Dan Brown pro Reflex: Zajímají mě padouši, kteří dělají špatné věci z dobrých důvodů. Jako Golem
Devátého září vyšel v Česku i ve většině západního světa román Dana Browna Tajemství všech tajemství. Autor Šifry mistra Leonarda nebo Andělů a démonů DAN BROWN (61) přiletěl při té příležitosti na svou již sedmou, tentokrát čtyřdenní návštěvu Prahy, kam děj své ostře sledované novinky zasadil. Reflex s ním při té příležitosti pořídil obsáhlý rozhovor; najdete ho stejně jako recenzi jeho deváté knihy v Reflexu č. 39/2025, který vychází právě dnes.
Jedenašedesátiletý autor devíti knih ve své šesté langdonovce vysílá harvardského profesora a znalce symbolů Roberta Langdona do Prahy a zaplétá ho do smrtícího mezinárodního závodu o klíč k nejvyšší moudrosti – má, či nemá se lidstvo dozvědět, co se s naším tělem a duší skutečně stane poté, co zemřeme? To je námětem připravované odborné publikace Langdonovy staré známé (a novopečené družky), gnoseoložky Katherine Solomonové. Jenže kniha se ztratí a ženě samotné jde o život – zejména poté, co zemře někdo, kdo o důležitosti a podstatě spisu věděl i nemožné… Ústřední otázka Katherininy publikace je „záhada, o které určitě někdy uvažoval úplně každý. Je to opravdu to největší tajemství na světě“. Tak se to aspoň píše na straně 630 Brownova dlouho očekávaného thrilleru s prvky mystiky a konspirace…
Vaše návštěva Prahy je organizační masakr. Tisková konference pro bezmála dvě stě novinářů z celého světa, organizované prohlídky brownovské Prahy pro vaše světové nakladatele, setkání s překladateli i s s influencery, desítky rozhovorů, večírek pro 350 lidí na Žofíně za účasti dvou ministrů a jednoho primátora… Provázelo vydání každé z vašich knih takové tóčo?
Přinejmenším podobné. Vždy pořádáme velké mezinárodní večírky a v rámci rozličných turné jsem projel mnoho měst. Praha je domovem mojí novinky, takže sem přijeli všichni mezinárodní vydavatelé, je jich jistě přes třicet. Praha je nejvýznamnější postavou v mé knize a to, co se v těchto dnech děje tady, ve vaší metropoli, je zdaleka nejzajímavější a největší událostí celého turné. Je to také ta část celého turné, na kterou jsem se nejvíc těšil, ačkoli tady strávím pouhé čtyři dny.
Jste v české metropoli posedmé. Už v lednu roku 2010, ve vašem rodném Exeteru v New Hampshiru, jste mi říkal: „Praha je nádherné město, jako stvořené pro mysteriózní román. Moji rodiče tam párkrát byli a pořád mi opakují, že je zločin, že jsem se tam ještě nevydal. Vzpomínají na orloj a na zelená světla, kterými jsou zalité budovy v centru…“ Prahu jste měl takříkajíc v merku už tehdy?
Aby ne! Praha je úžasně krásné město, Robertu Langdonovi ušité na míru. Jsou tu podzemní bunkry, katedrály, dveře chránící korunovační klenoty se sedmi různými zámky, ambasády, kláštery, neobyčejně nádherné knihovny, tajné chodby. Langdon sem jednou prostě musel dorazit. Noční prohlídka v maškarních kostýmech vás vezme do pohádky: Stověžatá je plná mostů a starých luceren… Praha je jednou z nejúžasnějších destinací na světě, bez ohledu na tuhle knihu; sám jsem tu pobýval inkognito i veřejně, tentokrát je to samozřejmě cirkus. Příliv turistů se po vydání románu zřejmě trochu zvýší a nejspíš to bude mít pozitivní dopad na zdejší podnikání, ovšem vy turistů máte v sezoně až až. I proto prostřednictvím Roberta Langdona vzkazuju všem, že do Prahy je lepší přijet v zimě, v únoru.
Čím myslíte, že je v řadě vašich devíti knih zrovna tahle výjimečná?
