Začínal z tchynina obýváku v paneláku v Nitře, dnes Robert Bryndza prodává miliony svých detektivek
Spisovatel ROBERT BRYNDZA (* 1979) je rodilý Brit, ovšem má slovenského manžela a velké úspěchy v Česku, kde se cítí jako doma. Jeho detektivních thrillerů se po světě prodalo více než sedm milionů výtisků, v češtině jich máme vydaných patnáct včetně Dívky v ledu, temného Tíživého ticha nebo na podzim publikovaných Stínů minulosti. Rozhovor s Robertem Bryndzou najdete v aktuálním Reflexu č. 1/2026, v kulturní rubrice O kom se mluví. Zde přinášíme několik bonusových otázek a odpovědí, které v papírovém časopise nenajdete.
Hodně jezdíte mezi lidi, pořádáte autogramiády, celé dnešní dopoledne jste strávil na žižkovské věži s influencery. Není to trochu pruda?
Já o tom celý život snil!
Za dva měsíce oslavíte kulaté výročí – v únoru 2016 vyšla Dívka v ledu, váš doposud nejprodávanější román. Jak se za tu dekádu změnil knižní trh a čtenářské návyky?
Obrovsky. Mám velké štěstí, že jsem napsal dvě detektivní série a ty se etablovaly. Moji čtenáři chtějí znát pokračování a zůstat s mými postavami déle než v rozmezí jedné knížky. Kdybych psal jednotlivé příběhy, jednotlivé detektivky, měl bych těžší pozici, stejně jako kdybych se teď snažil prorazit jako nováček.
Váš manžel Ján je absolvent hotelové školy, který se živil modelingem, soutěžil ve slovenském Big Brotheru a posléze se stal stylistou v Kalifornii. Právě o této zkušenosti vypravuje vaše společná kniha Mrcha Hollywood z roku 2012, o jejíž existenci většina čtenářů vašich detektivek nemá ani zdání. Jak na tyhle společné začátky, kdy jste se protloukali a teprve se stávali tím, čím jste teď, vzpomínáte?
Myslím, že to byla opravdu poslední šance. Vrátili jsme se z Ameriky, a jak lidé vždycky mluví o dvou kufrech a třech stech eur, tak my neměli vůbec nic. Já se už už chystal vzdát psaní, čekal mě pohovor kvůli práci v pojišťovně Allianz. Zašli jsme předtím na jídlo do čínské restaurace a Ján mi povídá: „Proč vlastně nenapíšeš o té naší Americe, fikci na reálném základě? Máme dost peněz na pár měsíců, bydlíme u mámy…“Tak jsme to udělali. Napsal jsem ji ve Vierčině obýváku a Ján ji na opačné straně místnosti překládal do slovenštiny, po týdenních porcích. Za dva nebo tři měsíce jsme měli hotovo. Poslali jsme rukopis vydavatelům na Slovensku a ty zaujal úhel pohledu: být Slovákem v Hollywoodu je prostě specifické. V žádném případě to není jedna z mých nejlepších knih, ale vyzařuje z ní energie, vztek, naléhavost a určitá drsnost. Vydali jsme ji u velmi malého vydavatele a dostali velmi malou zálohu, ale nastartovala mě. Ján mi na základě Mrchy Hollywood domluvil smlouvu s nakladatelstvím Ikar, můj agent v Londýně spolupracoval s Ikarem a zároveň se Sophií Kinsellou, autorku romantických komedií…
Teď zemřela!
Bohužel. Můj agent znal Ikar, protože v Česku prodává její knihy… Prostě se pomalu začaly otevírat všechny dveře. Pak jsme začali vydávat v angličtině a slovenštině romantické komedie, které jsem psal pod pseudonymem Coco Pinchardová. Žili jsme za pár drobných – a pak přišel úspěch.
Právě jste vydal devátou knihu ze série s Erikou Fosterovou, Stíny minulosti. Šéfinspektorka Erika Fosterová v prázdném bytě objeví tělo ženy a stopy kokainu a pátrání ji přivede k drogovému dealerovi, který před deseti lety zavraždil jejího manžela. Už pracujete na desáté knize?
