V dnešním Reflexu, tedy v čísle 49/2022, na šesti stránkách přinášíme rozhovor o Rusku se spisovatelem, scenáristou a režisérem Martinem Ryšavým (55). Za své romány Cesta na Sibiř a Vrač získal dvě Magnesie Litery i Cenu Josefa Škvoreckého, jeho loňská próza o dobrodružstvích v Arktidě, Tundra a smrt, zaujala porotce ceny pro nejlepší dokumentární knihu MFDF Ji.hlava, v sibiřském Jakutsku natočil řadu oceňovaných etnografických dokumentů. Naposledy v Rusku natáčel před dvěma měsíci, kdy strávil dva týdny v Moskvě. Hovořili jsme především o ruském útoku na Ukrajinu, o běžném životě obyčejných Rusů, o průběhu mobilizace nebo o podstatě aktuální ruské propagandy. Zde najdete bonusové otázky a odpovědi, pro něž v tištěném Reflexu nezbyl prostor.
Z Ruska jste se naposledy vrátil před dvěma měsíci. Čemu jste se tam věnoval?
Byl jsem na dva týdny v Moskvě. Před třemi lety, ještě před pandemií, jsem na Dálném východě roztočil dokumentární film, jenže pak přišel covid a potom válka a nebylo jasné, jestli bude možné v práci pokračovat. Pandemie mi ji přetrhla totálně, pravidla hry byla během té doby složitá a nestálá, a snímek se navíc týká divadelního souboru, který samozřejmě nehrál… Nic nešlo, ale teď, během války, to jde. Ačkoli si mnoho lidí myslí, že se zavřely hranice a do Ruska se nikdo nedostane, není to pravda – ta železná opona se možná zatáhne, kdo ví, ale zatím je cesta relativně volná, lze si legálně pořídit vízum a legálně do Moskvy odletět.
Jezdíte natáčet sám? Nedělám si iluze o velikosti dokumentárních štábů, nota bene když člověk točí v odlehlé mrazivé pustině…
Ano, jezdím sám. Můžu si to dovolit – nikdy jsem nepotřeboval mít nikoho na místě, protože netočím z epicenter dění aktuální události. Moje strategie vždy byla jet tam na dlouhou dobu, sám, s nadčasovým tématem. Během těch dvaceti let, co učím na FAMU, jsem si tak vybíral dovolenou, využíval jsem prázdniny, sabatikly, neplacené volno… Pokud mi to politická situace umožní, chtěl bych tam na jaře natáčet zas. Můj připravovaný dokument by měl být hlavně o jakutském divadle, s válkou a aktuálními událostmi tedy přímo nesouvisí, ale mimoděk asi zachytí i jevy a chování související s válkou a politickou situací v Rusku. Nechci suplovat žurnalistiku, rád bych se dál držel žánru uměleckého dokumentu. Až válka skončí, všechny novinářské záběry bojů se stanou archivem, ale já bych nechtěl, aby se moje filmy a knihy staly pouhým archivem – rád bych, aby měly život tak dlouhý jako jiná umělecká díla. Věřím, že má smysl se držet svého řemesla, i když to vypadá, že situace vyžaduje a preferuje jiné druhy sdělení.
Mluvil jsem o tom nedávno se studenty na FAMU; říkal jsem jim, že plně chápu, že se teď filmaři, co točí hrané věci nebo třeba intimní dokumenty, mohou cítit trochu zbyteční. Inter arma silent musae – když se válčí, umění mlčí, říká se. Podstatní jsou novináři, vojáci, politici, zdravotníci, humanitární organizace, ne ti, co vytvářejí obrazy nebo píší romány. Ti teď stojí stranou a jako by neměli co říci. Podle mého je to omyl. Přemýšlení o světě v obrazech, které je vlastní uměleckému pohledu, zakládá úplně jiný druh poznávání reality, které je také důležité, i když přichází vždy až jako druhé; je pomalé, je pozadu, ale říká o světě něco velmi zásadního, co noviny ani politická prohlášení říct neumějí a ani to není jejich úkolem. Chtěl jsem svým studentům dodat sebedůvěru, aby si nemysleli, že jsou zbyteční, když zrovna neřeší věci přímo spojené s válkou.
Jste oceňovaný literát, i vaše poslední próza, Tundra a smrt, se dostala řekněme do top three jihlavské soutěže o nejlepší dokumentární cenu roku. Zdá se mi ale, jako byste dával přednost filmařině, jako byste knihy, které Revolver Revue vydává sice s nevšední péčí co do grafiky a redakce, ale prakticky bez marketingu, psal, hlavně aby to bylo hotové, ne kvůli čtenářům, ale kvůli sobě. Nepřemýšlel jste někdy o tom, že byste změnil vydavatele?
