Osvobození Prahy se začalo lakovat na rudo už v létě 1945, říká ředitel VHÚ Aleš Knížek
Ředitel Vojenského historického ústavu Praha brigádní generál Aleš Knižek by se mohl chlubit tím, kolik prestižních ocenění za poslední dva roky posbíralo zrekonstruované Armádní muzeum Žižkov. Záleží mu ale na něčem jiném. „Doufám, že se žáci a studenti, kterých je každý týden od úterý do pátku plné muzeum, díky návštěvě expozic nejenom něco naučí, ale že se i prohloubí jejich vztah k naší zemi a jejím hrdinům,“ říká.
Před Velikonocemi mediální hladinu rozčeřila zpráva, že po osmnácti letech byla dokončena renovace Heydrichova mercedesu. Jeho majitel to prý s vaší institucí konzultoval. Je to pravda?
Především je nutné konstatovat, že nelze hovořit o Heydrichově mercedesu. Majitel historického vozidla nás ale skutečně před čtrnácti lety oslovil. Byl přesvědčen, a zřejmě stále je, že se jedná o vůz, v němž zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich jel 27. května 1942 ze svého sídla v Panenských Břežanech naposledy do Prahy. Poukazoval na to, že auto nese zjevné známky atypických poškození, a přisuzoval je atentátu, který provedli Jan Kubiš s Josefem Gabčíkem. Znělo to zajímavě, domněnky ovšem nestačí. Přesně to vystihl Karel Čapek, když napsal: Naše řeč je moudrá, dělá zásadní rozdíl mezi „jsem přesvědčen“ a „přesvědčil jsem se“. Proto Vojenský historický ústav Praha nechal vypracovat podrobnou analýzu a ta hovoří zcela jasně.
Tak naše čtenáře nenapínejte.
To snad ani nemusím. Před třemi lety právě Reflex zveřejnil precizní text Zdeňka Vacka, jenž se tímto tématem zabývá. Když článek připravoval, hovořil mimo jiné s mým zástupcem, plukovníkem Michalem Burianem, jenž je ředitelem odboru muzeí Vojenského historického ústavu Praha. Mám vám to zopakovat?
Raději ano.
Naše instituce v roce 2011 zadala Kriminalistickému ústavu Praha vypracování znaleckého posudku z fyzikální chemie, technické diagnostiky, mechanoskopie a biologie. Dokonce jsme měli k dispozici plechovou střepinu, kterou přímo na místě činu zajistil jeden protektorátní strážník. Jeho příbuzní nám tento artefakt zapůjčili. Analýza odhalila výrazné odlišnosti ve složení tohoto kovu oproti vzorku plechu z karosérie zkoumaného kabrioletu.
Nemohl se zmýlit a sebrat ze země jiný střep?
To sotva, v každém případě jednoznačný závěr nevycházel pouze z tohoto rozboru. Karosérie zkoumaného vozu, o němž se jeho nynější majitel zřejmě dosud domnívá, že patřil zastupujícímu říšskému protektorovi, sice nesla známky mechanického poškození, ovšem chyběly průkazné stopy, jež by odpovídaly výbuchu upraveného protitankového granátu. Jen dodám, že dochované delaborované „Kubišovy bomby“ si můžete prohlédnout v expozici druhé světové války v Armádním muzeu Žižkov.
Minulý týden se ale psalo, že se našlo asi padesát markantů, podle nichž bylo možné vůz ztotožnit.
Ze znaleckého posudku Kriminalistického ústavu Praha vyplývá, že se střepiny nepodařilo identifikovat v částech výdřevy, tedy v nosné struktuře karosérie, ani v sedadlech. Kabriolet nenesl stopy po výbuchu, nebyly v něm nalezeny zbytky výbušniny ani stopy po hoření a krvi.
Zaznamenal jste ten článek, jenž tvrdí opak?
