Natáčení Citové hodnoty se Skarsgårdem bylo jako terapie, říká herečka Inga Ibsdotter Lilleaas
Šestatřicetiletá norská herečka Inga Ibsdotter Lilleaas přijela na Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary s filmem Citová hodnota, intimním rodinným dramatem režiséra Joachima Triera. Po boku hereckých jmen jako Stellan Skarsgård, Renate Reinsve a Elle Fanning ztvárňuje postavu Agnes – vnitřně silné, ale citově zraněné ženy, která se snaží udržet rodinu pohromadě. V rozhovoru jsme si povídaly o tíze očekávání, o mateřských rolích na plátně i v životě, o emocích, které film vyvolává, a o tom, jak se herečka vrací do reality po natáčení tak osobně laděného příběhu.
Při sledování filmu projdete vlnou emocí — pro mě nejsilnější z nich byl hněv vůči otci, který očividně nedokáže vyjadřovat lásku přímo a místo toho vše směřuje do svého umění, namísto toho, aby třeba šel na terapii. Jakými emocemi jste si prošla vy během natáčení i po dokončení filmu?
Máte pravdu, že je to emocionálně velmi náročný snímek. Během natáčení jsem zažila radostné pocity, ale taky jsem truchlila. Bylo mi líto, že postavy nejsou schopné spolu lépe komunikovat, jak moc je pro ně složité si rozumět a najít si k sobě cestu. Cítila jsem hodně smutku, ale taky jsem byla šťastná, že můžeme takový film točit. Byl to pro mě jedinečný herecký zážitek a velmi komplexní životní zkušenost.
Co jste cítila, když jste film poprvé viděla?
Byla jsem s Renate v malém kinosále v Oslu. Emocionálně mě to dostalo a taky hodně překvapilo - a to myslím v dobrém - protože ten film nakonec dopadl trochu jinak, než jak jsme ho točili. A když jsem ho viděla na filmovém festivalu v Cannes, všimla jsem si zase úplně jiné stránky příběhu. Více jsem se napojila na postavu otce Gustava, kterého hraje Stellan Skarsgård.
Agnesin otec Gustav Borg je známý režisér, který svoje dcery a rodinu z různých důvodů opomíjel. Jak ho tedy vnímáte?
Jak jste sama řekla, také jsem vůči němu cítila hodně vzteku, ale je mi ho vlastně i líto. Je to takový malý kluk, který se nikdy nenaučil komunikovat, ukazovat někomu lásku ani být milován. Což je věc, která mě na Citové hodnotě zasáhla, když jsem snímek viděla podruhé.
S Renate Reinsve hrajete sestry, které se navzájem velmi podporují, ale zároveň vůči sobě cítí určitou vinu za to, jak se na nich jejich složitá rodinná situace podepsala. Jak jste vnímala tuto rodinnou dynamiku?
Ten sourozenecký vztah pro mě byl velmi silný, protože mám sestru i bratra a jsem prostřední dítě. S Renate, která hraje Noru, jsme se shodly, že naše postavy jsou nám velmi podobné. Vím, jaké to je vyrůst spolu s dalšími lidmi a hlavně, že stejné situace v dětství může každý člověk prožívat úplně jinak a také ho jinak ovlivní.
Taky jste tak diplomatická jako Agnes?
Ano, řekla bych, že jsem diplomatický člověk, který se snaží zabránit konfliktu a udržuje mír. Myslím, že Agnes se rozhodla, že navzdory rodinným traumatům, které zasahují celé generace a odráží se na nich i složitá norská historie jako například druhá světová válka, bude prostě šťastná. Přeje si mít fungující rodinu, manžela a dítě. Je to její priorita a ona si za tím šla. Zároveň udržuje dobré vztahy s komplikovaným otcem a sestrou Norou, kterou můžeme označit naopak za nešťastnou. Ve vztahu k ní ale vidíme, že “moje” Agnes rozchod a hádky rodičů opravdu prožívala jinak a je velmi zajímavé pochopit proč.