Nepřemýšlel. Já si toho, co mě s Revolver Revue spojuje, moc vážím. Možná by mě to zajímalo, prorazit výš, kdyby mi teď bylo o dvacet let míň. Ale já začínal psát v době, kdy se po revoluci tvořil knižní trh, o němž jsem nevěděl nic. Vyšel jsem z dob, kdy sebemenší událost na literární scéně reflektovala všechna kulturní periodika, a dostala se tak skoro ke každému, kdo měl o věc zájem. Na Hrabala se za minulého režimu stály fronty, vypadalo to, že literatura zajímá snad každého, v Česku se četlo. A mě tenkrát ani nenapadlo, že někdy bude jiná situace, že už se třeba číst tolik nebude. Nepovažuji ale za úplně podstatné, kolik lidí si mou knížku přečte bezprostředně po vydání. Byl bych ale rád, kdyby ty knížky byly ke čtení i po letech, kdyby neztratily váhu v čase, kdyby poločas rozpadu mé literatury byl co nejdelší. Myslím, že u mnoha bestsellerů se tohle neděje, že nasednou na trend a mají pak krátký dech – když se na ně po deseti patnácti letech podívám, není na nich nic, proč by je měl člověk číst. Myslím si, že Revolver Revue se také orientuje zejména na knihy, které budou čteny i v budoucnosti, ne na okamžité uchvácení co největšího množství čtenářů a vydělání peněz. Takové přemýšlení je vzácné.
Strávil jste na území Ruska celých pět let svého života, když se všechny vaše cesty a pobyty sečtou. Můžete tedy říct, že máte Rusko rád?
Kdybych neměl k Rusku silný vztah, tak bych se tam nevracel. Ale říct, že je mám celé rád, to jistě nemůžu. Mám tam rád jednotlivé lidi a místa, jednotlivá témata, která mě dlouhodobě zajímají. Spoustu věcí na Rusku nesnáším. A jako všude na světě jsou i tam lidé dobří i zlí. I mezi sibiřskými domorodci, o kterých jsem psal a natáčel filmy, znám spoustu úžasných lidí a taky třeba úplná hovada, v jejichž blízkosti vám může jít o život. Já se na Rusko spíš dívám jako na nějaký subkontinent, než na stát. Je to velmi komplikovaný a mnohotvářný útvar, který si pro potřeby různých debat máme tendenci zjednodušovat. Ptát se, jestli mám rád Rusko, mi zní podobně, jako otázka, jestli mám rád svět. Jistě mě občas může štvát celý svět, ale i tak budu chápat, že ho nemůžu pojmout celý.
V dokumentech a knihách zkoumáte jaksi neruský kus Ruska, mimoběžný proud, který tu velmoc netvaruje, spíš jí vzdoruje. Jakutští venkované jdou mimo ideologii i ekonomiku – jak ostatně těžit obrovské nerostné bohatství na Sibiři, když je často pod ledem nebo permafrostem, ukryté daleko od civilizace a infrastruktury?
Ano, lidé na jakutském venkově jsou zcela nepodobní Moskvanům nebo obyvatelům ruských měst, to je fakt.
A nenutí vás aktuální válečný konflikt zkoumat i ty Rusy, kteří takříkajíc třímají opratě dějin pevněji než pastevci sobů?
Takle neuvažuju, že by mě válečný konflikt k něčenu nutil. Ale nedělám přece pouze dokumenty zaměřené na ruský Dálný východ. Třeba děj románu Vrač se odehrává v Moskvě a evropské části Ruska. Ale cílem mé práce ani není informovat někoho o Rusku. Pokud se to v rámci těch knih a filmů děje a pokud si tam český čtenář nebo divák najde nějaké relevantní informace, pak jsem moc rád. Mým cílem je ale dělat umělecké dokumenty a psát beletrii, i když je třeba daný román převlečený za cestopis. Je to ale narativní maska, vypravěčská strategie charakteristická pro dobrodružné romány. Jonathan Swift a Karel May a další spisovatelé jdoucí ve stopách evropské tradice románu vysílají často své hrdiny z domova na cestu do cizích zemí, kde zažije mnohá dobrodružství a po návratu domů o nich vypravuje svým blízkým. Něco podobného jsem zamýšlel a zamýšlím v tvorbě já sám, v žádném případě nepovažuji za svůj úkol informovat o tom, jak to tam doopravdy chodí. Nechci suplovat žurnalistické výstupy a kvality. Ne že bych bral Rusko tak, jako bych létal na Alfu Centauri a zkoumal, jak tam žijí mimozemšťani, ale můj cíl je podobný – vytvářet svého druhu uměleckou fikci.
Protože ale Rusko není Alfa Centauri, je to v očích mnohých z nás zlá země hodná nenávisti a opovržení, musel jste si minimálně v posledním roce nějak ujasnit svůj vztah k ní a míru svého zapojení do aktuálních věcí. Například fotograf Stanislav Krupař, můj někdejší kolega z Reflexu, poslední dvě dekády jezdí na jižní Sibiř, do republiky Tuva, mapovat život tamních šamanů. Pobýval ještě před začátkem války již poněkolikáté dlouhodobě pracovně v Kyjevě; měl pak chuť podle svých slov odložit fotoaparát a vzít do ruky zbraň, pomoci Ukrajincům. Vy jste nic podobného nepocítil?
