Bylo těžké se na ty hrůzy dívat znovu, říkala Dita Krausová o dětství v koncentráku
„Nebyla tam žádná voda ani jídlo, jen padesát liber shnilého tuřínu. V lágru řádila tyfová epidemie, před baráky ležely hromady mrtvol, lidé seděli na zemi v kalužích moči, výkalů a zvratků,“ vzpomínal major Dick Williams na 15. duben 1945, kdy britská armáda osvobodila koncentrační tábor Bergen-Belsen. „Voják na džípu do ampliónu opakoval, že jsme volní,“ vzpomínala Dita Krausová. Bylo jí tehdy necelých šestnáct let. Ve věku 96 let dnes po půlnoci zemřela v Jeruzalémě. Byla jednou z posledních pamětnic holokaustu. Na jaře poskytla Reflexu rozhovor, který nyní odemykáme.
Britské vojáky šokovalo, co v Bergen-Belsenu spatřili – třináct tisíc mrtvých a šedesát tisíc zubožených lidí. Kdo jen na okamžik zahlédl filmové záběry, které tam spojenečtí kameramani natočili, nemůže o nacistických zločinech pochybovat. Přesto popíračů holocaustu přibývá. Jak je to možné?
To, že se nacistická zvěrstva jednou začnou zpochybňovat, tušil už generál Eisenhower. Na začátku dubna 1945 americká armáda osvobodila koncentrák v Ohrdurfu a Eisenhower si tábor prohlédl v doprovodu generálů Pattona a Bradleyho. Při pohledu na pozabíjené vězně a ohořelá těla si uvědomil, že se vše musí zdokumentovat, nafilmovat, aby nikdo nikdy nemohl tvrdit, že se to nestalo. Chtěl, aby se novináři i američtí vojáci na vlastní oči přesvědčili, co nacisté spáchali. Obával se, že jinak – za jednu dvě generace – už tomu lidé nebudou věřit a začnou holocaust popírat. Už se to děje… Znáte knížky Tuvii Tenenboma? Mimo jiné v nich v plném znění zveřejňuje názory lidí z různých zemí. Kromě hebrejštiny totiž výtečně ovládá arabštinu, němčinu i angličtinu, takže se před ním dotyční nezdráhají mluvit. Tenenbom by vám řekl, že antisemitismus ze světa nevymizel. Naopak. Nabírá na síle.
V Bergen-Belsenu se s kamerou pohybovali například Mike Lewis, Harry Oakes, Bill Lawrie. Britský důstojník Richard Crossman pak s australským válečným reportérem Colinem Willsem napsali scénář k dokumentu, na jehož finální tvar dohlížel Alfred Hitchcock. Premiéru měl ale až před jedenácti lety. Po válce se nepromítal, byl příliš drastický…
Záběry, které v Bergen-Belsenu nafilmovali, jsou uložené v muzeu v Londýně. Před čtyřiceti lety jsem se na ně jela podívat.
Proč?
Po osvobození tábora Angličané hledali někoho, kdo by jim překládal. Drze jsem se přihlásila, německy jsem sice uměla jako česky, s angličtinou jsem na tom byla hůř. Přidělili mě k důstojníkovi, jenž vedl předběžné výslechy esesaček, které nestačily zmizet. Manželova sestřenice Eva Krausová zase tlumočila důstojníkovi, jenž dohlížel na pohřbívání, do obrovských jam nejdřív museli házet mrtvoly místní Němci a zadržení dozorci, pak už mrtvá těla do jam hrnuly bagry. Britští kameramani zaznamenávali všechno dění. Když jsem jednou vyšla z kanceláře, kde probíhaly výslechy, anglický voják, jenž stál venku před džípem, mi nabídl cigaretu. Všimla jsem si, že kousek od nás natáčí nějaký filmař. Utkvělo mi to v paměti a po letech jsem se o tom zmínila synovi. „To musíš najít,“ řekl Ronny. Zjistil, kde filmové materiály jsou, a přiměl mě, abych se do Londýna vydala. Přinesli mi štos plechových krabic s filmy. Promítání trvalo den a půl, bylo těžké dívat se na ty hrůzy znovu. Nejdřív jsem poznala Evu, nosily jsme stejný šátek a pásku pro tlumočníky na rukávu. Po dalších hodinách jsem zahlédla sebe, jak stojím u džípu, anglický voják mi podává cigaretu a zapálí mi ji. Záběr trvá pár vteřin.