Minulý týden jsem byl spolu s kolegy historiky v Itálii, k 80. výročí konce druhé světové války jsme pro státní archív v Bari připravili výstavu o československých speciálních operacích vedených z italské základny, v Miláně jsme zahájili výstavu válečných plakátů, naši historici pronesli řadu přednášek, mimo jiné na velvyslanectví v Římě. Celou dobu mě ale kontaktovali lidé z České republiky a ptali se, „jak je to tedy s tím Heydrichovým mercedesem?“. Ti, kteří starým autům rozumějí, mi zase psali, že už jenom z fotek je na první pohled patrné, jak se věci mají, tedy že se nejedná o Heydrichův mercedes, a žádali mě, ať vše uvedu na pravou míru. Upřímně řečeno, měl jsem za to, že tohle už je uzavřená záležitost. Udivuje mě, že se tento „objev“ znovu vynořil na scéně.
Je vůbec důležité, aby byl Heydrichův vůz objeven?
A proč by mělo? Jistě, byl by to atraktivní exponát, ale to je tak všechno. Když v Armádním muzeu Žižkov navštívíte expozici zaměřenou na období druhé světové války, uvidíte plno předmětů spojených s příběhy obdivuhodného hrdinství i nezměrného utrpení. Například osobní věci parašutistů, panenku, kterou ve vězení ušila starší sestra čtrnáctileté Jindřišky Novákové, jež vyzvedla Kubišovo kolo; pistoli Otakara Jaroše, prapor československé jednotky na Středním východě s nápisem Pravda vítězí, tabulky na určování rasy. Víte, co je mnohem důležitější než naleštěné plechy? S úctou poděkovat všem, kteří bojovali za svobodu a obnovení Československa a byli ochotni za naši zemi položit svůj život. Nikdy také nesmíme zapomenout na ženy, muže a děti, kteří byli zavražděni z rasových důvodů. Dokladem toho, jak nám na jejich památce záleží, je mimo jiné prosba amerického muzea, zda se mohou inspirovat částí naší expozice, jež je věnovaná obětem holocaustu. Uvědomte si také, že je před námi kulaté výročí konce druhé světové války, jehož se ještě zúčastní pamětníci, kteří se postavili nacistické zvůli nebo kteří prožili hrůzy koncentráků. Jim by měla patřit naše pozornost. Loni v červnu při 80. výročí vylodění v Normandii mi stoletý letec RAF Jiří Pavel Kafka a o tři roky mladší příslušník Československé samostatné obrněné brigády Charles Gad Strasser, jenž byl po válce členem československé delegace u soudu v Norimberku, zvesela říkali, že tady plánují být klidně do sto deseti. Charles Strasser se bohužel nedožil ani letošních oslav konce druhé světové války.
Díky své práci jste musel poznat hodně pamětníků.
Mám před očima desítky tváří a jmen, nevím, o kom vyprávět dřív. V této souvislosti je ovšem třeba zmínit, jakou práci odvedli v Post Bellum. Zaznamenané vzpomínky pamětníků, byť někdy s nechtěnými historickými nepřesnostmi, jsou cenné. Čím dál častěji si říkám, že se lidem, kteří se za války zapojili do zahraničního nebo domácího odboje, mělo v devadesátých letech a na začátku tisíciletí naslouchat víc. Žilo jich tehdy ještě hodně. Dlouhá léta, během nichž se prosazoval ideologický pohled na historii, byli ale ostrakizováni, řada z nich byla perzekvována, další odešli do exilu na druhý konec světa. Někteří se proto i po Listopadu raději dál drželi v ústraní, zpravidla si o sobě taky mysleli, že nejsou nijak výjimeční, a o jejich neuvěřitelném osudu jsme se kolikrát dozvěděli až na sklonku jejich života, bohužel někdy až po jejich smrti. Všechno totiž v archívu nenajdete, osobní svědectví je nenahraditelné. Jsem moc rád, že ve Vojenském historickém ústavu působí historik Jindřich Marek, jenž hovořil se stovkami pamětníků a už od sedmdesátých let se také přátelil s československými parašutisty ze západních výsadků. Vzali ho mezi sebe, důvěřovali mu, vážili si jeho práce. Markovy vědomosti jsou díky tomu neskutečné, navíc vše umí poutavě podat, ať už v knížkách, nebo na přednáškách. Nesmím samozřejmě zapomenout na Jiřího Rajlicha, jenž se znal s československými letci RAF a napsal o nich řadu nepřekonatelných knih.
