Trump, Putin a Si u jednoho stolu. Amerika může přijít o to nejcennější, co má
Čtěte Reflex v Googlu přednostně
Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
- Donald Trump chce jednat s Vladimirem Putinem a Si Ťin-pchingem o jaderném zbrojení. Schůzka by se mohla konat příští měsíc v Číně.
- Za posledních několik týdnů Washington zásadně změnil kurz vůči Rusku. Zároveň už delší dobu omezuje závazky vůči spojencům v Evropě i Asii.
- Mezinárodní řád, který vznikl po roce 1945, tak ztrácí svého hlavního garanta.
Debata o bezpečnosti Evropy se často točí kolem otázky, jestli hrozí velká válka. Podstatnější je ale jiný proces. Konflikt globálního rozsahu Rusko vést nedokáže. Postupně se ale rozpadá systém pravidel a institucí, který od konce druhé světové války určoval, jak spolu státy jednají. Patří k němu nedotknutelnost hranic, kolektivní obrana a americké bezpečnostní záruky, především myšleno v Evropě a tam, kde se chce podle evropských hodnot žít. Tenhle systém nepadne jedním úderem. Eroduje a Spojené státy se na tom nyní největší měrou podílí.
Nejzřetelněji je to vidět na Ukrajině. Trump během několika týdnů odmítl uplatňovat „Grahamův“ zákon o nových sankcích proti Rusku, přestože ho sám podepsal a stojí za ním obě strany Kongresu. Uzavřel s Moskvou dohodu o dodávkách nafty a jeho vyjednavači jednají o zahraničních aktivech Lukoilu. Za hlavní překážku míru přitom označuje ukrajinského prezidenta, ne Kreml. Ruské útoky na ukrajinská města a energetiku zlehčuje, zatímco jeho lidé oslavují Putina jako humanistu.
Ukrajina není sama, jen její trudný osud nejvíc bije do očí. V Asii Spojené státy kvůli konfliktu s Íránem přesouvají vojenskou techniku z Jižní Koreje a opožďují dodávky zbraní do Japonska. A snaží se stejně jako Ukrajinu použít Tchaj-wan jako páku při vyjednávání s Čínou tím, že jej hodí přes palubu. Tyto státy jsou přitom klíčem k zadržování Číny a jejích globálních ambicí. Evropští spojenci mezitím řeší celní spory s Washingtonem a bláznivou debatu o Grónsku. Výsledek je ve všech regionech stejný: americké záruky přestávají být samozřejmostí. Z přítele se stává nečekané riziko.
Bez precedentu
K takovému obratu nejsou žádné historické paralely. Nixonovo sblížení s Čínou se odehrálo v době míru a doprovázely ho záruky pro Tchaj-wan. Z Vietnamu i Afghánistánu Spojené státy odešly, ale nepřešly na stranu protivníka a neuzavíraly s ním obchodní dohody. Americký list The New York Times to popisuje jako situaci bez obdoby: Amerika podle něj uprostřed války trestá napadeného a odměňuje útočníka.
Pro Kyjev je to existenční otázka. Zelenskyj sám připustil, že bez americké podpory Ukrajina neobstojí. Washingtonský tlak se přitom netýká jen podmínek příměří. Ukrajina se má smířit se ztrátou území.
Peníze nebo moc?
Putina a Si Ťin-pchinga spojuje mocenský cíl: oslabit americký vliv a prosadit svět, ve kterém si velmoci nově rozdělí sféry vlivu. Putin navíc potřebuje, aby Ukrajina přestala být hlavním tématem vztahů s USA a stala se jen jedním z mnoha. Jednání o jaderném zbrojení mu k tomu nabízí ideální rámec. Rusko se tak vrací mezi velmoci, aniž by válku vyhrálo nebo ukončilo.
Trumpovy zájmy jsou jiné, především obchodní. Ukazuje to jednání o zahraničním majetku Lukoilu. Ruská firma ho musí kvůli americkým sankcím prodat a o kupci fakticky rozhoduje Washington, protože transakci musí schválit americké ministerstvo financí. Podle New York Times Putin prodej otevřel na zářijové schůzce s Trumpovými vyjednavači Stevem Witkoffem a Jaredem Kushnerem. Majetek se odhaduje na více než 20 miliard dolarů, prodávat se ale bude pod tlakem, a tedy nejspíš levně. Mezi zájemci jsou Trumpův donor Todd Boehly, katarští podnikatelé Al-Chajjátové, kteří jsou Kushnerovými obchodními partnery, a investiční fond emirátského šejka Tahnúna, napojený na Kushnerovu firmu i na kryptoměnový projekt Trumpovy rodiny. Mírová jednání a obchod se tu ale prolínají způsobem, který nemá v americké diplomacii obdobu.
Trump si chce budovat obraz diplomata a mírotvorce, získat nějaké plusové body pro domácí publikum a vyhlídku na obchody pro svou rodinu. Místo toho se vykresluje jako zrádce. Strategicky ztrácí ještě víc: důvěru spojenců, kterou Spojené státy budovaly osmdesát let a kterou nelze rychle obnovit, včetně věrné a spokojené sféry vlivu, kterou na rozdíl od svých geopolitických rivalů nemusí udržovat silou.
Nabízí se srovnání s jaltskou konferencí, kde v únoru 1945 Roosevelt, Stalin a Churchill rozhodovali o poválečném uspořádání Evropy. Tam ale u stolu seděli tři vítězové války, i když nebyli stejně silní, ani demokratičtí jednali jako relativně rovnocenní partneři. Případná schůzka v Číně bude mít jiné složení: dva státy, které posilují, a jeden bývalý hegemon. Ten svou pozici neztratil porážkou. Prodal jí dobrovolně.