Jak dlouho jste pro Brity překládala?
Asi dva týdny. Pak jsem onemocněla tyfem.
Poznala jste při výslechu nějakou dozorkyni?
Přivedli tam jednu, která nás hlídala už v táboře Neugraben, odkud nás na začátku dubna poslali do Bergen-Belsenu. Bubi, tak se jí říkalo, nás na rozdíl od jiných dozorkyň nemlátila. Bylo jí něco přes dvacet a vzala si pod ochranu nejhezčí dívku z naší skupiny, chodila za ní pak i na barák. Když skoro všichni dozorci zdrhli, předtím nám v táboře zavřeli vodu, Bubi se v civilních šatech vrátila a sedla si k ní. V kanceláři mě hned poznala a já ji taky. Jakmile důstojník na moment odběhl, zeptala se mě, jestli nemám cigarety. Dala jsem jí krabičku. Nevím, jestli to bylo správné, ale myslím, že je lepší zachovat se lidsky. Až dlouho po válce jsem se dozvěděla její jméno a také to, že byla odsouzena na dva roky.
Pronásledují vás vzpomínky na lágr?
Spíš se mi teď vracejí okamžiky z raného dětství. Jsou ale věci, které jsem si měla zapamatovat – a přitom jsem je zapomněla. Například co mi řekla maminka, když se mnou mluvila naposledy. Zemřela až po válce, na konci června 1945. Šla do špitálu, jenž byl vytvořený z jednoho bloku v kasárnách, kam nás přesunuli. Byla zdravá, potřebovala jenom potvrzení, že není infekční, nemá tyfus a může se mnou odjet na zotavenou do Švédska. Já tyfus prodělala, maminka se o mě starala. Napsala ještě tetičce Máně, že pojedeme do Švédska a do Prahy se vrátíme na konci léta. Druhý den v nemocnici už byla bledá, bolelo ji břicho. Promlouvala ke mně vážně, dávala mi nějaké moudré rady do života, jenomže já byla myšlenkami jinde a večer jsem šla tancovat. Když jsem ráno přišla do nemocnice, maminčina postel byla prázdná a ženské v pokoji mi řekly, že zemřela. Nepřestanu si vyčítat, že jsem ten večer nebyla u ní.
Nemohla jste přece tušit, co se stane. Není na čase si odpustit?
Ne, to nejde. Pořád mě to pronásleduje. Měla jsem zůstat u ní. Už se to nedá napravit.
Povězte mi něco o rodičích.
Pocházeli z Brna, tatínek, doktor Hanuš Polach, byl právník. Neotevřel si advokátní kancelář, aby nemusel obhajovat ty, kteří něco provedli, pracoval v penzijním ústavu. Maminka Alžběta se starala o rodinu. Oba rádi četli a sportovali – bruslili, plavali, lyžovali, jejich vášní bylo horolezectví, v naší komoře v předsíni byly cepíny a lana.
Navštěvovala jste českou, nebo německou školu?
První a druhou třídu jsem chodila do německé školy. Jednak byla za rohem a rodiče chtěli, abych uměla oba jazyky. Můj dědeček Johann Polach učil na brněnském gymnáziu a od roku 1920 byl československý senátor, v Národním shromáždění zastupoval německou demokratickou stranu. Říkal, že je nezbytné, aby výuka v německých školách byla kvalitní. Ve třetí třídě, na podzim 1938, jsem našla na své lavici cedulku: Du bist eine Jüdin. Jsi Židovka. Nevěděla jsem, co to znamená. Doma mi rodiče pověděli, že to souvisí s vírou a také že v Německu zavedli norimberské zákony a že podle nich jsme Židé. Raději mě hned zapsali do české školy, kam jsem chodila do září 1940. Pak přišel zákaz.
