Miroslav Etzler: Cukrovka byl to nejlepší dárek k mým šedesátinám. Úplně jsem změnil životosprávu
Nedávno mu bylo jedenašedesát. Před rokem, téměř současně s kulatinami, se dozvěděl, že má cukrovku, což mu podstatně změnilo život. Kupodivu i pozitivně. Dnes žije daleko od Prahy, užívá si přírody a sedmiletého syna. MIROSLAV ETZLER se dočkal hlavní role v novém seriálu Polabí, v němž mu hraje manželku jeho bývalá žena Vilma Cibulková, s níž se nerozcházel v dobrém. Dlouho zvažoval, jestli má roli vzít. „Jsem rád, že se mi podařilo překousnout v sobě starou křivdu,“ říká.
Díváme se oknem na Národní divadlo. Vzpomínáte na tamní angažmá v dobrém?
Veskrze příjemně, protože jsem tam zažil nejkrásnější léta u divadla.
Chtěl jste do „Národa“, jak herci říkají?
Chtěl. Dokonce jsem si říkal: „Kde jinde být než tady.“ Jenže to byl obrovský sebeklam, který jsem rozkryl až o mnoho let později. Nejpodstatnější byli lidi, se kterými jsem se tu potkával.
Nedávali vám zbaštit, že jste toho tenkrát ještě moc neuměl?
Lidi, kteří jsou opravdu dobří, a je jedno, v jakém oboru, nemají potřebu si na někom honit ego. Ti nejlepší z nejlepších spíš přišli s radou. Ať to byli pánové Adamíra, Kemr, Somr, Vinklář, nebo Boris Rösner. Viděli, že nejsem příliš umný, ale snaživý, a už jen to, že jsem pracoval s takovou vehemencí, jim stačilo k tomu, aby mě přijali. Na druhou stranu tam byli i lidi v podobném věku jako zmínění bardi, jež jsem do té doby neznal, a z nich jsem občas cítil otázku: „Co tady děláš, vždyť nic neumíš?!“
Posunul jste se profesně za těch osm a půl roku?
Herectví je jedna z mála prapodivných kratochvílí – nechci ani tvrdit, že by to bylo seriózní zaměstnání –, kde se každou další prací posunete. Nejde o takovou tu zkušenost, že čím víc toho nabruslíte, tím jste lepší bruslař. Spíš o to, na koho při tom narazíte. A nemyslím jen herce. Já jsem měl štěstí, že jsem zažil profesi, kterou už dneska moc nevidím, a tou je dramaturg. V Národním divadle byl třeba pan Král, jenž, když jsme studovali Médeu, měl otevřený řecký originál, u Joyceových Vyhnanců nahlížel do britského originálu, v případě Racinova Britannika měl po ruce francouzský text a u Kleista německý. Dramaturgové byli nesmírně vzdělaní, jazykově vybavení a to, co říkali, bylo moc zajímavé. Takže když na čtenou zkoušku přišli profesor Hilský a špičkový dramaturg Císař, tak jste se něco naučil už jen tím, že jste jim naslouchal.
Dá se říct, že každou prací se člověk posouvá dál?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
