Alzheimerova choroba neničí ani tak vás, jako spíš vaše okolí, říká švédská spisovatelka a socioložka

Román donedávna neznámé příslušnice jedné ze severských menšin byl ve Švédsku vyhlášen knihou roku 2024, vyšel ve více než třiceti zemích a český překlad Lindy Kaprové byl letos nominován na Magnesii Literu. Obliba děl o stárnutí, od románu Těla Kláry Vlasákové po filmy Tancuj Matyldo a Poslední tanec s Pamelou Andersonovou v roli stárnoucí showgirl, naznačuje, že jde o zásadní téma dneška.

Pro román jste využila objevené záznamy, jež o vašem dědečkovi vedla pečovatelská služba. Byl děda Boovi podobný?

Můj milovaný děda a jeho dům mi při psaní byli velkou inspirací – jen děda nebyl takový mrzout jako Bo. Měli jsme k sobě velmi blízko, vyrostla jsem kousek od jeho domu, takže jsme spolu v dětství trávili hodně času. Zemřel, když mi bylo 23. Mezi dědou a ostatními nezůstaly žádné nevyřešené záležitosti, zvládli jsme to všichni vážně dobře. A co jsem na dědečkovi opravdu oceňovala? Vždycky odpovídal na moje otázky a bral mou zvídavost vážně. Mnoha dospělých se nemůžete neustále na něco ptát, ovšem já byla citlivé, zvědavé, přemýšlivé dítě a on se mnou měl svatou trpělivost, protože byl sám taky takový. Stejně jako Bo a jeho dospělý syn Hans však měli děda a můj tatínek potíže s komunikací, o intimních nebo emocionálně náročnějších věcech spolu příliš nemluvili. Ale tak jako Bo dokázal Hansovi říct, že je na něj pyšný a že ho má rád, i děda mi říkal, jak moc je na tátu hrdý. Později jsem to otci tlumočila a on byl moc šťastný. Sloužila jsem jim jako prostřednice, podobně jako sociální pracovnice Ingrid a Ellinor v mé knize.