Je to milostný dopis Praze, to je věc zcela zřejmá každému, kdo román otevře. Praha je mystickou metropolí Evropy už od dob Rudolfa II. a vysloveně to tu klokotá magií a hermetismem. Zabývám se tentokrát tématem lidského poznání, které je relevantní pro všechny na světě bez ohledu na to, odkud pocházíme, jakým jazykem mluvíme, kolik nám je let, na náš světonázor i na prizma, jímž vnímáme realitu a mezilidské vztahy. Pomyšlení na to, že náš pohled na poznání nemusí být přesný, že se možná děje ještě něco jiného, je znepokojující, vzrušující, tajemné a mámivé. Což jsou atributy, které pro své příběhy hledám především a čtenáři je očekávají.
Vědkyni v oblasti noetiky Katherine Solomonovou už známe: ve vašem šestnáct let starém románu Ztracený symbol se k Langdonovi připojila zhruba v polovině příběhu poté, co jí zachránil život, a pomáhala mu rozluštit stopy vedoucí k jejímu bratrovi. Nyní se z kamarádky stává Langdonovou přítelkyní a zmizí ze společného lože… Udělal jste dost pro to, aby nebyla jen jeho módním doplňkem, jak působí třeba všechny přítelkyně Jamese Bonda?
Pochopitelně, Katherine je Langdonovi intelektuálně zcela rovnocenná. A je v našem příběhu také průvodkyní podstatou poznání. Ví o tomto předmětu studia naprosto všechno, zatímco jindy tak připravený a pohotový Robert Langdon prakticky nic. Takže Katherine je důležitější, to ona svého letitého přítele provede, místy dokonce prosmýká tím mystériem.
Katherine napsala jistou zásadní knihu a je neuvěřitelné, jak ji její nakladatel hlídal – mohla na ní pracovat jen na serverech vydavatelství, měla svůj přístup chráněný hesly. Pamatuju si, jak jste se o svůj rukopis kdysi také bál – překladatele jste sváželi na jedno místo, překládali váš román kdesi ve sklepení a každý měl v rukopisu drobnou změnu oproti ostatním, takže kdyby ho ukradl a pustil do éteru, zjistilo by se, který z těch dvaceti to byl… Jak máte texty zabezpečené teď?
Píšu na počítači, který není připojen k internetu, a každý den svou práci zálohuju na externím disku, u svého redaktora Jonase Kaufmana. Podobná bezpečnostní opatření mají překladatelé v jednotlivých zemích; jejich počítače nejsou v síti a vše je pod přísnou kontrolou nakladatelů.
Zkorumpovaný kurátor Louvre, který vraždí, aby uchoval tajemství Svatého grálu v Šifře mistra Leonarda. Člen tajné společnosti iluminátů v Andělech a démonech, který plánuje zničit Vatikán. Psychopat Mal’akh v Ztraceném symbolu snažící se ovládnout moudrost svobodných zednářů. Vědec s extremistickými názory toužící v Infernu způsobit světovou katastrofu… Typickým rysem vašich zlosynů je vysoká inteligence, manipulativnost, ochota používat násilí či špionáž a zastírání vlastních záměrů do rébusů a záhad. Kterému padouchovi z vašich knih je blízký váš aktuální antihrdina, Golem?
Zajímají mě padouši, kteří dělají špatné věci z dobrých důvodů. Nejsou zlí a upřímně se snaží udělat svět lepším místem, někoho chránit, konat dobro. Jen to dělají způsobem, který považujeme za společensky nepřijatelný nebo příliš násilný. Historicky byl golem, hliněná postava oživená magickým šémem, klaďas – ten pražský měl chránit židovské ghetto před zuřivými křesťany a vykonával tam různou práci. Jen netušil, co přesně dělá, byl pouhou hmotou v cizích rukou. Je jiný než moji předchozí antihrdinové.
Jedna věc je však stejná: odjakživa máte v románech spoustu značek – oděvů, aut, všeho možného. Jak moc vám firmy nabízejí peníze za product placement?
Nula, ony o těch zmínkách myslím vůbec nevědí. Značka Siana netušila, že se chystám v románu použít jejich tašku, u Todʼs neměli zdání, že zmíním jejich boty. Dělám to proto, že všichni nosíme značkové věci, a činíme tak mimo jiné proto, abychom o sobě jejich prostřednictvím něco řekli. A o Katherine něco vypovídá to, že nenosí kabelku Gucci, ale jinou, taky stylovou, ale k tomu praktickou a ne tak šíleně drahou. Ale upřímně, z té zmínky Four Seasons nakonec vznikne reklamní video – snad se povede.
Rozhovor s Danem Brownem čtěte v Reflexu č. 39/2025, který vychází právě dnes.