Začal jsem psát knihu o Eričině životě a kariéře ještě na Slovensku. Ale nešlo mi to, tak jsem rozepsal a naštěstí i dopsal Stíny minulosti. Až během psaní se mi podařilo vymyslet, jak by mohl fungovat Eričin slovenský příběh. Mám to částečně napsané a zčásti to nosím v hlavě, to bude další krok v této sérii. Ale právě teď píšu úplně jinou knihu.
Jak daleko jste? A o čem je?
Jsem teprve na začátku, v první čtvrtině. Odehrává se to v roce 1987 v Londýně – není internet, nejsou mobily, nejsou kamery v ulicích, lidé mají i v souvislosti s tím úplně jiné postoje.
Netoužil jste se někdy zastavit, opustit pole žánrové literatury a napsat dílo literatury krásné, aspirující o něco výš?
Rád bych si vyzkoušel horor, taky mám rád sci-fi. Nikdy jsem však netoužil psát krásnou literaturu. Úspěch jakékoli knihy vychází v první řadě ze skvělého příběhu a pak hraje roli marketing daného autora a jak je svými čtenáři a veřejností obecně vnímán. Leckdy kniha, která je v angličtině vnímána jako vysloveně braková, dostane po příchodu do jiné země, jiného jazyka literárnější nádech, jindy je to naopak. Za to, co píšu, se vůbec nestydím. Někteří lidé si myslí, že je lehké takhle psát, protože se to snadno čte, píšu záměrně dost filmově. Ale věřte mi, je to fuška podle mého srovnatelná s psaním beletrie.
Mnozí autoři mají pomyslnou kuchařku, které se při psaní drží – jako by si odškrtávali položky nutné k tomu, aby kniha měla úspěch. Máte vy sám prověřený recept? Nebo se snažíte do knih neustále vkládat něco nového, abyste překvapil?
Mám kuchařku. Někdy píšu a v určitém bodě si řeknu: „Takhle ne, nedržíš se struktury!“ Krimi a policejní procedurálky prostě mají poměrně přísnou kompozici, organizaci, logiku. Ale ačkoli je psaní podle receptu rychlejší, nemusím všechno nutně plánovat. Baví mě být překvapený, kam se příběh vyvine, a leckdy na začátku psaní vážně nevím, kdo je vrah.
Dostáváte jakožto vystudovaný herec stále ještě nabídky na role? Zavolá vám takový Peter Bebjak nebo jiný režisér, když potřebuje anglicky mluvícího herce nebo někoho hovořícího slovensky s britským přízvukem?
Nevím, jestli bych do toho šel. S Petrem Bebjakem jsem se nedávno setkal, když jsem šel na jeho film Duchoň. V nitranském kině proběhla beseda s herci a členy štábu… Nevím, jestli by mě to ještě bavilo, už jsem se našel v psaní. Nesnášel jsem všechny ty konkurzy a věčné odmítání a cestování… Ale chtěl bych jednou namluvit některou ze svých detektivek jako audioknihu. To je asi tak všechno, co se týče mých hereckých ambicí – počítá se to vůbec?
Co se pro vás změnilo, když jste se před čtyřmi lety vrátil k vydávání svých knih pod vlastní střechou? Předtím to bylo nejspíš stabilní a jednodušší, nemusel jste mít tolik profesí. Teď musíte být marketér sebe samotného, řešit obálku, kvalitu papíru…
Mám větší svobodu. Anglického digitálního vydavatele, u kterého jsem začínal, koupilo velké nakladatelství. Stále máme dobré vztahy, ale stali se najednou korporátem se všemi jeho nevýhodami a přibylo autorů. A já měl pocit, že jsem součástí stroje. Nemáte takovou kontrolu nad svým vlastním rozvrhem, už nejste tím nejdůležitějším autorem… Chtěl jsem znovu převzít kontrolu. Měl jsem představu, do čeho se pouštím, prvních pár knížek s Coco Pinchardovou jsem si vydal sám. Plus se objevily technologie, díky nimž je možné dělat různé věci. Nezávislí autoři dnes mají ve srovnání s minulostí podstatně větší respekt. Před lety byli vnímáni jako lidé, kteří si vydávají knihy z marnivosti, kteří nejsou dost dobří na to, aby se dostali do nakladatelství. Dnes jste ovšem schopni distribuovat v anglickém jazyce, tisknout ve velmi vysoké kvalitě, pracovat s audioknihami a e-knihami. A všechny ty nudné administrativní záležitosti jsou teď díky softwarům a appkám o něco snazší.
