Českoslovenští psychiatři LSD aplikovali i dětem, třeba těm z pasťáků, říká badatel Miroslav Vodrážka
Systémově zneužitá a zneužívající československá psychiatrie v soft-sovětském stylu (1948–1989) je „monumentální dílo“, jak se vyjádřil Jáchym Topol, a to z mnoha hledisek. Její autor Miroslav Vodrážka (* 1954), badatel Ústavu pro studium totalitních režimů, filozof, feminista a hudebník, v této obsáhlé kritické studii na mnoha desítkách konkrétních případů lidí mučených a zničených v psychiatrických léčebnách jen na základě odlišného politického, náboženského nebo uměleckého názoru dokládá, že psychiatrie v letech 1948 až 1989 kolaborovala s režimem. Lékaři se zpronevěřovali svému poslání, zneužívali své moci, spolupracovali s StB a leckdy i s KGB. Docházelo také ke znásilňování pacientek a mnohdy v tom hrály roli drogy podávané násilím bílými plášti.
Představení vaší knihy 19. ledna v Knihovně Václava Havla proběhlo v místnosti plné až po pódium. Lidé na váš pokyn seděli na zemi: „Uděláme z toho bytový seminář,“ řekl jste. Čekal jste takový zájem?
Vlastně ano. Ve svých knihách se kriticky vztahuju k citlivým tématům: k umění, které komunistický režim zakazoval, k mýtům o Egonu Bondym, k feminismu, jenž byl odsuzován režimem i disidenty, kteří leckdy pod vlivem alkoholu útočili na ženy, přítelkyně, často i fyzicky. Téma lidské duše nás přitahuje, chceme nahlédnout přes okraj útesu. I proto přišlo tolik lidí.
A proto jste si vybral k vědeckému bádání právě propojení psychiatrie s komunistickou represívní mocí?
I kvůli vlastním zkušenostem z undergroundu. A protože mě zajímalo, kdo nebo co je vlastně normální; to je nezodpovězená otázka mé knihy. Ta v návaznosti na spisovatele Hermana Brocha, jenž v důsledku zkušenosti nacismu, ale i komunismu napsal knihu Teorie masového šílenství: Příspěvky k psychologii politiky, klade otázku: Může zešílet politická strana, třída, národ nebo komunita? V lednu 2025 přes sto slovenských psychiatrů a psychologů napsalo premiéru Ficovi otevřený dopis, aby se nad sebou vzhledem ke svému agresívnímu myšlení a jednání zamyslel nebo z politiky odešel. Američtí politologové Levitsky a Ziblatt zase v knize Jak umírá demokracie v roce 2018 popisují Trumpovu politiku jako psychopatickou a deviantní. Staří Řekové soudili, že pokud se bozi rozhodnou zničit nějaké etnikum a jeho vůdce, sešlou na ně šílenství. Proč v Česku stejnou výzvu neadresují odborníci na lidskou duši a mysl Okamurovi, Babišovi, Zemanovi a dalším politikům, kteří vystupují podobně jako Trump nebo Fico? Filozof Edmund Husserl hovoří o tyranii většiny, jež trpí komplexem normálnosti, která je ve skutečnosti určitou formou ne-rozumu.
Nejsou tyhle intervence psychiatrů naopak nevhodné? Není to podobné, jako když jejich předrevoluční kolegové příslušníky undergroundu včetně vás samotného zavírali do Bohnic, Beřkovic, Dobřan, Sadské?
Podle mne se psychiatři, podobně jako novináři nebo umělci, mají ozývat, když mají pocit, že nás vede šílenec. I psychiatr je občanem tohoto historicko-sociálního světa a může se vyjadřovat k obecněpolitickým otázkám. Je to vzdělanec a pozorovatel lidské duše, jeho slovo má jinou váhu, než když totéž říká běžný občan. Určité části veřejnosti vadí, co se globálně děje, a každý má právo se vyjádřit.
„Jsem společensky nebezpečný člověk a mám na to papíry,“ uvedl jste v Knihovně Václava Havla. Narážel jste na pseudodiagnózu, kterou jste získal po svém protestu?
