Nahrávat v zahraničí není nic nemožného, říká kapela I Love You Honey Bunny, která křtí novou desku

Vaše nové album má jako téma „potřebu osobní proměny a neustálého hledání vlastních priorit“.  Není to jen jiné pojmenování pro to, co v tomto věku postupně přichází a potkává skoro všechny – tedy vyrovnávání se s krizí středního věku?

Sebastian Jacques: Asi ano. Vlastně je to právě to, co nyní zjišťujeme. A první projev toho zjišťování je ta deska.

Nedávno jste v jednom rozhovoru prozradil, že jste se rozhodl skončit s herectvím, které jste vystudoval, a odejít z Národního divadla. To s tím také souvisí?

SJ: Já jsem tam tedy působil jen jako host, ale ano.

Ostatní členy také potkaly podobné životní zlomy?

Martin Šolc: Myslím, že to proběhlo napříč kapelou. Každý z nás se k tomu postavil jiným způsobem, ale rozhodně se to pak odráželo v našich životech a logicky i při tvorbě nových písniček. Přehoupla se nám třicítka a přirozeně jsme začali trochu bilancovat. Jestli jde člověk tím směrem, jakým si přál, co všechno zatím stihl a podobně. Taková ta klasická krize.

KK: Já jsem se třeba přeorientoval profesně, kdy jsem se původně věnoval strojírenství, a teď dělám osvětlovače, a náš bubeník Pepa zase studoval konzervatoř  a nyní se tomu taky postupně vzdaluje...

Na minulém albu We Just Had a Wonderful Time (2023) jste se zase vyrovnávali s covidovou pandemií a lockdowny. Mají ta alba něco společného? Liší se třeba na nich váš nynější a tehdejší pohled na svět?

SJ: To je určitě zajímavé. Myslím, že ta alba na sebe určitým způsobem navazují. Zatímco ale minule byl impulsem tlak z vnějšku, tentokrát to vychází zevnitř, od nás samotných. Ale že bych nějak šel zpětně a porovnával, jak jsem na to reagoval tehdy a jak to vnímám dnes, to asi ne. Zároveň myslím, že si za tím tehdejším přístupem pořád stojím, rozhodně nemám pocit, že bych to najednou nyní vnímal nějak jinak a názorově se od tehdejší doby nějak odvrátil.

Není nic horšího než se vrátit ke starýmu deníku a zjistit, že jsi byla zrůda, říká spisovatel Martin Váša

Večerka

Co pro vás vůbec znamená nové album? Je to nový krok a nebo spíš ohlédnutí se a zaznamenání určitého období?

SJ: Určitě je to výzva. Připadá mi, že máme neustále tendenci věci posouvat, překonávat se, nespokojovat se s tím, co je. I proto jsme například po tom, co debut Cosmic Background Radiation (2018) vznikl s českými producenty, to už na minulé desce zkusili s těmi zahraničními, a hudebně zkoušeli dělat věci jinak. Třetí album jsme nyní už skoro celé nahrávali v zahraničí, část vznikala v Amsterdamu, část v Brightonu. Pro nás to byl obrovský výstup z komfortní zóny. Každým tím krokem se posouváme o kus dál.

Spousta kapel na prvním, maximálně druhém albu představí to nejlepší a pak už svou prvotní laťku nepřekročí. U vás je ale novinka napěchovaná tolika nápady a silnými melodiemi, že by mnozí mohli závidět. Jak skladby vznikaly?

MŠ: Hlavním autorem je Sebastian. Většinou přichází se všemi nosnými linkami melodií i s podobou jednotlivých zpěvů a textů, a potom už to je věc kolektivního zpracovávání, ať už v kapele, nebo pak s producenty. Základní songwriting je jeho práce, ale samozřejmě mu do toho pak všichni intenzivně „kecáme“.

SJ: Vždycky, když přinesu novou věc, chci slyšet od ostatních, co oni na to. Protože teprve v momentě, kdy se shodnou, že se jim to zdá dobré, má smysl na tom opravdu začít pracovat. Občas, když to nadšení nenastane, tu věc spíš odložíme, a buď se k ní časem vrátíme, nebo ji zkusím předělat. Ale to už pak je kolektivní proces. Snad jen na pěvecké linky si ostatní zatím netroufli, ty si striktně dělám sám.

MŠ: Naučili jsme se nebýt defenzivní a zároveň potlačit svá ega. Takže to rozhodně není tak, že by například kytary byly jen můj proces. Když někoho něco napadne, snažíme se to vyzkoušet. Opakovaně jsme se shodli, že je jedno, kdo s tím nápadem přijde, důležitý je výsledek.

Obecně jste označováni za popovou nebo poprockovou kapelu, ale ani tentokrát jste nenahráli prvoplánový, vyložený mainstream – něco, co by okamžitě začala hrát běžná rádia. Jít posluchačům a masovému vkusu více naproti vás neláká?

