Naše digitální instalace nemá konkurenci široko daleko, plánujeme používat i AI aplikace, říká ředitel Muzea Prahy
Když začne ředitel Muzea Prahy mluvit o tom, jak bude vypadat právě otevíraná hlavní budova muzea Na Florenci, začne vám postupně padat brada. Expozice s názvem Město v čase, inspirovaná původním Langweillovým modelem, bude totiž unikátem. A to nejen v Čechách, ale i v Evropě.
Ač je Ivo Macek původně geolog a přírodovědec, díky své fascinaci novými technologiemi přináší do prostoru českých muzeí věci nevídané – imerzivní instalaci ve špičkové kvalitě, během níž si budete moci na vlastní kůži zažít cestu časem z devatenáctého století až do dnešních dnů, chystá i vlastní umělou inteligenci nebo zážitkové prohlídky nových prostor budovy na Florenci s plněním různých úkolů. Právě v jeho případě je jasné, že muzejní svět už nikdy nebude jako dříve – řekněte adieu starému způsobu vyprávění historie a pojďte to zkusit nově, přes zážitky.
Historická budova Muzea hlavního města Prahy na Florenci se nyní otvírá po dlouhých pěti letech rozsáhlé rekonstrukce. Znovuotevřením zároveň slavíte 125 let od doby, kdy byla budova poprvé zpřístupněná veřejnosti.
Ano, víkend 6. až 7. prosince, kdy se naše brány opět otevřou, bude pro nás slavnostní. Zatím otevřeme horní patro, kam jsme umístili novou expozici s názvem Město v čase. Ta je instalovaná v pěti na sebe navazujících sálech.
Co vás k vytvoření této expozice vedlo a na co se můžeme těšit?
Inspirací pro celou výstavu nám byl Langweilův model Prahy z první poloviny devatenáctého století, který je součástí našich sbírek a který je unikátním svědkem své doby. Podobný model má každé větší město, především metropole; pomáhají nám přiblížit dobu, ve které vznikaly. U Langweila si tedy představme období, kdy nebyla fotografie, vše se zachycovalo pouze malbou či kresbou – v případě města skicami a plány. Realitu nebylo možné zaznamenat nijak uceleně, takže model má pro nás obrovskou přidanou hodnotu. Je to vlastně taková kronika staré Prahy. Umožňuje nám zjišťovat třeba barevnost fasád, střech, vidíte na něm i stromy nebo keře. Navíc pochází z doby, kdy ještě neproběhla asanace (radikální přestavba centrální Prahy z přelomu 19. a 20. století, kdy proběhla demolice velké části domů – pozn.autorky), a kdy ještě existovalo původní staré židovské město, Josefov.
Takže vaší snahou bylo de facto ukázat život ve staré Praze?
A nejen to. Chtěli jsme z něj vytvořit příběh, který něco vypráví, a je rozpracovaný na ploše. Tím pádem návštěvník nejen prochází prostorem se spoustou projekcí nebo animací, zároveň s ním i interaguje. Je tedy jakoby součástí celého příběhu. Zároveň jsme se snažili navodit atmosféru i vnímání času v době, kdy byl ten model stavěn. Přitom jsme vyšli i ze slovní hříčky příjmení pana Langweila – německy to znamená dlouhá chvíle. Na jedné straně tedy ukazujeme to, že sám autor měl zřejmě dlouhou chvíli, protože model stavěl dlouhých 11 let, zároveň jsme chtěli upozornit na rozdíl ve vnímání času tehdy a teď. V době vzniku modelu, tedy v první polovině devatenácté století, bylo vzruchů vcelku málo, v zásadě to nebylo nijak dynamické nebo dramatické období. Neprobíhala žádná válka, ve městě nebyl nijak výrazný nedostatek a žilo se relativně v klidu. Na rozdíl od dnešní hektické a rušné doby.
Jak konkrétně jste si tedy s expozicí pohráli?