V sedmnácti letech jsem napsal umělecko-politický manifest emocionalismu ovlivněný okupací 21. srpna a v undergroundu jsme s hudebníky Emanuelem Telcem a Jiřím Středou provozovali avantgardní styl založený na chaotických emocích. Tři měsíce po vzniku Charty 77, tedy v okupačním režimu, jenž byl založen na vědeckém marxismu a ateismu, jsem do čela sochy svatého Václava napsal bílým emailem velkými písmeny emocionální výzvu: „BŮH JE ZDE.“ Chtěl jsem být šílenější, než byl režim. Ten mě následně na základě paragrafu „výtržnictví“ odsoudil k soudnímu ochrannému psychiatrickému dohledu, jenž trval až do roku 1981, jako společensky nebezpečného člověka. Strávil jsem čtvrt roku v Bohnicích na uzavřeném oddělení, jehož primářka Maria Antalovská řekla mé matce: „Ještě jednou takový politický čin a váš syn už se z uzavřeného pavilónu v Bohnicích nikdy nedostane.“ V tom nápisu však nebyl jen vzdor proti odpornému režimu, ale zároveň proti jakékoliv moci. Člověk není pánem tvorstva.
Za výtržnictví jste byl odsouzen k čtvrtroční nucené terapii. Byla to terapie psychiatrická?
Spíš vědecky frankensteinovská. Na uzavřeném oddělení se mnou byl třeba špión s úplně zničenou pamětí – psal knihu a místo vět v ní byly jen modré vlnovky –, ale taky různí kriminálníci a lidé duševně nemocní. Prošel jsem „vědeckou“ léčbou pomocí inzulínových šoků, která, jak mezinárodní psychiatrická obec později zjistila, nebyla vůbec vědecká, a tak byla zrušena. StB na mne zavedla spis s krycím jménem Marabu – asi proto, že jsem dlouhonohý a hubený jako africký čáp. Po pádu komunismu jsem četl prozaickou prvotinu americké básnířky Sylvie Plathové Pod skleněným zvonem, jejíž sbírku Ariel jsem spolupřekládal s anglickým studentem Alfredem Thomasem už v době disentu. Plathová v tom románu píše o svých pocitech v Americe, kde zrovna popravili manžele Rosenbergovy za špionáž; při představě smrti na elektrickém křesle se jí zvedal žaludek a cítila spáleninu lidského těla. Uvědomil jsem si, že je třeba rozbít nejrůznější neviditelné skleněné zvony, jež na nás společnost, rodina, škola, tradice, naše mentální zvyky pokládají. Jejich stěny nevidíme, protože jsou průhledné, ale naštěstí cítíme, že se pod nimi v zatuchlosti dusíme a nemůžeme svobodně dýchat. V tom březnovém dni roku 1977 jsem jeden společenský zvon rozbil a byl za to režimem potrestán. Získal jsem však zkušenost, že jsem schopen překročit omezující společenskou normalitu. Byl jsem tehdy součástí undergroundu a podle StB bylo toto hnutí nejradikálnější složkou disentu. Zatímco Charta 77 se snažila vést s režimem diskusi, pro nás v undergroundu komunistický establishment nebyl partnerem pro dialog.
Dokazujete, že československá psychiatrie v letech 1948–1989 byla institucionálně zneužívána „v soft-sovětském stylu“ a psychiatři se na tom podíleli. V knize předkládáte důkazy, a protože i v ostatních institucích, od škol po porodnice a nemocnice docházelo k šikanám a násilí, nechápu, jak někdo může zpochybňovat, že to byl systém.
Jednalo se vlastně o dva systémy, sestavené v sobě na principu ruské matrjošky. Velkou bábuškou byl totalitární systém, vláda jedné strany, která disponovala policejní i ekonomickou mocí. V ní byla schovaná malá matrjoška jako specifické systémové a institucionální zneužívání psychiatrie; zmenšenina velké matrjošky, v níž se propojovala ideologie marxismu, každodenní strach o bytí, konformita s režimem a drobné i zásadní zneužívání psychiatrie. Ředitelka Bohnic třeba psala na své kolegy kádrové posudky, jestli jsou v souladu s oficiálními názory na přátelskou vojenskou pomoc armád Varšavské smlouvy. Mnozí psychiatři se mezi sebou udávali StB. Někteří sexuálně zneužívali pacientky, o nichž se následně dozvěděla StB, a po vydírání se pak tito psychiatři stávali agenty. To je případ Zdeňka Dytrycha, Josefa Nesvadby (který byl zároveň vedle Ludvíka Součka nejznámějším představitelem sci-fi literatury u nás; poznámka autorky) a dalších. V soukolí systému bylo vše provázáno, každý na každého něco měl, a tak si vzájemně hezky nahrávali.
