I když britští Depeche Mode začínali hrát počátkem osmdesátých let minulého století, v dnešní době patří k těm, kteří vyprodávají haly i open air akce. Na podporu svého posledního, dlouho očekávaného alba Memento Mori (2023), je kapela už skoro rok na celosvětovém turné. V České republice mají „depešáci“ velmi silnou fanouškovskou základnu a tak jejich koncerty patří k těm nezapomenutelným a opěvovaným i hudebními kritiky. Poprvé u nás koncertovali v roce 1988, tedy ještě před pádem komunismu.
„Obrovský zážitek. Splněný sen. Budu z toho žít do konce života. Mám poct, že se mi to jen zdálo,“ to jsou slova 28leté Heleny z Prahy, kterou na čtvrtečním koncertě Depeche Mode v pražské O2 aréně vytáhl na pódium zpěvák Dave Gahan. Video z jejich „tanečku“ během písně Everything Counts obletělo nejen české sociální sítě, pod posty se objevují tisíce komentářů. Takové štěstí mělo během celé historie kapely jen málo lidí. Jaké to tedy je, být tou, která tančila s Davem?
Heleno, včera během koncertu vás frontman Depeche Mode vytáhl na pódium a vyzval k tanci. Živě vás sledovalo 20 tisíc lidí v hale, ale videa se záznamem vašeho tanečku se rychle šíří a už je viděly určitě statisíce fanoušků kapely po celém světě.
Jojo, kdybyste viděla, kolik lidí mě od včerejška už na sítích požádalo o přátelství! A lidi mi píšou ze všech konců světa a většinou mi gratulují. Ale někdy mají i různé zvláštní dotazy, třeba jak Dave voněl… Na to se ptají i chlapi (smích). Takže abych předešla otázkám – samozřejmě, že byl mokrý od potu, když byl na podiu jak ďábel, ale cítit byl jen lehkým parfémem.
To, aby Dave Gahan někoho vytáhnul během koncertu na pódium, je dost výjimečné. Jaký jste v tu chvíli měla pocit?
Nepopsatelný. A i kdybych vám to chtěla vysvětlit, tak to nedokážu – ten zážitek prostě slovy nejde popsat. Pořád si myslím, že to byl jenom sen.
Jak si vás vůbec všimnul? Čím jste ho upoutala?
Protože je to dost možná jejich poslední turné, nebo se to aspoň proslýchá, tak jsem si řekla, že se zkusím v tom koncertním davu nějak zviditelnit. Dívala jsem se na záznamy z jiných koncertů, a viděla, že si občas s někým podá ruku. Ve středu večer jsme se ségrou vymýšlely jak to udělat, aby si mě všiml. Věděla jsem, že musím stát v první řadě, a že musím mít nějaký transparent nebo heslo, kterého si všimne. Spoustu fanoušků si tam dává taková hesla jako třeba Reach out and touch Dave (což je parafráze z hitu kapely Personal Jesus – pozn.autorky) – ale to už je takové neoriginální. A tak jsme vymysleli May I Dance with you, Dave? (v překladu – Smím si s tebou zatančit, Dave?) Jednak jsem schválně použila to slovo may (v překladu Smím), protože se to používá v britské angličtině a je to takové zdvořilé. A bylo to troufalé, ale prostě to vyšlo.
Byl to váš první koncert Depeche Mode?
Ne, poprvé jsem je viděla loni v létě v Letňanech. Byla jsem tak nadšená, že jsem z toho žila ještě několik měsíců. Tak jsem se rozhodla koupit si i lístky do O2 arény teď v únoru: Early Entry a FOS – tedy stání u pódia s včasným vstupem. A šla jsem sama, protože nikdo z mých kamarádů nechtěl za ty lístky dávat sedm tisíc – protože tolik to stálo. Takže jsem z toho byla nervózní, protože si samozřejmě musíte u pódia najít dobré místo. Organizátoři nás ještě před vchodem do haly očíslovali a pouštěli nás tam v pořadí, v jakém jsme přišli. Já měla číslo 142, mám to doteď napsané na ruce. Ale místa v první řadě byla už zabraná. Stála tam nějaká partička Němců a měli roztažené lokty a hodně místa kolem sebe, tak jsem za jedním z nich přišla a fakt slušně poprosila, jestli bych se k nim nemohla vejít. A on – přísahám – na mě začal řvát, že ne a byl strašně zlej, to jsem vůbec nečekala. Takže jsem chvíli stála v druhý řadě, ale pak jsem ještě oslovila jednu slečnu a ta byla naopak moc milá a pustila mě vedle ní. Naštěstí ještě existují hodný, milý, slušný lidi. Díky za ně!
Jak dlouho kapelu posloucháte?
Já jsem o nich vždycky věděla, líbily se mi jejich písničky, ale nikdy jsem nebyla takovej ten bláznivej fanoušek. Ale to se změnilo mým prvním koncertem a od minulého léta tím úplně žiju a pořád je poslouchám. Možná to pro někoho může znít hloupě nebo naivně, ale mně nějakým způsobem hodně ovlivnili a i změnili život. Od doby Letňan mi přijde, že si věci dokážu nějak víc užívat
Něco podobného zažívala s touhle kapelou v osmdesátých letech 20. století i moje generace. Přijde vám tedy to, o čem zpívají pořád aktuální?
Rozhodně, jejich texty jsou plné metafor k životu, ale i smrti. Některé songy Vás úplně nabijou a máte pocit, že jste nesmrtelný, u jiných zase přemítáte o životě a říkáte si, jak dokonale dokáží svými songy vyjádřit pocity, které všichni zažíváme. A to, že fungují od osmdesátek, až do dnes je prostě neskutečný! Nemohu samozřejmě srovnávat, jaké to bylo tehdy, ale je vidět, že si svých fanoušků opravdu váží.
Pro spoustu lidí teď jste a budete ta Holka, která tančila s Davem. Jako fanynka téhle kapely musím říct, že vám to opravdu přeju. Jak se cítíte den poté (tedy v pátek 23. 2. 2024), kdy děláme tenhle rozhovor?
Pořád dokola si přehrávám ta videa, co mi lidi posílají, a říkám si, že to snad nemůžu být já. Na druhou stranu jsem udělala všechno proto, aby to vyšlo: koupit drahý lístek, vymyslet ten nápis, vystát čtyři hodiny téměř bez hnutí a hlavně vyčkat na správný okamžik, …
Co byste vzkázala zpěvákovi Depeche Mode, kdyby si náhodou tenhle náš rozhovor četl?
Jestli si tohle Dave náhodou někdy přečte, tohle je pro něj: You changed a young lady's life yesterday, I will never forget it, thank you for the best dance ever! (překlad - Včera jsi změnil život jedné mladé slečně, nikdy na to nezapomenu, děkuji ti za nejlepší tanec všech dob!)