Židé za okupace nesměli na hřiště, do kina, do parku… Jak vám protižidovská opatření rodiče vysvětlili?
Nic mi vysvětlovat nemuseli. Všude to bylo napsané – JUDEN VERBOTEN. Tatínka vyhodili z práce, museli jsme se vystěhovat z našeho bytu v moderním domě U Smaltovny. Bydleli jsme potom v Bílkově, tehdy Waldhauserově ulici s mou učitelkou klavíru Helenou Hölzlovou, jejím manželem a maminkou.
Setkala jste se v Praze před válkou s projevy antisemitismu?
Vůbec. Už za okupace jsme s mou nejlepší kamarádkou Rajou Engländerovou na podzim 1941, kdy si Židé museli na oblečení přišít žlutou hvězdu, jely tramvají na zadní plošině vozu, v té době to ještě bylo dovolené. Jeden pán náš vzhled okomentoval: „Máme tady dvě princezny se zlatou hvězdou.“ Rozpačitě jsme se usmály a lidé v tramvaji nám úsměv oplatili.
Zvažovala vaše rodina emigraci?
Hovořilo se o Ekvádoru, Bolívii i o Palestině, kde od poloviny třicátých let žil dědečkův bratr, který spolupracoval s Theodorem Herzlem, duchovním otcem Státu Izrael. Rodiče ovšem netušili, že času je tak málo. A pak už bylo pozdě. Vzpomínám si, jak tatínek 15. března 1939 běžel do pasáže Černá růže, kde byla kancelář, jež organizovala ilegální cesty do Palestiny. Byla zavřená. Rodiče mě zapsali do seznamu dětí, které měly jet do Anglie, a začali mě učit anglicky. Já si obavy nepřipouštěla, možná jsem byla příliš dětská. Netrápila jsem se tím, že něco nesmím, brala jsem to jako fakt. Je to tak, jak to je. Se spolužákem Erikem Polákem, jenž mně cestou ze židovské školy v Jáchymově ulici nosil školní brašnu, jsme si chodili povídat na židovský hřbitov, tam jsme směli. V létě 1942 jsem s partou dětí z naší ulice byla od rána do večera na Hagiboru. Bylo to jediné místo, kde se mohly židovské děti setkávat, sportovat, bavit se, program organizoval Fredy Hirsch. V polovině července ale dostali předvolání do transportu babička s dědečkem a nám bylo jasné, že na nás brzy přijde řada. V listopadu 1942 jsme obdrželi transportní číslo i povolení, že na shromaždiště u Veletržního paláce můžeme výjimečně jet tramvají.
Co jste si s sebou do Terezína vzala?
Balila maminka. Lidé si předávali užitečné rady, například, že bílé povlaky jsou nepraktické, protože se rychle ušpiní. Maminka je v hrnci na plotně obarvila. Na černém trhu sehnala husu, vyškvařené sádlo dala do skleniček. Pořád převažovala naše kufry, aby neměly ani o deko víc. Přísně se to kontrolovalo. Na sebe jsme si vzali tři svetry. Panenku, která měla lokýnky jako Shirley Templeová, jsem oplakala. Večer před naším odjezdem jsem ji svěřila tetě Máně, u níž jsem pak po válce našla útočiště. Na shromaždišti jsme strávili asi tři dny, spali jsme na zemi, na podlaze byly křídou vyznačené obdélníky s transportními čísly. Pár dnů před naším příchodem dědeček v Terezíně zemřel.
Jak jste pobyt v ghettu snášeli?
Nejtěžší to bylo pro tatínka. Byl intelektuál, praktické záležitosti vždycky nechával na mamince. V Terezíně maminka pracovala v dílně na štěpení slídy. Drobné částečky se jí zachytily ve vlasech a na oblečení. Celá se leskla. Já jsem nějaký čas nosila konve s vodou do zahrad, kde se pěstovala zelenina. Neuvažovala jsem o tom, jak dlouho v Terezíně budeme, stejně jako ostatní jsem si myslela, že Německo prohraje, válka brzy skončí a my se vrátíme domů.