Proč se psychiatři do spolupráce s tajnými službami pouštěli a donášeli? Bylo to na základě vydírání, nebo i dobrovolně?
I lékaři jsou jen lidé a v podmínkách totalitního režimu bylo obtížné budovat kariéru mimo systém. Podmínkou jakéhokoli profesního vzestupu nakonec byla určitá spolupráce s totalitárním režimem. Mnozí to řešili vstupem do komunistické strany, ale občas to nestačilo. Pokud se na odborníky obrátila StB, bylo pro ně těžké odmítnout – byla ohrožena jejich kariéra.
Kolik lidí řádově bylo perzekvováno a zavíráno do blázinců, jak se lidově říká, jen kvůli odlišnému politickému názoru?
Starší generace psychiatrů přišla po roce 1989 s revizionistickým názorem, že zneužití psychiatrie k politickým účelům by se dalo spočítat na prstech jedné ruky. Ta ruka by ale musela mít tisíce prstů!
Připomněl byste tu Augustina Navrátila, katolíka a disidenta, který byl v roce 1978 zavřený do psychiatrické léčebny poté, co napsal a šířil petici volající po svobodě náboženství?
Příběh vzdoru Augustina Navrátila začíná příznačnou komunistickou nespravedlností. MNV Lutopecny mu za normalizace odebral pole, jež jako soukromý zemědělec vlastnil. V padesátých letech by byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu na deset až patnáct let, o dvě dekády později komunistický režim zvolil strategii depolitizace. Není schopen akceptovat určitou právní skutečnost a přizpůsobit se, tvrdili o Navrátilovi psychiatři, tudíž je blázen a trpí paranoií querulans. Zemědělské pole bylo principiálně podobné jako pole náboženské svobody, a proto katolík Augustin Navrátil roku 1988 napsal prezidentu Husákovi a dalším bolševickým institucím otevřený dopis, že nebude mlčet. Pro režim evidentní blázen!
V zlopověstném pavilónu N5 nebo věznici MV č. 2, dnes 17 v bohnické léčebně, podával mj. MUDr. Josef Sommer, řečený též Mengele nebo zvěrolékař, sérum pravdy. Co byla tahle sloučenina zač?
V padesátých letech používali lékaři nejrůznější „injekce pravdy“, například barbiturát tlumící vnímání a způsobující ztrátu vědomí Evipan, parasympatolytikum vyvolávající poruchy paměti a neschopnost úsudku Skopolamin, psychoaktivní drogu meskalin, LSD…
Kanadský badatel Ross Crockford psal v Reflexu před jedenácti lety o tom, jak se právě LSD na přelomu 60. a 70. let v československých psychiatrických léčebnách využívala k terapii pacientů. Bylo to zneužívání psychiatrie, nebo součást výzkumu, případně prostředek arteterapie?