V prvním sále uvidíte obrovské animace Prahy z 30. let 19. století, kdy Antonín Langweil model vytvářel. Druhý sál je věnovaný společnosti té doby. V něm se setkáte s osmi zástupci tehdejších obyvatel – s řemeslníky, představiteli různých společenských vrstev a podobně. V dalším sále je umístěn samotný papírový model, který jsme ale rozřezali na 12 dílů. Sám o sobě je totiž obrovský – rozložený by měl osm na tři metry. Jednotlivé části jsou umístěné ve velice originálních a designových vitrínách s perfektním nasvícením. Návštěvníci si tedy budou moci vše detailně prohlédnout. V pátém posledním sále pak procházíte časoměrným vývojem města za posledních 200 let; jedete po Vltavě a kolem vás se Praha postupně mění do současnosti.
Podklad, jak celou expozici uchopit, jsme v malém týmu, který tvořila kurátorku modelu, lidé z filmového, kreativního i gamingového prostředí, tvořili asi dva měsíce. Na základě toho jsme pak vypsali kreativní soutěž, ve které jsme účastníkům nechali volnost, jak to celé uchopit. Oslovili jsme pět studií v ČR a nakonec vybrali návrh od studia Loom on the Moon. Ten totiž nejlépe reflektoval zadání – tedy to, že tento prostor v muzeu chceme využívat i pro jiné aktivity. Pak jsme hledali studio, které bude schopné vyrobit animovaný obsah. A tuhle část vyhráli Pink Production.
Ten pátý sál, kde promítáte na podlahu a boční stěny, je jedinečnou ukázkou současné technologie. Dokonce jste jediní, kdo něco podobného v ČR má?
Je pravda, že takovýto imerzivní sál (slovo „imerzivní“ označuje zážitek, který člověka plně pohltí a ponoří do dění – pozn. autorky), se v muzeích v České republice zatím nevyskytuje. Takže ano, jsme nás první, kdo podobný zážitek veřejnosti představí. A není obvyklý ani v podobných institucích v Evropě.
S rozlišením 9974 × 6018 px (74 megapixelů) předčíte dokonce nedávno zrekonstruované Planetárium v pražské Stromovce.
V tomto směru jsme vybavení trošku jinak: planetárium používá technologii, která vás obklopuje, zatímco vy sedíte. V našem případě vám to umožňuje pohyb v samotném prostoru, který je všude kolem vás, a vy jste pak jeho součástí. Právě tohle mě uchvátilo při návštěvě Framless Gallery v Londýně. Tam podobným způsobem používají rozpohybované impresionistické obrazy. Když se do toho obrazu dostáváte, on ožije a vy se ocitnete uvnitř samotného výtvarného díla. Je to neuvěřitelně impozantní a velmi atraktivní pro děti i dospělé. Tenkrát jsem si řekl, že by bylo fajn, zkusit přenést tuhle technologii i do našeho muzejního světa. Zároveň tímto zdravím pana ředitele Rozehnala – ředitele pražského planetária (smích).
Asi to nebyla úplně levná záležitost?
Levné to samozřejmě nebylo. Ale na druhé straně to díky tomu, že se píše rok 2025, bylo dostupné i pro nás. Výzvu spíš vidíme z pohledu obsahu, ne samotné technologie. Protože to chceme umět zapojit tak, aby s tím lidé interagovali. Aby to jednoduše nebylo jenom o tom, že někde stojíte a něco vás obklopuje. Ta technologie je každopádně neuvěřitelná, a díky ní si můžeme s prostorem hrát a být kreativní.
Máte tedy plány umístit do sálu i jiný obsah?
Přesně. Říkáme mu „Živý sál“ s tím, že jeho program se bude pravidelně měnit a tím bude celý prostor neustále žít. Díky technologii to můžeme „vypnout“ a přepnout na něco jiného. To nám umožní dělat i plánované doprovodné programy, které budou vycházet třeba z dalších našich sbírkových předmětů, z historie nebo přírody Prahy…. Nechci ale zatím předbíhat a prozrazovat více. Zatím existuje jeden obsah, a ten je spojený s naší novou expozicí.
