nahoru

Cesta z chudé Brazílie na špičku skateboardingu byla trnitá, ale stála za to, říká olympionička Leticia Bufoni

Kateřina Ondráčková 10. ledna 2023 • 14:00
Cesta z chudé Brazílie na špičku skateboardingu byla trnitá, ale stála za to, říká olympionička Leticia Bufoni
foto: Red Bull

Seznamte se s brazilskou ikonou, která dala tvář ženskému skateboardingu. Leticia Bufoni je coby pětinásobná vítězka X Games pro mnoho žen vzorem. Aby ne – tahle profi jezdkyně pochází z velmi chudých poměrů a začátky neměla vůbec jednoduché. Rodina ji odrazovala, sousedství mělo jasno o tom, co je a co není ženský sport, a ona si tak musela možnost jezdit tvrdě vybojovat. Její úsilí se jí ale vyplatilo. Dnes je tváří několika sportovních značek, vlastní s britskou skateboardistkou Sky Brown firmu a za Brazílii závodila i na olympiádě.

Potkáváme se v rámci Red Bull Drop In Tour, během níž jste s týmem navštívili několik evropských měst. Jak se vám turné líbí?

Je to skvělé! Už je to nějaká doba, co jsme nemohli kvůli pandemii žádné turné podniknout, takže je prostě úžasné mít celý tým pohromadě a společně zase cestovat, vidět fanoušky a jezdit pro ně exhibice, protože nás zejména ti evropští jinak nemají šanci vidět. Strašně mě to bavilo a už teď je mi smutno, že musím odjet dřív.

Proč vlastně nepojedete celou tour a končíte v Praze akcí, která není pro veřejnost?

Odjíždím totiž na závody v autech, jezdím v Can-Am (terénní a silniční čtyřkolky, pozn. red.), a musím tedy ukončit turné o něco dříve než ostatní, což mě mrzí, protože bych ráda strávila s celým týmem víc času. Navíc mám strašně ráda Prahu a těšila jsem se sem. Ráda se sem vracím. Pár závodů jsem tu i vyhrála, baví mě park, kde točíme demo… Opravdu jsem tu chtěla být a mít možnost fanoušky vidět.

Takže závodíte v autech, surfujete, skáčete s padákem. Máte nějaký limit, a pokud ano, tak jaký?

Abych pravdu řekla, tak žádné limity nemám. Jsem ten typ člověka, který se chce pořád učit něco nového. Chci si všechno vyzkoušet, zjistit, co mě baví nejvíc. Samozřejmě je skateboarding můj život už asi dvacet let, ale je fajn zkusit si i něco jiného. Když jdu surfovat nebo si skočit s padákem, tak je to fajn, ale vím, že v tom nejsem tak dobrá, a když se potom vrátím zpátky na desku, tak si toho skateboardingu vážím zase o něco víc. Protože je vlastně poměrně těžké být v něčem skutečně dobrý. Takže je fajn pocit stoupnout si na skateboard a říct si: „Jo, tohle mi jde. V tom jsem dobrá.“

Takže je pro vás skateboarding taková komfortní zóna.

Rozhodně. Skate je prostě část mě, mého těla. Ten pohyb je pro mě tak přirozený – je to svoboda, je to pocit štěstí. Miluju to.

Koho z tohoto týmu si považujete nejvíc?

Všichni jsou skvělí, ale Felipe (Gustavo, pozn. red.) je můj nejlepší kamarád už asi od jedenácti, takže si rozhodně nejvíc považuju právě kamarádství s ním. Známe se nejdéle ze všech, prožili jsme toho spolu hodně a je super, že nás sponzorují stejné značky a můžeme jezdit turné a závody společně. Je obrovské štěstí mít možnost tohle všechno absolvovat s nejlepším kamarádem.

Vy jste začínala se skateboardingem někdy v devíti letech a tehdy vás vaše rodina příliš nepodporovala, je to tak?

Ano, začátky nebyly lehké a dodnes se mě na to novináři často ptají. Byla jsem jediná holka v celém sousedství, která jezdila na skateboardu. Jezdila jsem s partou kluků a pokaždé, když mě někdo ze sousedů viděl, tak mi nadával, že jsem mužatka, lesba a tak podobně. Měli pro mě spoustu různých nadávek jen proto, že jsem holka a holky přece nemají na skateboardu co dělat, je to sport pro kluky. To mého tátu hrozně štvalo, vadilo mu to poslouchat, tak mi tehdy skateboarding zakázal.

Kvůli těm předsudkům? Jak jste ho nakonec přesvědčila?

Protože byl toho názoru, že to není sport pro ženy. A já mu chtěla dokázat, že nemá pravdu. Několikrát mi řekl, že mám přestat, ale já pokračovala, tak mi jednoho dne vzal desku a zlomil ji. Myslel si, že tím to vyřeší. Tehdy jsem celou noc proplakala. Další den jsem se vzbudila a řekla si, že prostě neexistuje, že bych s ježděním skončila – miluju to a nevzdám se toho. Jeden z mých kamarádů mi tehdy pomohl složit další desku a já začala zase jezdit.

Jezdila jste tehdy „na tajňáka“?

Chvilku jo. Máma a babička mě ale vždycky podporovaly, takže jsme třeba řekly, že jdu k babičce a ta mě pak kryla. Když to táta zjistil, tak mi jen řekl: „Jestli chceš jezdit, tak jezdi. Já s tím evidentně stejně nic neudělám.“ A pak už to bylo v pohodě. Od babičky jsem dostala svůj první vlastní skate a boty. Táta s mojí starší sestrou za mnou nakonec chodili do skateparku, protože nechtěli, abych tam byla sama.