A díky umělé inteligenci?
Používám ji během rešeršování a taky jsem ji nechal vytvořit produktový text, anotaci knížky. Pro mnoho technických věcí je AI velmi přínosná, ale jakmile po ní chcete něco kreativního, buď máte neúměrné množství práce se zadáváním nebo pak s editováním a postprodukcí, nebo AI prostě selže na celé čáře. A jsem velmi opatrný, když do AI vkládám svou práci, své texty, protože se z nich učí a kopíruje je. Někteří autoři AI během psaní používají, nechávají ji generovat nápady, revidovat kompozici… To asi nikdy nebude můj případ.
Je mi jasné, že téhle otázce čelíte v Česku často, ale přesto: když jste se rozhodl přijmout příjmení svého manžela, věděl jste, že se anglofonním mluvčím bude strašně špatně vyslovovat a že Češi a Slováci budou při pohledu na vás slintat, protože si okamžitě vybaví halušky s bryndzou. Nelitoval jste rozhodnutí přijmout jméno Bryndza?
Nikdy to nebyl plán! Bylo to „pojďme žít na Slovensku na měsíc, než vymyslíme, co budeme dělat dál“. Staly se z toho dva měsíce, pak tři… Začínal jsem jako herec, když mi bylo dvacet. Pak jsem přešel k psaní, když mi bylo 26, a teprve ve svých třiceti letech jsem se stal úspěšným. A právě díky přestěhování, změně jména a pobytu na Slovensku jsem zažil úspěch v místě, které pro mě bylo bezpečné, daleko od všeho, od rušného až bláznivého, předraženého Londýna. Jméno Bryndza vyjadřuje můj přerod a moji vděčnost za to všechno. Měl jsem ostatně štěstí, že jsem žil na mnoha různých místech. Když jsem vyrůstal, bydleli jsme rok v Kanadě, studoval jsem daleko od domova ve Walesu a pak jsem pobýval v Londýně, v Los Angeles, všude možně. Kulturní rozdíly existují, ale přesto jsme všichni v mnohém stejní.
Málokterá země na světě má na pozici ministra kultury takového kalibru, přesněji takové emocionální a intelektuální plochosti, jako je slovenská Martina Šimkovičová. Jak se na současný stav Slovenské republiky díváte?
Snažím se politiku neřešit. Skoro každý kolem mě cítí odpovědnost a nutnost neustále vědět, co se děje ve světě, ale já ne. Nejsem však lhostejný! Mám schopnost mluvit k lidem prostřednictvím svých knih, o čemž jsem nikdy ani nesnil. Vyhýbám se tomu, abych se do politiky zapojoval a mluvil o ní. Ale pokud čtete moje knihy, znáte svět, jak ho vidím já. Prostřednictvím svých románů snad aspoň trochu můžu ovlivňovat dění, když do příběhu obsazuju různé lidi a oslovuju miliony. Jsem zoufalý z politiky, z polarizace světa. V roce 2010, když jsme byli v Americe, Barack Obama právě vyhrál prezidentské volby a žili jsme v Hollywoodu, který je velmi liberální. Ale také jsme paradoxně znali spoustu radikálních republikánů… Pak jsem se vrátil na Slovensko a viděl tamní politickou situaci, pak došlo k brexitu ve Velké Británii… Vidím přátele posedlé telefony, čtou zprávy a rozčilují se kvůli nim. Na sociálních sítích mi píše fanoušek MAGA, blázen do Trumpa, ale i další, levicový, a oba mi napíší zprávu o tom, jak moc se jim moje knihy líbí. Pokud jste v současné době aktivista, můžete dělat neuvěřitelné věci, ale děláte je jen pro maximálně 50 % lidí. Já píšu pro všechny.
Rozhovor s Robertem Bryndzou si přečtěte v tištěném Reflexu č. 1/2026.