Účinkovala jste v dětské opeře Brundibár?
Zpívala jsem ve sboru. Vystupovali jsme často. Po pětadvacátém představení jsme dostali odměnu – zvláštní příděl cukru a margarínu. Dodnes znám Brundibára zpaměti od začátku do konce. Jednou jsem málem zpívala roli Aninky. Její představitelka Greta Hoffmeistrová onemocněla a Rudolf Freudenfeld, zvaný Baštík, hledal záskok. Přihlásila jsem se. Celý part jsem uměla. Když jsem kousek zazpívala, pokýval hlavou, řekl, že Aninka můžu být, jenže pak si všiml, že jsem o hlavu vyšší než Pepíček – a to nešlo. Vrabčáka zpíval syn klavíristky Alice Sommerové Štěpán, který po válce v Izraeli přijal jméno Rafael. Rafi byl o osm let mladší. Když mu bylo patnáct, přijel na prázdniny do našeho kibucu. Pozvala ho tam přítelkyně jeho matky a bývalá manželka Felixe Weltsche. V jídelně kibucu uspořádal klavírní koncert.
Alice Sommerová se synem přežila válku v Terezíně. Její manžel, kterého na podzim 1944 zařadili do transportu, ji zapřisáhl, aby se dobrovolně nehlásila.
Hodně žen se přihlásilo, když jim německé velení ghetta nabídlo, že můžou odjet za svými muži do „nového pracovního tábora“. Byla to lest. Transportů na východ se v Terezíně všichni obávali. Od lidí, kteří s nimi odjeli, už nepřišla žádná zpráva… S maminkou a tatínkem nás v polovině prosince 1943 zařadili do stejného transportu, v němž byl židovský starší Jakob Edelstein. Slovo Auschwitz jsme poprvé slyšeli, až když dobytčák zastavil, do tmy svítily reflektory, vlčáci se sápali po lidech a esesáci řvali. Náš transport ale neprošel selekcí, poslali nás do takzvaného terezínského rodinného tábora BIIb. Trvalo asi dva dny, než jsme se tam dostali. Po příjezdu jsme do rána čekali v prázdném baráku – a jedli. Maminka totiž v tom zmatku dokázala pronést jednu tašku s jídlem. Rozdala je i ženským, které byly okolo nás. Další den nám vytetovali číslo, nahnali do sprch a z kupy oblečení a bot nám hodili civilní šaty.
Dodnes není zcela zřejmé, proč terezínský rodinný tábor v Osvětimi vznikl.
Mnohokrát jsme o tom s manželem mluvili. Němci pozvali zástupce Mezinárodního červeného kříže do Terezína a rodinný tábor v Osvětimi zřídili pro případ, že by se delegace nespokojila s informací, že ostatní Židé jsou v pracovním táboře, a chtěla to zkontrolovat. Proto nám neoholili hlavu a děti nechali na živu.
Fredy Hirsch dokonce esesáky přesvědčil, aby byl jeden blok vyhrazený pro děti. Přes den tam s vychovateli trávily čas, dostávaly víc jídla.
Dětský blok byl taková oáza. Fredy prosadil, že v Kinderblocku jsme mohli být i my, jimž bylo čtrnáct patnáct. Vymyslel pro nás různou práci. Dostala jsem na starost asi čtrnáct knih, které se našly v kufrech, například Dějiny světa a romány, jejichž názvy si už nepamatuji. Vychovatelé knížky využívali k různým slovním cvičením. Pár metrů ode mě učil děti můj budoucí manžel, spisovatel Ota B. Kraus.
Zaujal vás?