Taky jsem četla, že byl s vámi táta na vašich prvních X Games.

Táta se mnou jezdil všude: do skateparku i na závody. Na první X Games do USA jsme jeli společně a já jsem se měla dva týdny po nich zase vracet zpátky do Brazílie. Tam jsme ale zjistili, že se v následujících měsících konají další tři závody, a tátovi bylo jasné, že když se vrátím, tak ta šance, že by se ze mě jednou stala profi jezdkyně, bude menší. Věděl, že tam musím zůstat, takže jsem tam nakonec byla celkem šest měsíců, než jsem se vrátila domů. Krátce nato jsem se ale přestěhovala do LA.

Už roky inspirujete miliony dívek i žen, aby jezdily stejně dobře nebo i lépe než muži. Narazila jste v průběhu života, když už jste jezdila i jako profesionální závodnice, na nějaké předsudky, nebo vás tenhle svět přijal takovou, jaká jste?

Abych pravdu řekla, tak i dnes občas zaslechnu, jak by holky neměly dělat tohle a tamto, jak by neměly jezdit a tak dále. Občas někdo komentuje to, jak vypadám, protože jsem byla jedna z prvních, kdo přišel do skate parku s make-upem a legínami. Víte co, lidi si vždycky najdou důvod k tomu, být zlí, ale já už to zažila tolikrát, že to ani neřeším. Dodnes vidím na sociálních sítích, jak se mě někdo snaží kritizovat, ale víte co? Já v tomhle vyrostla a prostě je mi to jedno. Dělám si, co chci a v čem se cítím dobře.

A co sociální sítě? Tam přeci jen v anonymitě lidé nejdou pro kritiku daleko. Jak je to u vás?

Moje sociální sítě jsou prakticky o všem, co dělám. Chtěla jsem všem ukázat, že jednoho dne můžete být profi jezdcem, když si půjdete za svým snem, to byl od začátku vlastně takový můj cíl – ukázat lidem, že můžu žít zdravě, být žena, a přesto nebo možná právě proto být dobrá v tom, co dělám. A u toho vypadat dobře, žensky. A je to super, protože dostávám tolik zpráv, kde mi lidi píšou, že jejich dcera chce být jako já, že začala jezdit kvůli mně. To je pro mě obrovská motivace v tom pokračovat a být jim dobrým vzorem.

Sociální sítě dnes ale hrají roli i v samotném skateboardingu. Myslíte si, že pomáhají lidem v tom, posouvat se dál? Že se díky nim rychleji učí triky a jsou díky tomu dnes tak napřed? Protože je vidět, že dnes už i mladší holky jezdí na profi úrovni – jezdí velké raily, skáčou větší schody a dělají lepší triky než kdy dřív.

Určitě je dnes se sociálními sítěmi mnohem jednodušší naučit se ty triky. Když jsem začínala jezdit, trvalo strašně dlouho, než jsem si sehnala svoje první DVDčko, podle kterého jsem se mohla učit. Dřív jsem se učila názvy a triky z videí Tonyho Hawka a to všechno jsme pak s kluky ze sousedství zkoušeli. Dnes jdete na internet, všechno si můžete pustit zpomaleně a zkoušet si to podle toho. Myslím si, že se díky internetu můžete naučit prakticky jakýkoliv sport. Je to mnohem rychlejší a snadnější, než to bývalo.

Brazilský Forbes vás zařadil mezi 30 pod 30, vyhlásili vás jako jednu z nejvýznamnějších žen, vyhrála jste desítky závodů. Jak jste po tom všem vnímala možnost zúčastnit se olympiády? Byl to, předpokládám, obrovský tlak.

Ano, po tom všem, co jsem absolvovala, to bylo něco jiného. Za tu dobu, co jezdím, jsem vyhrála spoustu závodů, X Games apod., ale i tak to byl obrovský tlak. Navíc to bylo vůbec poprvé, co byl skateboarding na olympiádě, já byla jedna z nejstarších závodnic, takže mi všichni kladli na srdce, že musím vyhrát. A to vám úplně nepřidá. Byl to skvělý zážitek, jeden z nejlepších v mém životě, ale byl tam hrozný tlak. Navíc mladší generace jezdí úplně jinak, takže to bylo mnohem těžší než kdy dřív. Přesto jsem ale nadšená, že jsem mohla být součástí úplně první olympiády ve skateboardingu.

Vy jste navíc před olympiádou prodělala několik zranění, což mělo pravděpodobně taky vliv…

Před olympiádou jsem si dvakrát zlomila nohu, takže jsem si ani nemyslela, že budu schopná jet. Čtyři roky jsem dřela, cvičila, lámala si nohy a uzdravovala se, jezdila na závody a makala, takže když jsem tam konečně dorazila, tak jsem se cítila vyčerpaná a vyhořelá.

To mě moc mrzí!

To je v pořádku! Bylo to skvělé i tak. Bylo super se zúčastnit a vidět, jak moc se ten sport posunul, hlavně u žen. Takže olympiáda v tomhle hodně pomohla holkám se posunout zase dál.

Moje poslední otázka je na váš byznys Monarch project, který je pro vás asi tak trochu splněným snem. Jaké to je, mít vlastní byznys a prodávat desky?

Rozhodně je to pro mě splněný sen. Vždycky jsem snila o tom, že budu mít vlastní společnost, ale nikdy jsem neměla čas to dotáhnout do konce. Je super, že tím, co děláme, můžeme podpořit mladé lidi. Mým cílem není vybudovat si obrovský brand, ale podporovat mladší generaci.

Kateřina Ondráčková




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.