MŠ:  Asi jsme nikdy nepřemýšleli o směřování kapely takhle „zvenku“. Možná trochu někdy na začátku. Děláme to hlavně pro sebe.

SJ: Když je člověk teenager, nemá ještě moc představu, takže se často uchyluje k různým pózám a tomu, co odkouká od svých idolů. Takže i my jsme možná tehdy hrdě dávali najevo, že jsme jiní. Myslím, že dnes ty postoje už vycházejí spíš z nás a že už se ani moc nemusíme bavit o tom, kam ještě ano a kam už ne. Nedáváme si hranice a děláme to, co nás baví. Když máme chuť udělat klubový banger, tak se prostě snažíme ho udělat. Zároveň ty hranice, co už třeba není „do rádia“, nejsou úplně jasné.

MŠ: Zrovna předevčírem se mě někdo ptal, jak moc přemýšlíme nad tím, pro koho která písnička bude. A já mu odpověděl, že vůbec. Naprosto zásadní je pro nás, a jsem za to hodně moc rád, aby to bavilo nás.

KK: Navíc máme tu výhodu, že jsme nezávislí, desku si vydáváme sami, takže nás nikdo, například vydavatel, do ničeho netlačí.

Pořád hledáme ten pravý zvuk, pohybujeme se v žánru, který u nás není úplně obvyklý, říká Kate Maple

Kultura

Uvažovali jste, že by desku vydalo velké či zavedené vydavatelství?

MŠ: Už u předchozí desky jsme si založili vlastní label Space Tape. Samozřejmě spolupracujeme s jinými vydavatelstvími třeba na distribuci – ale důležité je to slovo „spolupráce“. Asi bychom se nebránili zajímavé nabídce, ale samozřejmě by předem muselo být jasné právě to, jestli by to oběma stranám dávalo smysl – tedy co je label schopen udělat pro nás a co jsme naopak schopni přinést my jemu. Není to ale nic, za čím bychom se hnali, protože ten stav, kdy si vše můžeme dělat sami, nám docela vyhovuje.

Vaše nové album má na české poměry výjimečnou produkci a zvuk. Stejně jako minule jste spolupracovali s holandským producentem  Koenem van de Wardtem a jeho kolegou Stevenem Grahamem Ansellem z Brightonu. Jak jste je objevili?

SJ: Když vznikala minulá deska, docela jsme řešili, co bychom od osoby producenta chtěli, co by měl dělat, a že bychom rádi zkusili něco nového. I když s Dušanem a Tomášem Neuwerthovými, se kterými jsme dělali debut, jsme byli spokojení. Když se objevila myšlenka, že bychom zkusili oslovit někoho ze zahraničí, připadalo nám to docela absurdní. Pořád jsme měli pocit, že nás dotyčný ihned odmítne – a proč by měl vůbec někdo mít chuť spolupracovat s někým úplně neznámým odněkud z České republiky. Ale pak jsme si řekli, že to alespoň zkusíme. Jeden z těch, kdo pro nás byli zajímaví, byl Koen, zároveň zpěvák kapely Klangstof, kterou jsme tou dobou hodně poslouchali. Našel jsem si ho na Instagramu a prostě jsem mu napsal, jestli by s námi chtěl spolupracovat na desce. Odpověděl, že ano. Vlastně to bylo úplně snadné.

MŠ: A proměnilo se to v nádhernou spolupráci. Se Stevenem to bylo podobné. K tomu jsme se dostali, když jsme řešili, kdo by desku míchal. Poslouchali jsme mixy různých kapel, které máme rádi. V té době už jsme neměli tu bariéru, že je problém napsat někomu cizímu do zahraničí, a ve výběru se nám objevil i Steven Ansell. Načež jsme zjistili, že už dělal i se zpěvačkou Aiko. Tak jsme jí napsali, protože se dlouho známe, a ona nás propojila. Napsali jsme si, jeho to bavilo, a nakonec část minulé desky nejen míchal, ale i produkoval. Už po dokončení We Just Had a Wonderful Time jsme měli jasno, že s nimi chceme spolupracovat znovu.

Oba producenti už se znali, nebo jste je seznámili až vy?

SJ: Předtím se neznali. Ale přitom tehdy oba vydávali pod stejným labelem. Což byla vtipná náhoda.

MŠ: Dokonce tehdy měli i stejný management, který se staral třeba i o Pixies. Při spolupráci s námi se nikdy osobně nepotkali, jen při komunikaci přes internet. My jsme létali buď do Brightonu, nebo do Amsterdamu, a nebo oni sem, protože z menší části album vznikalo i v našem studiu Space Tape.

Všechny filmy se vidět nedají, ale už kvůli tomu nepanikařím, říká kameraman filmu Vlny Martin Žiaran

Rozhovory

Co vám ta spolupráce dala nového?

