Je miláčkem sběratelů, historici umění o něm mluví jako o „recyklátorovi sekáčových kousků“ nebo o umělci, v jehož pracích se „zjevuje náš svět jako optimistická apokalypsa“. JULIUS REICHEL (42) svůj první obraz namaloval před šestnácti lety na AVU na zadání Milana Knížáka, v době, kdy končil s graffiti. Předtím se vyučil zahradníkem a vystudoval krajinotvorbu. V roce 2016 absolvoval na UMPRUM u Jiřího Davida a Milana Saláka (2016). Dnes je řazen mezi nejvýraznější zástupce své generace u nás. Proto letos nemohl chybět ani na nejprestižnější výstavě současného českého umění Alle Macht der Imagination! v Drážďanech.
Překvapilo mne, že vy, umělec z graffiti prostředí, jste nikdy nechtěl dělat velké zdi – murály. Proč?
Vždycky jsem razil pravidlo, že jeden dobrý tag je víc než dvacet murálů. Podobně jsem to měl s objekty, vybral jsem si místo a nekoukal doprava doleva. To morální, totiž že murál vám nejdřív někdo povolí a že to může být hodně veliký, mně nic nedělá. Před nedávnem mi psali z nějakého hotelu, ani jsem jim neodpověděl. Murál mě nezajímá i proto, že to je už jenom kšeft. Vemte si Brno – město poseté murálama. Někdo z toho má byznys a je to vidět. Všude kolem ty nesmyslně ilustrační voloviny. Kdyby tam nebylo nic, možná že by to bylo lepší. I když mám přátele, kteří u graffiti zůstali i po čtyřicítce. Nedá jim to, pořád jdou do rizika. Když se potkáme, říkají mi, že společnost se zasekla v nějakém stavu a že za dvě generace bude graffiti už úplně normální, že lidem nebude vadit. Možná že mají pravdu.
Neříkejte, že v sobě nemáte ego, aby to, co uděláte, bylo vidět?
Za mě? Ego je nepřítel! Na druhou stranu tady, ve Špálově galerii, je vidět, jak rád mám přesahy do prostoru. Už jako skaut jsem pořád někam jezdil. Proto jsem studoval zahradničinu a krajinotvorbu. Baví mě pozorovat krajinu, užíval jsem si to už na náhradní civilní službě. Pracoval jsem v nádherné zámecké zahradě v Českém Krumlově s obrovským anglickým parkem. Krajinářsky úžasně položené místo, zvláště nad ránem, když nad Kletí vychází slunce.
Používal jste různé přezdívky, nicky, který jste měl nejraději?
Asi žádný, všechno to byly pokusy.
Nikdy jste nedošel ke jménu, jež by vám vyhovovalo?
Došel, ke jménu mého pradědy, pod kterým vystavuju. Prvorepubliková klasika, přišel z Prahy, kde jeho rodina měla krematorium. Oženil se, v Budějicích koupil činžák, udělal autoopravnu, až mu to komáři všechno vzali a vystěhovali do patnáctimetrové garsonky. Po osmačtyřicátém šel na uran, vrátil se po deseti letech s rakovinou. V době, kdy jsem se já přestěhoval do Budějovic, do té garsonky po něm a po prababičce, která umřela ve 102 letech, bylo na dveřích pořád: Julius Reichel. To je jediný nick, který mi dává smysl. A že jich bylo! Psal jsem se: Ruf tuf. Schizo. Punk. Atat. Olaf. At 2. Kto. Pop. Olafi. Často opravdu blbosti, to v sobě graffáče nesou. Ať vymyslíte co vymyslíte, ať je to Epos 257, Point, nebo Romeo, pořád to jsou normální fóry, jako když ráno chodíte do krámu pro čerstvé rohlíky.
Vyučil jste se zahradníkem, v nadstavbě vystudoval krajinotvorbu. Jak se z vás stal graffiťák?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