Agnes působí jako hluboce mateřská postava – milující, pečující, ale zároveň žijící jakoby s tichým pocitem viny. Mluvila jste někdy s Joachimem Trierem o jeho vlastní matce nebo mateřských vlivech?
S Joachimem jsme spolu nemluvili specificky o našich rodinách, ale hovořili jsme o rodině jako o konceptu. O tom, jak ji jako celek ovlivňují konflikty jednotlivých členů, ale ne o našich osobních zkušenostech.
Jaké bylo natáčení se Stellanem Skarsgårdem?
Je to člověk s nohama na zemi, je velkorysý, vtipný, velmi milý. Zajímá se o vás a snaží se, abyste se s ním cítili dobře. Jako doma. Je to velký pohodář a skvělý herec a mít možnost si zahrát s ním byla neuvěřitelná zkušenost.
Film Citová hodnota vyhrál Velkou cenu na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes. Jak jste vnímala tlak očekávání, který film provázel?
Byl a je to velmi silný zážitek. V Cannes jsme potkali mnoho lidí, dali mnoho rozhovorů, byl to takový srandovní cirkus. Naopak Karlovy Vary jsou pohodové. Jsou to velmi rozdílné zážitky. Obecně mě ten rozruch na festivalech baví, ale zároveň to ve mně vzbuzuje respekt, protože na to nejsem zvyklá. Jsem ale samozřejmě ráda, že se film lidem líbí a mluví se o něm. Něco takového si přejeme všichni.
Film citlivě ukazuje, jak umělci ve světě filmu často zanedbávají své blízké. Zažila jste někdy něco podobného i vy sama?
Nic není zadarmo. Pokud chcete tvořit velké umění, tak to bude něco stát. Pro mě to znamená vědět a uvědomovat si, o co tím můžu přijít a dělat o tom vědomá rozhodnutí. Teď jsem tady a rozhodla jsem se nejet sem se svým synem, ale jsem tu aspoň s manželem. Rovnováha je pro mě velmi důležitá a rodina má pro mě nejvyšší prioritu. Chci to tak mít. Když se vrátíme k filmu, tak Gustav, otec Agnes, takto poskládaný žebříček hodnot asi neměl. Je pro něj jednodušší ponořit se hlavně do kariéry na úkor rodiny.
Ve filmu hraje také Elle Fanning. Její postava Rachel Kemp vtrhla do vaší rodiny jako člověk zvenčí. Mluvily jste spolu o tom, jakou má v intimním rodinném příběhu vlastně funkci? Jestli je to taková třetí sestra nebo něco jako terapeutka?
Její postava je pro Gustava, Agnes a Noru bezesporu takovým katalyzátorem. Líbí se mi i ty meta úrovně příběhu. Elle Fanning hraje americkou herečku, která přijíždí hrát v norském filmu. Bylo velmi vtipné toto zažít.
Vedle temných zákoutí norské historie je ve filmu zobrazené například téma sebevraždy. Jak jste udržovali na place dobrou náladu během natáčení náročných scén, napadá mě třeba naléhavý závěr filmu?
V té scéně nejsem, ale dívala jsem, když vznikala. Bylo to intenzivní, nádherné a velmi těžké i na sledování. Byl to dokonce i úplně poslední den natáčení. Joachim Trier obecně vyžaduje velkou soustředěnost, takže všichni okamžiky před kamerou a mezi nimi berou velmi vážně. Tak těžké ale situace vyžadují, abyste se naučili udržet si určitou lehkost. Nemůžete se tím nechat pohltit, spadnout do toho.
Co vám v tom pomáhalo?
Renate je velmi vtipná a Stellan taky, takže určitě nám pomáhal humor. Také jsme museli prostě přijmout, že to je náročné a udělat si z toho trochu terapii. Nikdo se nesoudil a to bylo velmi příjemné. Jako kdybyste celou dobu byli s přáteli.