SJ: Mně osobně hrozně moc. Dělat s podobně zkušenými lidmi je nesmírně inspirativní. Brighton je navíc hodně kreativní město, na každém rohu tam někdo něco dělá, žije tam hodně mladých lidí, ten genius loci se v tom nějak odrazil. Ale vůbec to není v tom, že bychom v Čechách neměli tak dobře vybavená studia nebo tu nebyli tak šikovní lidé. Nás zajímali ti konkrétní, kteří mohou pomoci posunout nás. Dobrý producent se podle mě nesnaží interpretovi vnutit svoje nějaké univerzální postupy, ale naopak se spíš snaží vytáhnout z něj to nejlepší a posílit tvář, jakou kapela má. Což Koen i Steve skvěle umějí.

Co finanční stránka věci? Nejste zdaleka první, kdo využil služeb zahraničních producentů či studií, ale skoro všichni pak mluvili o tom, že to na naše poměry nebylo zrovna levné...

SJ:  Asi záleží na tom, jak to kdo dělá. My jsme si našli co nejlevnější letenky i ubytování na místě. A třeba nahrávací studio Brighton Electric bylo levnější než mnohá česká studia.

MŠ: K tomu mám historku. Když jsme dodělali album, nebyli jsme příliš spokojeni s bicími v úvodní skladbě Let´s Do It Again. A rozhodli jsme se je nahrát znovu. Původní plán byl, že je náš bubeník Josef přehraje ve Studiu Svárov nebo Studiu Sono. Ale zjistili jsme, že vyslat ho „na otočku“ do Brightonu, kde bicí znovu během jednoho dne se Stevenem nahraje, a zase přiletí zpět, nás vyjde levněji.

SJ: Důležité také je, jak kdo k nahrávaní přistupuje. Studia často nabízejí full service, kdy poskytují i catering, ubytování, zvukaři jsou k dispozici dva asistenti, sekretářka... Ale je možné chtít jen samotné studio a výsledná cena je úplně někde jinde. Takže i díky tomu, že jsme zvyklí pracovat samostatně, nic neplatíme vydavatelství, neplatíme týmu okolo sebe, nemusíme nic složitě řešit s managementem a dost věcí si zvládneme udělat sami, se vyhneme spoustě nákladů. A i veškerá dohoda je mnohem jednodušší. A když jednáme sami za sebe jako kapela, bez debat dostáváme indie ceny, které bychom nedostali, kdyby studio zamlouval někdo z vydavatelství.

MŠ: A měli jsme štěstí na ty dva lidi, kteří to s námi chtěli dělat a vyšli nám vstříc. Ale jinak je resumé jasné: určitě to stojí za to zkusit a není to nic nemožného.

Jak moc chcete, i s novou deskou, zkoušet hrát v zahraničí? Pořád mě překvapuje, jak málo českých interpretů pro to fakticky něco dělá a mnozí jako by o to snad ani nestáli...

MŠ: Nás vždycky hrozně bavilo vyjíždět hrát za hranice. Bereme to i jako skvělé výlety, formu cestování. Takže určitě ano, snažíme se hrát, kde to jde, a je vlastně jedno, jestli je to Děčín, nebo Amsterdam. Baví nás i to, že každá země je trochu jiná – přístupem fanoušků, tím, vibem, fungováním místní scény... Je fajn poznávat rozdíly, potkávat se s kapelami jako jsme my a hrát s nimi. Hodně nás to baví, a od covidu už vlastně hrajeme častěji v zahraničí než v Čechách. Je to dobré i pro nás samotné: například když hrajeme v Praze nebo v Budapešti, kde nám to hodně funguje, bývají to opravdu velké koncerty, ale pak na nás v nějakém městečku v Německu, kde jsme nikdy nehráli, přijde třeba patnáct platících a nás to vrátí na úplný začátek... Za ty roky nás to vycvičilo k tomu, že jsme schopni zahrát skoro všude a třeba i za horších podmínek, ale vždycky do toho dáme maximum.

Kromě pražského křtu máte i další ve zmiňované Budapešti, s minulým albem jste odjeli turné v Kanadě... Kam se chystáte tentokrát?

MŠ: Na podzimní zahraniční turné. Už máme v podstatě potvrzené koncerty v Německu a v Holandsku a další budou přibývat. Snažíme se o Francii a plánujeme třeba i Polsko. V některých zemích už máme svého agenta, jinde si to zatím zvládáme bookovat sami.

Zaujal mě obal nového alba. Vypadá jako nějaký fyzikální nákres a připomíná mi hromosvod – což se zdá být logické, když je na desce písnička Storm (Bouře). Co to přesně je?

SJ:  Schválně to nebudeme prozrazovat. Takže to může to být i hromosvod.

KK: Hrozně mě baví, jak v tom každý vidí něco úplně jiného...

SJ: Každý si v tom může najít přesně to, co potřebuje. A každá odpověď je správná.