Dětský ombudsman: Když neumíme dobře vyhodnotit ohrožení dítěte, těžko můžeme dělat správné rodinné intervence
První ochránce práv dětí Martin Beneš je ve funkci necelé dva měsíce. „Když jsem působil jako opatrovnický soudce, viděl jsem slabé stránky systému, který se o děti má postarat,“ vysvětluje, proč se rozhodl o místo ucházet. Za své působení už stihl vytvořit poradní orgán složený z dětí, se kterým bude konzultovat problémy, které nezletilé trápí. Kde Beneš vidí největší problémy v systému ochrany dětí? A jakým dalším oblastem by se chtěl věnovat?
Jste první dětský ombudsman. Jaké to pro vás je?
Je to trochu nečekané a zvláštní, přestože jsem o tu funkci dlouhou dobu usiloval. O tom, že dětský ombudsman bude, se vedou diskuze zhruba dvacet let, poslední roky byly intenzivnější. Rozhodl jsem se, že se o funkci budu ucházet, když jsem byl na stáži u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Byli jsme s rodinou na koupališti v takové malé obci kousek od města a na internetu jsem si přečetl, že se zákon o dětském ombudsmanovi blíží k finalizaci. V té chvíli mě napadlo, že to zkusím. Tři roky jsem pak na tom pracoval, ale nemyslel jsem si, že skutečně budu zvolený. Je to poměrně vysoká politická hra, protože ombudsmana volí parlament. Nakonec to ale vyšlo.
Proč jste se jím chtěl stát?
Když jsem působil jako opatrovnický soudce, viděl jsem slabé stránky systému, který se o děti má postarat, například sociálně-právní ochrany. Vydával jsem rozhodnutí, která se dětí velmi dotýkají a ovlivňují jejich život. A protože soudci všechna tato rozhodnutí dělají svým jménem, mají velkou motivaci systém změnit, aby lépe dětem sloužil. O to jsem se snažil i v rámci justice, ale to má své limity. Přišlo mi, že jakožto dětský ombudsman budu mít větší šanci přinášet a prosazovat potřebné změny.
Na rozdíl od veřejného ochránce práv funkce dětského ombudsmana ještě není úplně zavedená. Musíte si vyšlapat tu cestu tedy sám?
Tyto funkce nejsou úplně oddělené jednotky, sdílíme stejnou budovu i aparát lidí. Tedy můžu čerpat z tradice veřejného ochránce práv a zároveň i ze zkušeností týmu, který se za posledních 25 let etabloval a je skvělý. Je tam kontinuita z hlediska fungování, tito lidé se pod veřejným ochráncem práv dlouhodobě věnovali dětské agendě. Samozřejmě je to nová pozice, která je skutečně jen pro děti, takže děláme spoustu věcí jinak. Co se týče třeba komunikace, natáčíme videa na sociální sítě, což nebylo v Kanceláři zvykem. Naše cílová skupina jsou děti, takže se tomu přizpůsobujeme.
Zmiňoval jste, že jste jako soudce viděl chyby v systému. Můžete konkretizovat jaké?
Nejsem přesvědčený, že dokážeme dobře vyhodnotit ohrožení dítěte. Vnímáme třeba fyzické projevy, ale jiné tolik ne. Všimneme si zranění či modřin, když rodina ztratí střechu nad hlavou či dítě má velký počet neomluvených hodin. To jsou snadno vyhodnotitelné skutečnosti. Jenže si bohužel často takových věcí všímáme pozdě a obvykle jsou následkem dlouhodobého problému. Polovina dětí je tak odebírána z rodin kvůli problémům, kterým se dalo předejít. Zároveň naopak spousta dětí zůstává v rodinách, i přestože jsou v rodinném prostředí ohrožené, protože nedokážeme problémy dobře a včas vyhodnotit. Jedná se třeba o dlouhodobé zanedbávání, problémy rodičů se závislostmi, nebo třeba psychické týrání či domácí násilí mezi rodiči. Pokud chceme, abychom měli dobře nastavený systém sociálně-právní ochrany dětí, musíme být schopni dobře popsat takové problémy, odhalit, kde je zdroj ohrožení dítěte a mít nastavené odpovídající intervence.
Kolik je zhruba ohrožených dětí v Česku?
To je jedna ze zásadních otázek. Nemáme k dispozici přesná čísla, protože nemáme kritéria hodnocení. Paragraf šest zákona o sociálně-právní ochrany dětí popisuje, co je ohrožené dítě. I když si nemyslím, že změny leží v legislativě, dovolím si být kritický: znění toho paragrafu je podle mě nepovedené. Ta definice je slepenec různých příčin a následků. Měla by se změnit. Momentálně se společnost shodne v tom, že fyzické týrání je znakem ohrožení, ale v případě psychického se každý neshodne. Jak můžeme říct, kolik máme ohrožených dětí, když ani nemáme jasně nastavené, co je ohrožené dítě? Řádově se ohrožení týká desítek tisíc dětí. Když budeme mít kvalitní data o tom, kolik ohrožených dětí je, co a jak intenzivně je ohrožuje, tak budeme schopni lépe nastavit i dostupnost intervencí. Tedy pěstounskou péči, ústavní výchovu nebo sociální služby dostupné pro rodiny. Máme tu sociální aktivizační službu pro rodiny s dětmi (SAS), která jim pomáhá zvládat těžké životní situace. Ale co přesně v rodinách dělají, jak často tam chodí, co přesně v kterém případě znamená posilování rodičovských kompetencí? Pokud nemáme dobré vyhodnocení problematiky, těžko můžeme mít správně nastavené kapacity služeb a zadání toho, čemu se mají věnovat. Může se stávat, že i když rodiny chodí na intervence, nepracují na tom, co skutečně potřebují.
Do toho tedy chcete také vstupovat?
Dětský ombudsman má spíše poradní roli, sledujeme naplňování práv dětí a šetříme konkrétní případy. Na základě toho chceme na tyto problémy upozorňovat a formulovat doporučení ke změnám. Ty jsou samozřejmě v kompetenci zákonodárců a vlády, kterým můžeme poskytnout naši expertizu.
Je ještě nějaká oblast, které se chcete věnovat?
V září chceme s kolegy začít s pravidelnými výjezdy do regionů, kde plánujeme navštěvovat děti ve školách nebo třeba v dětských domovech. Do dětských domovů a dalších zařízení zároveň jezdíme na pravidelné monitorovací návštěvy, abychom zjistili, jaké v nich mají podmínky a co je potřeba zlepšit. Za rok takhle stihneme navštívit kolem deseti až dvanácti dětských domovů, v každém z nich strávíme několik dnů. Vnímám, že děti umístěné v podobných ústavech je potřeba chránit zvlášť intenzivně. Nejsem teoretik, je pro mě přirozené být v terénu. Práce v kanceláři je samozřejmě důležitá, ale být přímo na místě je za mě velmi podstatné.
Velký rozhovor s Martinem Benešem si přečtěte v novém Reflexu