Jak jste vůbec dostal nápad využít digitální moderní technologie právě v tomto oboru, který je ení řekněme si upřímně úplně progresivní…
Před třemi roky jsem do Muzea Prahy přišel z Národního muzea. Tam jsem vedl místní přírodovědeckou část a v rámci rekonstrukce budovy jsem měl na starosti pod sebou i přípravu nových expozic. Těch, co jsou dnes umístěné fosilie a zvířata. A právě při chystání těchto nových sbírek jsme hodně cestovali, abychom nabrali inspiraci. Byl jsem i členem různých mezinárodních konsorcií a asociací. Viděl jsem toho hodně, došlo mi také, že třeba to, co funguje v Americe, nebude fungovat u nás. Tedy když by se to překlopilo jedna ku jedné. Máme prostě jiný naturel, jinou povahu, je to dané i tím, že USA nemají historické prameny tak hluboké jako my v Evropě.
Je to samozřejmě hodně i o financování – muzeum ve Spojených státech si skoro 75 % zdrojů musí najít samo, jen 20 nebo 25 % finančních prostředků dostávají od státu. U nás je to přesně opačně; když někdo dosáhne dvacetiprocentní soběstačnosti, bere se to jako úspěch. Někdy tam vznikají muzea třeba kolem jednoho, dvou ikonických sbírkových předmětů. Celá tahle oblast je tedy hodně mainstreamovou záležitostí, někdo by mohl říct, že zároveň není příliš informačně hluboká. Pro prezentaci také používají větší show, je to tedy hodně komerční. My vzhledem k tradicím a bohaté historii naší země, potažmo Evropy, máme na sebe větší tlak, dáváme muzejním předmětům větší pozornost.
Zároveň se ale dostáváme do doby, kdy i v tomto oboru musíte jít s dobou?
Je to tak. Do vedení muzeí a galerií přicházejí nové generace, mojí generací čtyřicátníků počínaje, které už většinou znají jazyky, hodně cestují a vědí, že to prostě někde jde jinak a dobře. Že se to dá dělat i moderně. Je to hodně o hledání rovnováhy mezi tím, aby to pro současnou generaci bylo atraktivní, aby to bylo zajímavé i v rámci konkurence, která je ve volnočasových aktivitách obrovská. Zároveň musíme dávat pozor, abychom nesklouzli k přílišné povrchnosti nebo k nějakému à la lunaparku.
Zdá se mi to, nebo vy přemýšlíte opravdu jinak? Tak nějak nemuzejně?
Mám odjakživa velkou zálibu v moderních technologiích, jsem takový technologický nadšenec. A moje předchozí působení v Národním muzeu mi otevřelo cestu a výrazně mi pomohlo zorientovat se i v kreativním průmyslu. Muzea do sebe obecně moc kreativity nepouští, což je ale myslím škoda. Dlouhodobě tu máme ještě takový handicap, který je v našem prostředí řešený už dekády. Že se neumíme prodávat, že se v té muzeální kultuře neumíme dostatečně prezentovat. Nikdo nás to ve škole neučil, jsme spíš trochu zakřiklí, ve spoustě věcí si nevěříme, takže radši jdeme zlatou střední cestou… No a my se to nyní snažíme uchopit a dělat jinak. Vybrat si nějaké příklady, třeba právě ze zahraničí. Není to ale tak, že bychom vzali nějaké muzeum a překlopili ho. Jde spíše o vyzobání nápadů a zkoušení je implementovat do našeho prostředí. Takový výběr z bobulí (smích).
Je to i o tom, že expozice už nebude třeba chronologicky seřazená?
Na základě našich dotazníkových šetření víme, že pro návštěvníky není ambicí chodit do muzeí proto, aby viděli tisíce sbírkových předmětů. Naopak je tedy potřeba s těmi sbírkovými předměty pracovat opatrně. Aby to v muzeu nebylo jako v nějakém vetešnictví nebo to nebyl prostor, kde jen čtete popisky. Tahle naše nová expozice je vlastně experimentem, který se snažíme postavit na jednom sbírkovém ikonickém předmětu.
Svým návštěvníkům budete nově přinášet i interaktivita pomocí tzv. RFID náramků. Jak to bude fungovat?