Patřili a patří lidé, kteří válku prožili, mezi návštěvníky muzea, nebo si tu dobu nechtějí připomínat?
Mnoho z nich sem chodilo a hodně z nich do muzea zapůjčilo nebo darovalo různé předměty. Například typograf Adolf Burger, kterého v koncentráku poslali do dílny, kde se padělaly peníze, nám v roce 2005 na výstavu Doteky 2. světové války půjčil originály padělaných bankovek. Člen výsadku Silica Rudolf Krzák nám tady, v muzeu, kladl na srdce, ať dohlédneme na to, aby se československý odboj nezredukoval pouze na to, že „parašutisté dokázali zabít Heydricha a statečně bojovali v kryptě“. Ivan Medek sem chodil jako domů, protože tady doma byl. Jeho otec muzeum založil a ve druhém patře měl služební byt. Medkovi se sem nastěhovali v roce 1929 a do roku 1939 zde bydleli. Ivan Medek vzpomínal na návštěvy Františka Halase, Jaroslava Seiferta a dalších literátů, na to, jak jeho tatínek po Mnichovu vrátil britskému králi Řád za vynikající službu a francouzskému prezidentovi poslal svůj Řád čestné legie. Procházeli jsme spolu budovou a on nám popisoval různé detaily. Když se na začátku tisíciletí připravoval první projekt rekonstrukce Armádního muzea Žižkov, Ivan Medek pomáhal kolegům památkářům s dokumentací. Často a rád sem chodil generál Felix Peřka. Kolikrát si na něj vzpomenu, když v muzeu vidím školní skupiny nebo rodiče s dětmi. Přesně si vybavuji, jak nám generál Peřka až s dojetím říkal, co pro něj naše instituce od dětství znamenala. Muzeum se slavnostně otevřelo v roce 1932, když mu bylo osm let. Jeho tatínek legionář ho sem vzal a s hrdostí v hlase mu řekl: „To je naše muzeum. Muzeum naší republiky.“ Když jeli kolem vlakem, vždycky to opakoval. Doufám, že se žáci a studenti, kterých je každý týden od úterý do pátku plné muzeum, díky návštěvě expozic nejenom něco naučí, ale že se i prohloubí jejich vztah k naší zemi a jejím hrdinům.
Jaký byl Peřkův válečný osud?
Jeho otec se zapojil do odbojových organizací Obrana národa a ÚVOD. Ve Strakonicích, kam ho ve čtyřicátém roce převeleli jako velitele četnické stanice, spolupracoval s primářem Karlem Hradeckým, jenž v nemocnici ukrýval lidi pronásledované gestapem, a s farářem Josefem Jílkem, který jim vystavoval falešné křestní listy. Peřkův tatínek jim zajišťoval falešné legitimace a zbraně. Když Hradeckého a Jílka v srpnu 1942 zatklo gestapo, zastřelil se, aby se gestapákům nedostal do rukou živý. Hradeckého popravili v září 1943 v Berlíně, Jílka sťali na Hitlerovy narozeniny v dubnu 1945. Maturant Felix Peřka se připojil ke skautské odbojové skupině Zpravodajská brigáda a po válce nastoupil do Vojenské akademie v Hranicích. Po únoru 1948 nechtěl nečinně přihlížet, že se Československa zmocňuje další totalita. Estébáci si pro něj přišli v září 1949, krutě ho vyslýchali v hradčanském Domečku. Z vězení se dostal na amnestii v roce 1960. Když vám člověk s takovým osudem řekne, co pro něj muzeum na Žižkově znamená, je to čest i závazek.
