Téma svobodné volby skrz rozhodnutí (ne)mít děti: Mira Fornay představí 25. září film Otoč králíka
Jak se otáčí králík? Dozvědět se to můžete ve čtvrtek 25. září v pražském kině Edison, kde proběhne setkání s Mirou Fornay, jednou z nejodvážnějších autorských filmařek česko-slovenské kinematografie. Fornay spolu s hosty nabídne exkluzivní pohled do příprav svého nového snímku Otoč králíka, představí svou dosavadní tvorbu včetně mezinárodně oceněných titulů Můj pes Killer a MIMI a otevře diskusi o tom, jak tvořit „jinak – organicky, autenticky a s úctou k přírodě i k lidem kolem sebe“.
V jaké fázi se nachází váš film Otoč králíka?
Byli jsme vybraní na prestižní trh Berlinale Coproduction Market. Hlásí se tam asi 320 projektů a vyberou tak třicet, takže opravdu není lehké se tam dostat. V sekci Berlinale Directors jsme byli dvě, spolu se Sally Potter. Máme nastavenou koprodukci s partnery, teď budeme podávat žádost o podporu na český Státní fond a pak zkusíme i slovenský, i když mě všichni odrazují, že to v současné politické situaci nemá moc smysl. Ale já jsem asi idealistka a vím, že nabízím kvalitu. Otoč králíka je minimalistický film napsaný pro jedinou lokaci a pro herce, které mám k dispozici. Takhle jsem to měla už při MIMI, anglicky She-Hero, což byl film, který před dvěma roky vyhrál hlavní cenu na Berlinale v sekci Generation Kplus.
O čem Otoč králíka bude?
Je to love story, ktorou otestuje rozhodnutí mít nebo nemít děti. To rozhodnutí bývá vědomé i nevědomé: někdo děti mít nemůže, někdo nechce, někdo neví, tak to odkládá... Já skrz bezdětnost nahlížím téma svobodné volby. Pro mě to je i osobní příběh, protože jsem se z různých důvodů rozhodla děti nemít. Někteří lidé takovýmihle osobními příběhy debutují, já jsem se k němu dopracovala po čtyřech filmech. Velmi se na to těším.
Kdo konkrétně to rozhodnutí v Otoč králíka podstupuje?
Pětatřicetiletá právnička Lena a její partner, životní láska. Žijí v extrémně konzervativní společnosti, kde jsou zvýhodňováni lidé, kteří děti mají, což se do jisté míry děje už teď. Odehrává se to v roce 2062, což je odkaz na Orwella: on své 1984 napsal v roce 1948, takže když otočíš 2026... Hlavní hrdinka a její partner jsou ekologicky zaměření a nechtějí mít děti právě proto, že cítí odpovědnost. Setkávají se dalšími páry, které mají na bezdětnost a svobodu jiný názor. Ten film není o tom, že nemáme mít děti, ale o tom, že se všichni musíme chovat tak, aby ty děti měly kde žít. Je o lásce, svobodné volbě a zodpovědnosti, což jsou podle mě témata velmi provázaná.
Je nějaký záměr v tom, že v názvech filmů míváte zvířata? Lištičky, Můj pes Killer, Žáby bez jazyka, teď „Králík“...
To je zvláštní, že? Jen ten poslední se jmenuje Mimi, ale to je jméno andulky, která se ztratí sedmileté holčičce. Miluju zvířata a zároveň chci dělat autorský film. Vybrala jsem si ho cestu autorství vědomě, nechtěla jsem být jen nájemný režisér, i když jsem profík a televizní seriál bych natočila ráda. Na autorském filmu mi přijde podstatné, že si můžeš hrát s metaforami a nevyprávět na první dobrou, čemuž odpovídají i ty názvy. Už jako dítě jsem si do recitační soutěže vybrala nějakého kanadského autora a jeho knihu o putování jelenů. Nebyla v ní jediná lidská postava. Vyhrála jsem s tím, že jsem troubila jako jelen.
Prý jste pro natáčení svých filmů sepsala „zelený manifest“...
Ano. Myslím si, že příroda ve filmu by neměla být jen dekorace. Už jsme se posunuli od toho, že dekoracemi nejsou ženské postavy – že ve filmech dělají víc než jen nosí kávu, konečně jsou z nich i hlavní postavy. Příroda mluvit neumí, ale to neznamená, že musí být jen kulisou. V MIMI byla jednou z protagonistek a zavedla jsem i ekologický přístup k natáčení. Točili jsme v dunajském lužním lese, vlastně pralese, patnáct minut od centra Bratislavy, tak jsme skoro všichni jezdili na obhlídky i na plac na kole. A jak jsme za to byli rádi! Navíc jsem cítila, že s námi ten les spolupracuje. Potřebovali jsme, aby svítilo slunce, a ono najednou vysvitlo z mraků, příroda nás vnímala. Nemyslím to nijak esotericky, prostě těmi zvířecími názvy upozorňuju na to, že není vždycky všechno o lidech.
Co stojí za zorganizováním vašeho programu v kině Edison 25. září?
Chceme upozornit na Otoč králíka, ale i na to, že už mám jako filmařka něco za sebou a že tomu podpora v Česku a na Slovensku moc neodpovídá. Já si to ani moc neuvědomuju, protože pořád pracuju, ale upozornil mě na to Dominik Hronec, kreativní ředitel distribuční společnosti Film Europe, kterého napadlo moji tvorbu zviditelnit. Udělat ale nějaký „večer Miry Fornay“ se mi zdálo strašně egocentrické, tak jsem to pojala jako komunitní večírek. Přizvala jsem si ke svým filmům lidi, kteří mě podpořili a podporují. Pak budeme s herečkami číst ze scénáře teprve vznikajícího filmu, což se v Česku moc nedělá. A bude i diskuse, na kterou jsem zase pozvala lidi, které uznávám. Zvu lidi do svého „Svatého lesa“, což je takový vtip, moje verze Hollywoodu. Jsem sice autorská tvůrkyně, ale vnímám filmové umění jako týmovou práci a dělám filmy hlavně pro lidi, ne jen pro sebe.
Jak to tedy vypadá s podporou vašich filmů v česko-slovenském prostoru?
S filmem Můj pes Killer jsme vyhráli řadu cen a podobně jako třeba Vlny jsme se ocitli v zúženém nominačním okruhu na Oscara. Přesto mi trvalo sedm let, než se mi podařilo zafinancovat další film. Pak jsem s MIMI vyhrála na Berlinale a zase dva roky stojím na místě. Chtějí se mnou pracovat přední zahraniční producenti, třeba Marie-Pierre Macia, bývalá umělecká ředitelka sekce Directors' Fortnight na festivalu v Cannes, která objevila Carlose Reygadase a spolupracovala například s Bélou Tarrem. Říkala mi, že ve Francii bych se svým portfoliem patřila co do podpory mezi absolutní priority. Jenže člověk musí nejdřív získat podporu státních fondů své domovské země, u mě Slovenska nebo Česka, aby mohl žádat u zahraničních zdrojů jako je třeba Eurimages nebo CNC ve Francii.
Kdo bude ve vašem novém filmu „otáčet králíka“?
Řekněme, že mám domluvené velmi talentované herce. A odhalím je právě na tom večírku.
