Kniha je dort, zfilmování je poleva, říká populární autorka YA fantasy V. E. Schwabová. A chystá seriál
Fandovská setkání s autorkou fantasy Neviditelný život Addie LaRue a čtyřiadvaceti dalších knížek, V. E. SCHWABOVOU (38), byla nacpaná po strop, ať v Brně, či v Praze. Představte si víc než dvě stě nadšených dívek zhruba od dvanácti do pětadvaceti let se stohy knih k podpisu... Není divu, že si autorka po návštěvě Prahy (a Brna a Bratislavy) naši metropoli zamilovala a hodlá sem situovat příběh jednoho ze svých chystaných románů.
Reflex se k rozhovoru s jednou z nejpopulárnějších a také nejplodnějších autorek knih pro mladé čtenářky sešel v pražském hotelu Maximilian. Mluvily jsme o běhání, o dnešních mladých čtenářkách, o rovnováhou mezi životem a prací, a především o Victoriině zatím posledním románu, Pohřběte kosti mé v půlnoční půdě. Tři hrdinky v něm cestují časem a kontinenty: svobodomyslnou krasavici Maríu potkáváme v roce 1532 ve španělské obci Santo Domingo de la Calzada, vášnivou Charlottu roku 1827 v Londýně a Alice se snaží utéct minulosti v roce 2019 v Bostonu. Před pár týdny knihu vydal Slovart a v rozhovoru s V. E. Schwabovou v tištěném Reflexu č. 49/2025 se dočtete více. Zde několik otázek a odpovědí, které najdete výhradně na www.reflex.cz.
Každý solidní autor má seriál někde na Netflixu nebo Apple TV+. Tři roky stará seriálová adaptace vaší upírské První krve na Netflixu si vedla velmi dobře, ovšem jak je na tom chystaný seriál podle Neviditelného života Addie LaRue, která se kdysi držela na seznamu bestsellerů New York Times po neskutečných sedmatřicet týdnů?
Dobře, děkuju za optání! Ale neznamená to, že se to celé nemůže pozítří rozpadnout. Jsem popcornový optimista, jak tomu žertem říkám – až si sednu do kina s popcornem na klíně a přede mnou poběží můj film nebo seriál, pak teprve uvěřím tomu, že se to děje. Do té doby se neděje lautr nic. Kolik už jsme viděli autorů, kteří do médií hlásali: Z mé knihy bude film! Že vám to někdo slíbí, že někdo další začne pracovat na scénáři a další zorganizuje konkurz na role, to jsou jen jedny z padesáti dveří, které ještě budete muset rozrazit. Tolikerá práva na zfilmování už propadla, rozhodně většina zakoupených, taková je prostě podstata toho byznysu. Mně se to stalo u románu Gallant, kde jsem měla showrunnera, scénář, dokonce představitelku titulní role malé siroty Olivie Priorové, termíny natáčení… Jenže pak filmové studio změnilo vedení a bum – nic. První díl jedné mojí románové série, Darker Shade of Magic, byl ve vývoji deset let… Ale u Addie to klapne, jsme těsně před castingem. Všichni se snažíme, abychom to zfilmovali co nejlíp. Buď můžete být rychlí, nebo dobří, nebo levní. Dosáhnout všech tří těchhle věcí najednou prostě nelze. My jsme se rozhodli pro kvalitu. Koneckonců máme jedinou šanci, a když to zmršíme, už to po nás nikdo neopraví. Fakt je ten, že já především píšu knihy – kniha je dort, zfilmování je poleva. A k čemu poleva, když nemáte dort? Priority mám jasně stanovené a preferuju tichá Ano od čtenářů před hlasitými Možná ze strany filmových producentů. Znám pár autorů, kteří se na možnost seriálu příliš upnuli, přestali psát a zmizeli v útrobách televizního a filmového systému, aniž by z toho nakonec něco bylo. Ztratili roky tvůrčího života, což si nemůžu dovolit – chci toho ještě hodně říct.
Ve vaší nejnovější knize, Pohřběte kosti mé v půlnoční půdě, rezonuje téma svobody a osobní oběti. Jak jste přistupovala k vykreslení těchto témat a souvisejících motivů napříč odlišnými kulturami a historickými epochami?
Velmi osobně, to je můj trademark a dobře to vědí mladé čtenářky třeba mého Neviditelného života Addie LaRue. Nepíšu o všech ženských nebo o všech lesbách, ale o třech jednotlivých mladých dámách, o jejich identitách a jejich zkušenostech, tudíž si můžu dovolit být velmi intimní. Všichni jsme do velké míry dětmi svého věku, doba, v níž žijeme, se do většiny z nás silně propisuje, ať už okolní prostředí přijímáme, nebo se od něj s nelibostí odvracíme ke svému nitru. Podívejte se na Sabine, která si neuvědomuje, že není heterosexuální; Charlotte o své lesbické orientaci ví, ale rodina ji nutí, aby si to nechala pro sebe a popírala sebe samu až do konce života. Alice pochází ze skotského maloměsta, kde to o ní všichni věděli, ale je přesazena do nové půdy a tam musí začínat znovu… Zkoumám, jak charakteristické detaily daného časoprostoru ovlivňují, co jsme a co ze sebe uděláme.