Součástí VHÚ není jen Armádní muzeum Žižkov, ale také Letecké muzeum Kbely, Vojenské technické muzeum Lešany, Národní památník hrdinů heydrichiády a od loňska i Národní památník na Vítkově s hrobem Neznámého vojína. Muzeum v Lešanech jste před třiceti lety založil. Jak se přihodilo, že se prvním exponátem tohoto muzea stal slavný růžový tank?
Když se v červnu 1991 odstranil z podstavce na náměstí Kinských, přemístil se do muzea ve Kbelích. Když jsme zakládali Vojenské technické muzeum v Lešanech, bylo nám jasné, že tam růžový tank patří.
Pohoršilo vás, když na konci dubna 1991 výtvarník David Černý přetřel tank na růžovo?
Vůbec. To byla devadesátá léta…, navíc tento tank IS-2 umístěný na Smíchově v Praze 9. května 1945 nebyl. Tehdy na Klárově navzdory varování povstalců před německé hetzery vjely sovětské tanky T-34. Protitanková střela usmrtila velitele tanku T-34/85 Ivana Gončarenka. Rudá armáda ztratila v Praze tři desítky vojáků. Na barikádách zemřely přes tři tisíce povstalců. První sovětské tanky přijely do Prahy 9. května kolem třetí hodiny ráno, dopoledne bojové střety uhasly. Už po půl osmé ráno nechala Česká národní rada odvysílat v rozhlase prohlášení, jež uvozovala věta, že slavná Rudá armáda vstoupila na půdu svobodné Prahy... Osvobození Prahy se začalo lakovat na rudo už v létě 1945. Jako důkaz toho, že do Prahy coby osvoboditelé vstoupili sovětští vojáci, byl v červenci 1945 na žulový podstavec před kasárnami na tehdejším Štefánikově náměstí umístěn sovětský těžký tank IS-2.
Co znamená zkratka IS?
Josif Stalin.
Kdo tank instaloval?
Němečtí zajatci postavili dřevěný nájezd, sovětský tankista na podstavec nacouval, jsou z toho i filmové záběry. Hlaveň tanku mířila na západ. Pomník rudoarmějcům byl odhalen 29. července 1945 za účasti maršála Koněva a pražského primátora Vacka. Už během projevů zaznělo, že se jedná o tank, který osvobozoval Prahu. Místní obyvatelé museli zapomenout, že v neděli 6. května 1945 na Smíchově viděli vlasovce, kteří z rozhodnutí generála Buňačenka zasáhli do bojů ve prospěch povstalců. V padesátých letech bylo náměstí dedikováno sovětským tankistům a pomník s tankem se stal národní památkou, akorát během povstání v Maďarsku v roce 1956 z něj soudruzi pro jistotu odstranili motor. Během invaze v srpnu 1968 dali Pražané na tank černý prapor. Po listopadu 1989 se náměstí přejmenováno na náměstí Kinských a vedly se diskuse, co s tankem. Stroj přetřený na růžovo popudil sovětskou vládu, která proti „zneuctění památky padlých sovětských vojáků“ vydala oficiální protest. David Černý byl stíhán pro výtržnictví, Rudé právo ovšem očekávalo, že bude obviněn i z dalších trestných činů. Tank se přetřel znovu na zeleno. Šest poslanců za Občanské fórum však v květnu 1991 smíchalo v kbelíku červenou a bílou barvu a pustilo se do díla…
Takový happening se dramatikovi v čele státu musel líbit.