Kdepak, vždyť byl o osm let starší. Byl to dospělý člověk. Děti ho měly rády, z jejich kroužku se ozýval smích. Pár týdnů po válce jsme se pak náhodou v Praze potkali, měl radost, že jsem přežila. Pozval mě do divadla. Když jsme v květnu 1947 měli svatbu, čekala jsem našeho prvního syna. V roce 1948 vyšla Otovi kniha Země bez boha. Básník Viktor Fischl prohlásil, že jenom tři spisovatelé dokázali popsat holocaust – Primo Levi, Elie Wiesel a Oto B. Kraus.
Říkal vám, jak se cítil, když v rodinném táboře učil malé děti číst, a přitom věděl, že nemají šanci přežít? Doufal v zázrak?
Stejně jako ostatní vychovatelé dělal všechno pro to, aby děti nemyslely na komín. To, že jsme odsouzeni na smrt, nám bylo jasné. Terezínské vězně, jež do rodinného tábora deportovali v září 1943, zavraždili v plynových komorách v březnu 1944. My měli přijít na řadu v červnu.
Když jste mi před deseti lety vyprávěla o Fredym Hirschovi, říkala jste, že v březnu 1944 sebevraždu nespáchal, že to nebyl člověk, který by utíkal před zodpovědností.
To je pravda. Na jaře 1989 jsme se o okolnostech jeho konce dozvěděli víc podrobností. Fredy měl dát signál k povstání, měl zapískat na píšťalku. Uvědomoval si však, co to bude znamenat pro děti, proto rozhodnutí odkládal a požádal o lék na uklidnění. Během sympozia, které se konalo v Terezíně v roce 1989, přímí aktéři té události svěřili Otovi, co se tehdy stalo. Lékaři ze zářijového transportu, jimž Mengele slíbil, že zůstanou naživu, podali Hirschovi příliš silnou dávku sedativ. Kdyby Fredy zapískal a začala vzpoura, nepřežili by. Fredy upadl do hlubokého spánku. Do plynové komory ho dopravili na nosítkách. Prosincovému transportu šestiměsíční karanténa vypršela v červnu 1944. Do plynu nás ale neposlali všechny, vyselektovali ty, kteří se měli k smrti udřít.
Zalhala jste při selekci, že je vám šestnáct?
Samozřejmě a maminka tvrdila, že je jí čtyřicet. Tatínek zemřel už v únoru. Stály jsme do pasu svlečené a musely Mengelemu říct své vězeňské číslo, věk a povolání. Každý uváděl nějakou užitečnou profesi. Já vyhrkla: „Malířka.“ Nevím, co mě to napadlo. V Terezíně jsem chodila s dalšími dětmi na kreslení k Friedel Brandeisové, ráda jsem malovala, ale to bylo to poslední, co by mi mohlo zachránit život. Mengele se zarazil. „Jsi malířka pokojů, nebo portrétů?“ „Portrétů,“ odpověděla jsem. „A dokázala bys namalovat můj portrét?“ zeptal se. „Jawohl!“ Naštěstí ho to pobavilo a poslal mě na tu správnou stranu. Mengele navštěvoval Kinderblock často, v pátek nebo v sobotu chodil na dětská představení, hladil děti po vláskách, mluvil s nimi – a nakonec je poslal do plynu. Když jsme dostali informaci, že půjdeme k selekci, někteří vychovatelé z dětského bloku se snažili přesvědčit maminky, aby si aspoň ony zachránily život… Mysleli to dobře, ovšem málokterá matka to udělala, snad jen jedna opustila svou holčičku, většina šla na smrt se svými dětmi.
Co vám dodávalo sílu?
Byla jsem si jistá, že neumřu. Byl to sebeklam, vnitřní rozkaz, ale fungovalo to.
Setkala jste se po válce jako přeživší s nevhodnými poznámkami?
Žádnou špatnou zkušenost jsem nezažila, nikdo mi uschované věci nezapřel, teta Máňa mě přivítala s otevřenou náručí. Moje kamarádka Zuzka ale emigrovala do Izraele, protože na ni a její maminku nějaká paní v lázních, která si všimla jejich vytetovaného čísla, zasyčela: „Měly jste tam zůstat!“ Neměly v úmyslu odcházet, ale po tomhle už tady nechtěly být.