Jednoznačně zneužívání psychiatrie! Českoslovenští psychiatři LSD aplikovali i dětem, třeba těm z pasťáků, jak přiznala třeba psychiatrička Julie Sobotkiewiczová. Psychiatr Dytrych, člověk, jejž si kvůli informacím předávaly různé tajné služby, údajně sexuálně zneužil šestnáctiletou dívku, které byla předtím v rámci jakési terapie třikrát podána LSD… Stanislav Grof to sice prezentuje tak, že se podávání LSD v léčebnách týkalo hlavně umělců, ale nejdříve ze všeho byly tyhle praktiky součástí armádního výzkumu. Poměrně brzy se zjistilo, že to nemá žádnou léčebnou predikci – podáte drogu, ale absolutně netušíte, co s daným člověkem udělá. Ovšem v USA a Kanadě už od počátku padesátých let probíhaly pod názvem MK-ULTRA tajné experimenty CIA, jež řídil chemik Sidney Gottlieb, blízký spolupracovník ředitele CIA Allena Dullese. Kromě hledání takzvaného séra pravdy nebo technik na ovládání mysli, či spíše vymývání mozku tam byli v nemocnicích, psychiatrických léčebnách i věznicích lidé omamováni heroinem, meskalinem, skopolaminem, LSD. Tajných experimentů CIA se nevědomky zúčastnili i umělci, třeba literáti Allen Ginsberg a Ken Kesey, autor románu Vyhoďme ho z kola ven právě o zneužívání moci v psychiatrických léčebnách, nebo Robert Hunter, spolupracující později s vlivnou psychedelickou skupinou Grateful Dead. Od sedmdesátých let do současnosti probíhaly jednotlivé i hromadné žaloby pacientů-přeživších, a zatímco v USA jsou neúspěšné, kanadská vláda zaplatila mnoha obětem finanční odškodnění.
Nacisté psychicky nemocné lidi utráceli jak zvířata. Máte podobné důkazy o mučení nebo úmrtí kvůli elektrošokům z léčeben v ČSSR?
V logice rasové teorie bylo, že pokud je něco rasově nižšího, nestojí to za život. V marxistickém komunismu měla být vymýcena společenská třída buržoazie. V první fázi, kdy se u nás komunismus dostával k moci, tedy v padesátých letech, byli nejrůznější nepřátelé režimu likvidováni často jako zvířata. Jak upozorňuje teoretik totalitarismu Giovanni Sartori, specifikem totalitárního režimu je, že pakliže se v první fázi dostane úspěšně k moci za pomoci teroru, stačí už jen teror změkčovat a nakonec dosáhnete toho, že 99 % procent občanů bude volit stranu založenou na teroru. Stačí do lidských těl vložit strach – z StB, z policie, z toho, že přijdete o práci, nebudete moci dělat kariéru, děti se nedostanou na školu, lékaři do zahraničí na vědecké kongresy… A už jste chyceni pod skleněným zvonem a smrdíte jako lidský syreček v rozkladu existence. Takže vám už potom nepřijde divné, když jako psychiatr píšete vědeckým jazykem znalecký posudek na člověka, jenž údajně trpí paranoií querulans, protože veřejně říká, že režim smrdí od hlavy a pomalu se rozkládá.
Psychiatr Miroslav Plzák udával StB Madlu Vaculíkovou a mnohé své české a zahraniční kolegy, spolupracoval i další mediálně exponovaný psychiatr, Josef Nesvadba. Oba na stránce 138 své knihy obviňujete ze zneužití pacientek. Kdo z prominentních psychiatrů ještě byl za minulého režimu agentem či spolupracovníkem StB?
V závěru knihy je uveden seznam spolupracovníků. Připomenu dva případy. StB v rámci akce Krčmaň, která byla odvetou za předúnorové vyšetřování nezdařeného komunistického atentátu na tři nekomunistické ministry vlády – Petra Zenkla, Jana Masaryka a Prokopa Drtinu –, zatkla Františka Kolavu. Ve vězeňské nemocnici byl Kolava nejdříve s těžkou frakturou lebeční kosti a otřesem mozku, poté u něj kvůli elektrošokům došlo k oboustranné fraktuře krčků stehenních kostí a ustavičně se třásl; vyšetřovali ho, samozřejmě v uvozovkách, psychiatři MUDr. Jiří Starý a MUDr. Jan Dobiáš. Nakonec byl odsouzen na šest a půl roku těžkého žaláře. Člen odbojové skupiny Hory Hostýnské Ladislav Smékal z brigády Jana Žižky, bojující dříve proti nacistům, naplánoval s kamarády sesazení nové, komunistické vlády. Čtyři jeho kolegové byli roku 1950 odsouzeni a popraveni, jiní skončili v cele na doživotí. Smékal byl nejdříve sadisticky mučen Aloisem Grebeníčkem a vyšetřovateli Holubem a Řezníčkem, tak se rozhodl předstírat duševní chorobu. Dostával elektrošoky nebo injekci skopolaminu, a když začala účinkovat, vyslýchali ho. StB nasazovala na Smékala tajné spolupracovníky, v noci byl buzen a sledován, jak bude reagovat. Pod tímto tlakem vymýšlel další kousky v duchu symbolicko-tělesného vězeňského vzdoru hlavou proti zdi… Byl eskortován na zvláštní oddělení StB v ústavu pro duševně choré v Praze–Bohnicích, do takzvaného zeleného domečku, N5. Zde ho v uvozovkách léčili doktoři StB, známé kapacity jako prof. MUDr. Hoffmeistr nebo MUDr. Houžvička. Následovaly však další elektrošoky, elektronarkózy a injekce skopolaminu a mučení pod dozorem sadisty MUDr. Božka Slavíka. Nakonec soudní znalci z oboru psychiatrie MUDr. Dobíšek a MUDr. Knobloch napsali, že netrpí žádnou nemocí, aby mohl být po několika letech detence na psychiatrii odsouzen do vězení.