Legenda, že se jedná o tank, jenž v květnu 1945 osvobozoval Prahu, byla tak hluboce zakořeněná, že se nad jeho růžovým nátěrem tenkrát pozastavil i prezident Václav Havel. Tanku ale záhy odňali status národní památky a byl přemístěn do Kbel a potom do Lešan. Do Prahy se vrátil na chvíli v roce 2011. V rámci Týdne svobody byl vystaven na pontonu mezi Střeleckým ostrovem a Smetanovým nábřežím. Haló noviny měly na první straně titulek: Růžové trapno na Vltavě. Tank se tehdy musel natřít znovu, pořádnou kvalitní barvou. Jinak nám do muzea každý rok v květnu pravidelně přicházely dotazy, proč jsme tank nepřetřeli zpátky na zeleno. O to se pokusili v Brně v roce 2017, kde byl růžový tank součástí výstavy Kmeny 90, kterou organizovala Moravská galerie.
Co jste připravili k 80. výročí konce druhé světové války?
Od třicátého dubna je v Armádním muzeu Žižkov k vidění výstava Voláme všechny Čechy! Velmi zajímavým exponátem je americká vlajka, kterou v květnu 1945 ušilo několik žen v Ostroměři. Darovaly ji americkým vojákům, kteří se museli kvůli prasklé pneumatice odpojit od kolony. Ta se 7. května vydala do Velichovek za polním maršálem Schörnerem s protokolem o kapitulaci. Němečtí generálové totiž nemínili boje zastavit, za žádnou cenu se nechtěli dostat do sovětského zajetí. Američtí vojáci, kteří se ocitli v Ostroměři, zůstali ve městě tři dny. Vlajka, kterou pro ně ušily ostroměřské ženy, je zachycena na řadě dobových snímků. Po válce ji jeden z vojáků odvezl do Spojených států a daroval muzeu v městě Hoosick Falls, kde si jí všiml Omar Bartos a před několika lety o tom informoval naše historiky. To ale není zdaleka vše, co k výročí připravujeme: 7. května se z atria muzea na Žižkově bude vysílat další díl Operace naděje, večer se u Národního památníku na Vítkově s hrobem Neznámého vojína uskuteční koncert Vítězství. Od osmého května je možné v Císařské konírně na Pražském hradě navštívit výstavu Hodina osvobození a v Jeruzalémské synagóze bude výstava Židé v odboji.
O tom, kolik Židů proti nacismu bojovalo se zbraní v ruce, se mluví málo.
Jen v Československé samostatné obrněné brigádě tvořili asi třetinu vojáků. Jedním z nich byl například Jehuda Parma. Bojoval u Sokolova, jeho bratr tam padl. Prošel boji o Kyjev, Bílou Cerekev, byl na Dukle. Z východní fronty znal velmi dobře Antonína Sochora, jenž pak velel výcviku brigády Hagana. Když v květnu 1948 vznikl Stát Izrael, Jehuda tam odjel jako dobrovolník a už se do Československa nevrátil. Po šestidenní válce v červnu 1967 jako první izraelský policista vstoupil do Východního Jeruzaléma. Když jsme si před lety povídali a on vzpomínal na Sokolovo, zeptal jsem se ho, jestli by nechtěl po telefonu mluvit s generálem Alexandrem Beerem, a rovnou jsem vzal do ruky telefon. Hovořili spolu po šedesáti letech.
Pokud jde o druhou světovou válku, je po osmdesáti letech stále co objevovat?
Samozřejmě. Nemám tím ale pochopitelně na mysli bombastické hypotézy… Jde spíš o dílčí informace, cenné, zajímavé fragmenty, například různé dokumenty a fotografie z pozůstalosti. Před dvěma lety jsme například získali snímky, jejichž autorem je Otakar Jaroš. Loni po návštěvě muzea svěřily do sbírky Vojenského historického ústavu Praha pozůstalost generálmajora Josefa Buršíka jeho dcery. Když jsme listovali jeho albem, s úžasem jsme hleděli na neznámé snímky. Vrátím se ale k tomu podstatnému. Od konce nejstrašnějšího konfliktu dějin uplyne osmdesát let. Lidem, kteří se postavili zlu, bychom měli vyjádřit úctu, a my nesmíme zapomínat na to, jak cenná je svoboda a že se musí bránit.
