoufale se bránící německé posádky osvobozen až 16. května.
Srpen a září 1945
Japonsko setrvávalo ve válečném stavu ještě čtyři měsíce. Konec přinesly až dvě atomové bomby svržené na Hirošimu a Nagasaki a současná sovětská ofenzíva v Mandžusku. Císaři Hirohitovi nezbývalo nic jiného, než 15. srpna vyhlásit kapitulaci Japonska a 2. září 1945 ji oficiálně podepsat. Kapitulace však neznamená konec válečného stavu, který se formálně ukončuje podepsáním mírových smluv mezi znepřátelenými státy. Na ty si ale svět musel počkat ještě šest let, na některé ještě déle a některých jsme se nedočkali nikdy.
Hlavním důvodem otálení s mírovými smlouvami byla skutečnost, že se poražené státy dostaly pod okupační správu a její správci se velmi rychle octli na opačných stranách železné opony. Komplikovaná situace nastala hlavně v Německu, které bylo rozděleno na čtyři okupační zóny spravované Spojenými státy, Británii, Francií a Sovětským svazem. Aby byla situace ještě zamotanější, byl na čtyři zóny rozdělen i Berlín, přestože samotné město leželo hluboko v území ovládaném Sověty.
Neochota k ustanovení mírového stavu panovala i na straně USA, protože Spojené státy by ji musely podepisovat s nepřátelským komunistickým státem. Situace v Německu se dostala na hranu otevřeného válečného konfliktu, když Stalin nařídil v červnu 1948 blokádu Berlína a Spojené státy musely zásobovat západní část města vzdušným mostem. Blokáda skončila až po 11 měsících a byla hlavním důvodem, proč se SNR stala součástí NATO. Na uzavírání mírových smluv v takovém prostředí nebylo ani pomyšlení.
Říjen 1951
Velký posun v poválečných jednáních nastal až více než šest let po kapitulaci Německa a Japonska. Nejprve byla 8. září v San Francisco podepsána mírová smlouva mezi 48 státy a Japonskem. Oficiálně zrušila status Japonska jako imperiální mocnosti, ustanovila kompenzace státům okupovaným za války a zároveň ukončila okupaci japonských území. Výjimkou byl ostrov Okinawa, na němž muselo Japonsko předat správu Spojeným státům.
Situace s Německem byla složitější. Vyostřenou situaci v Berlíně se sice podařilo urovnat. Napětí ale opět vzrostlo poté, co Sověti provedli 3. října 1951 úspěšný test atomové pumy. Namísto podepsání mírové smlouvy proto prezident Truman formálně ukončil válečný stav 24. října 1951 Proklamací 2950. Před 75 lety v ní Německo vyjmul ze seznamu nepřátelských zemí.
Květen 1955
Komplikované detaily mezinárodní politiky způsobily, že poválečný stav dozníval ještě mnoho let poté. Západní mocnosti formálně ukončily okupaci a uznali Německou spolkovou republiku jako suverénní stát až 5. května 1955. V dohodě však existovala klauzule, která dávala Británii, Francii a Spojeným státům právo podílet se na rozhodování ve třech specifických oblastech: Statutu a správy Berlína (ten po právní stránce zůstával okupovaným územím), záležitostech týkajících se obou částí rozděleného Německa a jednání o jeho eventuálním sjednocení.
Září 1990
Kvůli těmto stanovám muselo Německo i čtyři dekády po válce získat souhlas s opětovným sjednocením od USA, Británie, Francie a Sovětského svazu. Poslední překážka byla překonána až podepsáním Smlouvy o konečném uspořádání ve vztahu k Německu. Dohoda známá také jako „Dva plus čtyři“ byla podepsaná 12. září 1990 v Moskvě a udělala v poválečném uspořádání poslední tečku. Nebo také možná ne. Slovenský štát totiž Spojeným státům vyhlásil válku 12. prosince 1941. Jelikož jeho existenci USA nikdy neuznaly a Slovensko se po válce stalo opět součástí Československa, mír mezi oběma státy nikdy nebyl uzavřen. Naštěstí je to dnes už každému jedno.