RFID náramky se používají běžně třeba při návštěvě bazénů – máte v nich kód na skříňku, můžete si je nabít a pak tím platit. Naší ambicí je tuhle technologii přinést do muzeí a galerií. Tyto instituce jsou si totiž hodně podobné, podléháme stejným zákonům, i když interpretačně se trochu odlišujeme. RFID náramek návštěvníci dostanou u vchodu a budou s ním pak plnit různé úkoly v expozici a budou sbírat body. Na konci jejich návštěvy se pak skóre vyhodnotí a body se převedou do nějaké odměny. Naší ambicí je dál rozvíjet tuhle technologii – chceme, aby náramek fungoval napříč našimi objekty, i aby ho lidé mohli nosit tak, jako nosí třeba náramky z festivalů. Hezký suvenýr, který bude obrandován naším logem.
Máte ještě jednu ojedinělost, a to je vaše vlastní AI oddělení. Řeknete nám víc?
Ano, jsme zatím jediné muzeum v Evropě, které má své samostatné AI oddělení. Když jsem se nedávno vrátil z největší konferenci muzejníků na světě v Dubaji, kde byly asi čtyři tisíce účastníků, nezaznamenal jsem, že by s umělou inteligencí nějaké jiné muzeum pracovalo podobně.
Co je vaším cílem v této oblasti?
Vyvíjíme vlastní softwary, kde se snažíme současnou technologii, tedy stupeň poznání těch systémů, implementovat do muzejního světa. Jsme členem České asociace umělé inteligence a jsme v tom u nás takoví pionýři. Takovým prvním výstupem bude náš muzejní chatbot. Nebude to ale chatbot, jak ho znáte z eshopů nebo infolinek – když přesně netrefíte dotaz, tak vám nezareaguje. Půjde o uzavřený systém – my do něj naléváme veškeré informace, veškeré texty, odborné články a návštěvník si s ním pak bude moci povídat o čemkoliv, co ho bude zajímat a chatbot se mu přizpůsobí A to vše bez instalace a jen ve webovém prostředí vašeho mobilu nebo tabletu.
Bude mi tedy stačit mobil a sluchátka?
Ano, jenom si načtete QR kód, v prohlížeči vám naskočí naše stránka. Nic nestahujete, nikde se nelogujete a jenom si povídáte s tím systémem, který je pro vás takovým průvodcem. Funguje asi v 16 jazycích. Je to unikát, který budeme s otevřením spouštět a je to něco, co jsme si vyvinuli sami, právě v našem AI oddělení. Pracujeme i na dalších věcech, které bychom v příštím roce chtěli spouštět.
Muzeum na Florenci je jen jednou z budov, kterou vaše instituce vlastní. Co je v plánu ohledně dalších objektů?
Jsme teď jako muzeum na takové křižovatce, kdy máme před sebou opravdu velkou sadu investičních akcí. V rámci ČR jsme takové střední muzeum, máme asi 150 zaměstnanců a 1,4 milionu sbírkových předmětů, a spravujeme několik budov v centru Prahy. Co se týká konkrétních plánů, tím nejbližším je tedy dokončení rekonstrukce budovy na Florenci, respektive zpřístupnění dalších prostor a vytvoření nových výstav a revitalizace přilehlého parku. Další na řadě je Clam-Gallasův palác na Starém městě, který bychom chtěli přeměnit v palác skla. Je to projekt, kdy tu během asi dvou let vznikne nová expozice včetně retailu, kavárny atd. Na Florenci se nachází také Desfourský palác. Tam bychom chtěli vybudovat multikulturní centrum, něco jako science centrum, s restaurací, vyhlídkou, se studovnou. Dům U Zlatého prstenu v Týnské ulici půjde také do celkové rekonstrukce. No a nakonec plánujeme stavbu úplně nového objektu na Těšnově, v místech bývalého nádraží – bude to první nová budova pro muzeum po více jak 80 letech (poslední byla budova Národního technického muzea). Tím by v budoucnosti v Praze vznikl takový muzejní triangl. Moc se na to těším a doufám, že všechny plány nám vyjdou.
Muzeum Prahy na Florenci se veřejnosti otevírá o víkendu 6. a 7. prosince, kdy je připravený bohatý program hlavně pro rodiny s dětmi. Vstupné se navíc do objektu zatím platit nebude. Více informací najdete na www.muzeumprahy.cz