Byl někdejší důvěrník StB a pozdější k pěti letům zatím nepravomocně odsouzený Jan Cimický z Psychiatrické léčebny v Bohnicích, který se v letech 1979–2019, jak píšete, dopustil čtyř znásilnění a pětatřiceti případů vydírání včetně vyhrožování pacientkám elektrokonvulzívní terapií, zároveň nejhorším případem, který jste ve svém bádání zaznamenal?
Ke zneužívání pacientek docházelo často, protože někteří psychiatři, jako Nesvadba a Plzák, se v šedesátých letech zúčastňovali sexuálních orgií jak s mladými šestnáctiletými dívkami, tak se začínajícími herečkami. A když se u mladých žen objevily psychické problémy, Nesvadba je léčil „sexuálním vyžitím“ nebo je doporučoval svému kolegovi Plzákovi, který je poté podobně „léčil“ ve své ordinaci.
A k těm nejhorším případům?
Lidskou bolest a psychické zranění je obtížné kvantifikovat, ale v knize popisuji třeba příběhy žen, jako byla odvážná Vlasta Veselá, zatčená pro podezření ze špionáže v červnu 1949. Jako mladá lékařka dříve působila u mezinárodních brigád ve španělské občanské válce. Ve vazbě v Ruzyni se rozhodla pro protestní hladovku, doktor Pekárek jí zaváděl do žaludku sondu s umělou výživou. Veselá se odmítla podvolit moci a po několika pokusech o sebevraždu zemřela v létě 1950, když snědla větší množství léků na spaní. Připomínám i příběh Růženy Dubové. Byla to mladá komunistka, tajemnice brněnského poslance Otty Šlinga, zatčeného v rámci procesu s Rudolfem Slánským na podzim roku 1950 a poté popraveného, měla být jeho milenkou, přitom byla v době zatčení panna. Mučili ji hladem i výslechy, živořila dlouhé měsíce v hnusné sklepní kobce zámku v Kolodějích, týrali ji inzulínovými i elektrickými šoky, píchali jí anestetikum Novokain. Když tu nevinnou dívku propustili, byla z ní schizofrenička, která dostala invalidní důchod a StB ji pronásledovala ještě léta.
Věříte, že je česká porevoluční psychiatrie čistá?
Československá psychiatrie byla po několik desetiletí systémově a institucionálně degradovaná a nelze očekávat rychlou změnu, spíš postupnou reformu, jež bude založena zejména na generační výměně. Psychiatři Baudiš, Bašný, Baštecký, Höschl, Vinař a další zpochybňovali, že by došlo k politickému zneužívání psychiatrie, takže hlubší sebereflexe diskursu nebyla možná. Obecným problémem psychiatrie je specifická forma moci, což s sebou přináší nejrůznější rizika, a to teoretická, jako je objektivismus nebo validita diagnóz, ale i praktická v podobě zmiňovaného abúzu, labellingu, hospitalismu nebo medikalizace, což vede k nadvládě nad pacientem. Přichází však nová generace psychiatrů, tak se ukáže, co dokážou změnit.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
