Výtvarník Rybák: Nikdy jsem nechodil nikam do práce. Potvory i krásy přírody jsou neuvěřitelná inspirace

Světové galerijní domy, soukromé sbírky známých osobností i arabských šejků – tam všude lze nalézt vaše díla. Začnu citací vašich slov z doby před několika lety: „Čím déle se zabývám výtvarnou činností, tím více jsem přesvědčen, že prvořadé je hledání vlastního potěšení. Výtvarná práce by měla být především srdeční záležitostí autora.“ Platí to stále?

Pořád to platí. Řekl jsem to, ani nevím kdy, už si nic nepamatuji, ale fakt je, že člověk musí být zahleděný do své práce, a ne ven, mimo ni. Bez toho by nic neudělal. Zní to sobecky, určitá forma egoismu umělce je zárukou, že zůstane svůj a nebude podléhat vnějším vlivům.

Přiblížit v rozhovoru, byť podpořeném fotografiemi, vaše fantaskní výtvarná díla není lehké. Milovníkům umění a krásy lze doporučit publikaci Jaromír Rybák 1975–2019, která je obří připomínkou vaší minulé bilanční výstavy a tvorby komplexně.

Obojí představovalo tvorbu sahající od let hned po škole, od prvokusů po časové ose až do současnosti. To neznamená, že chci s tvorbou skončit, i když ani jeden nemůžeme říct, kdy skončíme… Ale ani po těch letech nechci práci pověsit na hřebík, protože je můj život a jediná radost.

Kdy začalo vaše okouzlení sklem? Už v pubertě?

V patnácti letech. Ve čtrnácti jsem se ještě rozhlížel, kde bych rád byl, a protože jsem dyslektik, myslel jsem si na veterinu. To by tehdy bylo mé největší štěstí, pomáhat zvířatům, protože mám rád přírodu. Ale kapacita mozku, učení a toho, co se tehdy nejvíce vyžadovalo, tedy memorování... Všechno bylo pro mě hrozně těžký. Měl jsem strejdu technika, který stavěl sklářské pece, a tak jsem na jeho doporučení šel do Železného Brodu, kde jsem začal studovat malované sklo.

Kdo vám dal v životě nejlepší radu a čeho se týkala?

Myslím, že největším příkladem byl pro mě otec. Miloval chemii a biochemii, byl lékárník a od dětství mě zasvěcoval do tajů přírodních věd. Jeho druhou velkou láskou byla historie, takže nám vyprávěl o Filištínech a řecké historii. Bylo to báječné! Dal mi hodně i vlastním příkladem, jak byl pracovitý a vždycky říkal: „Hlavně nelez nikam do žádný strany. Buď svůj a dělej vždycky to, co cítíš, že ti sedí. Necpi se do ničeho, co ti nesedí.“ Myslím, že to byla velmi rozumná rada do života. Z vlastních zkušeností věděl, že to bylo to nejlepší, co sám udělal, když se věnoval jen své lékárničině, koníčkům a zájmům.

Vaše díla působí přinejmenším pitoreskně, až hrůzostrašně. Co je vlastně pro vás inspirací?

Sama příroda! Různé ty potvory i krásy přírody jsou neuvěřitelné. Když do toho zdroje sáhnete, můžete si vymyslet cokoliv, a stejně vás příroda vždycky překoná. Příroda je největší umělec!

Převážnou část vaší tvorby představují ryby, mořští živočichové, obludy, příšery. Je to jen zhmotnění vyvolané vaším jménem, nebo opravdu tak milujete mořský svět?

Jsem ve znamení Ryb zrozen. Miluju vodu a vždycky jsem toužil žít někde u jezu, u jezera. Trvá to dodnes, ale na hausbótu nemůžu mít brusírnu a ateliér. To by nešlo!

Sklářská tvorba je diametrálně jiná, než si lidé představují. ­Obrazy jsou dvojrozměrné, sochy trojrozměrné, ale vaše díla vytvářejí pocit čtvrtého rozměru. Jak vytváříte tuto vizuální hloubku?

V první řadě je to vlastnost skla. Sklo přijímá světlo, které vydává zpět, a vložením barvy to ovlivníte. Já se vždycky snažil, aby mé objekty měly nejen vnitřní sdělení, ale i specifický povrch – jakousi vlastní kůži. Jistě, taky mě lákalo dělat jen z průzračných, čistých materiálů, dokonce jsem několik věcí z křišťálu udělal. Ale tyto věci se stávají obětí prostředí, do kterého se dostanou, a proto jsem se vždy snažil, aby si má díla nesla vlastní podobu, neovlivňovanou interiérem. Sklo je v tomto ohledu ošemetný materiál a je těžké zvládnout ho tak, aby mělo stálý osobitý výraz.