První kniha, The Near Witch, vám vyšla, když vám bylo 23, a dopsala jste ji v jedenadvaceti. Když se na ni podíváte zpětně, napsala byste ji jinak? Nebo už jste tehdy byla relativně hotová autorka?
Napsala bych ji teď úplně jinak, ale nikdy bych se nechtěla vrátit v čase a změnit ji. Každou ze svých knih považuju za časovou schránku, která archivuje to, kým jsem tehdy byla. Každý moje knížka promlouvá k jiným čtenářům a jiným způsobem. Když jsem psala Addie LaRue, svou nejúspěšnější knížku, které se prodalo pět milionů výtisků, bylo mi třicet – a ta knížka je svým způsobem svědectvím o tom, jaké to je, když je holce třicet. Zatímco moje novinka je velmi osmatřicetiletá, jako já: vztek, frustrace, touha změnit věci. Addie v sobě má naději, Pohřběte kosti mé v půlnoční půdě zase hlad.
Ve vašem nejznámějším románu, Neviditelném životě Addie LaRue, mladá Francouzka roku 1714 uzavře dohodu s Temným, na jejímž základě se stane nesmrtelnou a cestuje různými časoprostory... Všimla jste si, jak moc se tohle téma v současnosti využívá? Třeba historické romantické drama Outlander na HBO už má dokonce svoje spin-offy...
Nemám na tu metodu patent a původnost myšlenky cestování v čase je sporná – co je originální, je samotné dílo, jakýsi výkon té myšlenky a také autorská perspektiva. Máme kolik?, nějakých deset archetypálních příběhů. Ovšem kdybyste zadali v místnosti se stovkou začínajících autorů ke zpracování synopsi, základní příběhovou linii, dostane se vám stovky nejspíš dost rozličných knih. Než se rozhodnu psát knihu, vždycky se ptám sama sebe, proč ji vlastně chci psát – co k tomu tématu dokážu já osobně říci víc, než by řekl kdokoli jiný.
Neviditelný život Addie LaRue byl v deníku The New York Times na seznamu bestsellerů po 37 po sobě jdoucích týdnů. Zkoumala jste, co jste v něm přesně udělala dobře, a snažíte se to od té doby zopakovat? Nebo prostě jedete dál, jako by neexistoval?
No, naučila jsem se s tím možná už nezopakovatelným úspěchem žít. Pomohlo mi uvědomit si, že většina autorů nebude mít ani jednu knížku, která dosáhla takového úspěchu. A já jednu mám, takže nesmím být chamtivá a hrabivá a třást se na další. Jestli doufám v to, že opět zasáhnu tak početné publikum? Samozřejmě. Ale Addie měla tak velký impakt i proto, že na rozdíl od mých dalších knih není určena tak specifickému publiku. Vyšla roku 2020, za pandemie, a vyjádřila shodou okolností jednu z největších covidových pravd – totiž že se nelze na nic spoléhat a že nikdy nevíme, co nám přinese zítřek, že musíme hledat útěchu v malých věcech a na nic se neupínat. Je to nejvýraznější krok, který jsem učinila od žánru fantasy k běžné beletrii a jaký kdy hodlám učinit, abych byla upřímná. Ano, tuším, jak se vaří bestseller, a vím, jak ho ukuchtit, ale většinou mě zajímá něco úzkoprofilového, specifického. Touha ukojit masy pro mě není dostatečným důvodem pro to, abych sedla ke stolu a začala psát knihu. Tohle, řekněme, odvětví kulturního průmyslu je v posledních letech nestabilní a já nehodlám ztrácet čas kalkuly. Mám tolik příběhů, které chci ještě odvyprávět, proto píšu – a jakmile dopíšu a dojedu turné ke knize, už se o její osud nezajímám, nemám ho ve svých rukou.
Máte báječný podcast No Write Way, kde zpovídáte populární autory beletrie zejména pro mladé publikum, jako Cassandru Clareovou nebo Samanthu Shannonovou, a ptáte se jich na život, ale hlavně na psaní. Co jste se ze svého podcastu naučila sama pro sebe, pro svou vlastní tvorbu?
Vybírám si autory, kteří mě baví nebo které obdivuju, a účelem toho podcastu je představit našim čtenářům, jak moc jsme všichni různí. Ráda bych se od nich něco přiučila, ale už většinou nedokážu vystoupit ze svých zajetých kolejí. Mluvila jsem třeba se scifistou Piercem Brownem, který neplánuje a nepromýšlí dopředu. To by mě zabilo! Pro něj je spontánnost hnací silou, mně by způsobila paralýzu. Ten podcast je výsledkem mého šprťáctví a zvídavosti a těší mě, že baví lidi po celém světě. Ale proces mého psaní jiní autoři neovlivní.
Na čem pracujete nyní, pokud jde o romány?
Příští rok mi vyjdou hned dva. Můj debutový thriller s názvem Konec se píše sám jsem napsala se svou kamarádkou z Edinburghu, scenáristkou a autorkou knih pro mládež a mladé dospělé Cat Clarkeovou, vydáme ho pod pseudonymem Evelyn Clarke. A pak v říjnu Victorious, poslední díl mé pentalogie Villains.
Rozhovor s V. E. Schwabovou si přečtěte v Reflexu 49/2025, který vyšel ve čtvrtek 4. prosince.