Do Izraele jste se s manželem vystěhovali v roce 1949. Nechtěli jste žít v komunistické zemi?
Otovi sebrali komunisté fabriku po rodičích, to ale nebyl ten hlavní důvod. V té době byl už uznávaný autor. Poslední kapka byla, když mu v nakladatelství zamítli jeho knihu a žádali po něm, aby napsal knížku: Moje tetka pětiletka. Do Izraele jsme odešli v květnu 1949, našemu synovi byl rok a půl. Ota byl sionista, chtěl odjet do kibucu už před válkou, naučil se zemědělské práce, uměl orat.
A co jste chtěla vy?
Neměla jsem žádné plány. Ve dvanácti jsem šla do lágru a zůstala trčet v dětství. O normálním životě jsem neměla ponětí, neuměla jsem uvařit, nakoupit, po válce jsem chtěla jen tančit a nemožně jsem se líčila. Ota všecko uměl, všemu rozuměl, jeho názory jsem přijímala jako slovo Boží. Dlouho trvalo, než jsem dospěla a než to Ota, k němuž jsme vzhlížela, akceptoval. V kibucu jsem si nezvykla.
Naučil se váš manžel psát hebrejsky?
Když jsme přijeli do Izraele, navštívil Maxe Broda, který mu na rovinu řekl: „Mateřština je pouze jedna, zapomeňte na psaní.“ Časem Ota začal psát v angličtině, kterou vyučoval. Říkal, že jeho čeština zrezivěla.
Stýskalo se vám po Praze?
To jsme si zakázali, nepočítali jsme s tím, že se sem budeme moci vrátit. Trvalo ale dlouho, než jsem si v Izraeli připadala jako doma. Do Prahy jsme se podívali po čtyřiceti letech. Teď už jsem tady skoro dva roky v kuse. Přijela jsem v září 2023, v listopadu jsem se měla do Izraele vrátit. Po útoku Hamásu v říjnu 2023 jsem tady neplánovaně zůstala. Přináší to ale různé problémy. Izraelské úřady mi přestaly vyplácet penzi, asi se domnívaly, že jsem umřela. Dokázat, že žiju, bylo složité, potvrzení od lékařky jim nestačilo, naštěstí to před týdnem vyřešil rozhovor přes ZOOM.
Překvapila vás ta strašná nenávist útočníků Hamásu?
Překvapilo mě, jak strašných krutostí se dopouštěli. Zabít je zabít. Ale useknout miminku hlavu, to může jen ďábel. Přitom mají sympatie z celého světa, to je nepochopitelné…
Vyprávěli jste s manželem svým dětem o Terezíně a Osvětimi?
Byly u toho, když jsme hovořili s přáteli. Téma Terezín nebo Auschwitz se vždycky objevilo, ať jsme mluvili o čemkoliv. Žádné dítě ale nechce slyšet, že máma s tátou trpěli, rodič má být hrdina, a ne bezmocný člověk vydaný druhým napospas. Vzpomínám tady v Praze, jak jsme v Izraeli jezdili s našimi dětmi na výlety, plavali v jezeře Kineret. Narodily se nám tři děti. Nejstarší Petr Šimon přišel na svět v Praze. Když dokončil střední školu, propuklo u něj vážné psychické onemocnění. V Izraeli se nám narodila Michaela a Ronny. Když bylo dceři osm let, zjistilo se, že je nevyléčitelně nemocná. Zemřela ve dvaceti letech. Celou dobu jsme ji ujišťovali, že to přejde… Žít dvanáct let s vědomím, že naše dcera nemá žádnou naději, bylo horší než všechny lágry.
Pravidelně přednášíte žákům a učitelům. Na co se vás děti obvykle ptají?
Dřív je hodně zajímalo, jestli jsem přestala věřit v Boha. Tahle otázka už ale dlouho nezazněla. Často se ptají na to, co bylo po válce, jak jsem dokázala žít dál.