Ale jo. A snažím se svůj postoj nějak vyjádřit. Ostatně stejně jako oni. Když třeba moji jakutští kamarádi pohostinsky hráli své divadlo v Moskvě, po skončení představení zástupkyně ředitele Malego teatra, významné moskevské scény, vystoupila a poděkovala jakutským hercům s tím, že jde o výtečné divadlo a že Jakuti jsou oprávněně velmi hrdí na svou zemi. Myslela tím Jakutsko, jakožto region, který je součástí Ruské federace. A pak pronesla: „Kéž bychom tak, jak jsou Jakuti hrdi na svoji zem, mohli i my být hrdi na svoji vlast.“ Všichni v sále přitom věděli, že Jakutsko je jen součásti Ruska, ale ona je takhle veřejně vyčlenila, jako by chtěla oddělit vztah Rusů k Rusku a Jakutů k Jakutsku. Byla to jasná demonstrace postoje k současné oficiální ruské politice, lidi v sále tleskali a ji za to nezavřeli, protože sdělení, že nemůže být hrdá na svou vlast, bylo vysloveno nepřímo, nešlo o transparent s nápisem Zabte Putina, nebo něco podobně explicitního.
Můj kamarád scénograf pak měl letět do Chabarovska na festival dálněvýchodních divadel, jenže akci zrušili. Proč? Veškerá dálněvýchodní divadla ztratila podstatnou část mužské složky souboru – chlapi před mobilizací emigrovali do Mongolska a Kazachstánu. Divadelní kus, jemuž kamarád dělal scénu, se však odehrál. Umístili na jeviště plátno, odpromítali videozáznam představení a když skončilo, přišly se obecenstvu poklonit jen herečky, ženská část souboru. Také drobná demonstrace. Nebo v Moskvě jsem viděl v prázdné hospodě stánek se suvenýry a hračkami. Na pultíku ležela rukavice v nadživotní velikosti, uháčkovaná a vycpaná molitanem, v barvách ruské trikolory. A pod ní, schovaná – neschovaná, ležela tam ta samá packa, jen v barvách ukrajinské vlajky. Číšníci tam jen stáli a mrkali na nás. Takhle se dá v Rusku i dnes něco vyjádřit, aniž by to policie kriminalizovala. Zatím.
Myslí vaši ruští přátelé na konec války? Upínají se k němu?
Říkal jsem jim, že v našich médiích vychází spousta komentářů analyzujících myšlení Vladimíra Putina; že se z něj novináři snaží vyvodit, kdy skončí válka nebo aspoň jak bude probíhat. Oni se tomu strašně smáli: „Vy vážně tisknete něco o tom, co si myslí Putin? Vždyť to přece nemůžete nijak zjistit, ani my to nevíme!“ Podle mého mají tuzemské články zkoumající Putina podobný charakter, jako když jdou děti s rodiči pěšky na výlet na hrad, vylezou z auta a po prvních sto metrech začnou říkat takové to: „A kdy už tam budem? A kdy už budem nahoře?“ Podobně jako by přemýšleli komentátoři: hledají jakoukoli berličku a náznak pro to, aby mohli usoudit, kdy už Putin umře, kdy už ho někdo zastřelí, kdy už tomu všemu bude konec. Přání otcem myšlenky – toužíme najít v záběrech jasné známky nemoci a toho, že už konečně umírá. Rusové tohle vůbec neprovozují. Moc dobře vědí, že to nemají v rukou.
Jak se Rusko může změnit? V zemi bez jakékoli demokratické tradice to ani v globalizované době pomocí demonstrací a protestů zdola nepůjde, osvíceného vůdce by Putin po svém boku vyrůstat nikdy nenechal, takže shora taky ne… Lze vůbec takhle nezměrnou zemi modernizovat a zlepšit?
Rusko je monstrum, spíš kontinent než stát. My v Evropě všechno poměřujeme homogenním národním státem, tohle je úplně jiný případ. Vzdělaní Rusové se tápání nebojí, oni vidí, že ani my na západ od nich úplně nevíme, kam směřujeme, že hledáme svou hodnotovou orientaci v rychle se měnícím světě. Ale i hodně liberálně orientovaných lidí si tu nedokáže představit, jak by se nějaká zásadní prměna mohla odehrát, myslí si, že pokud Rusko zůstane pohromadě víceméně v rámci svých aktuálních hranic, bude vždy potřebovat velmi silnou centrální moc. Jiná věc je, pokud tam dojde k občanské válce nebo destabilizaci na základě národnostních sporů – když Rusko začne praskat ve švech a dělit se na jednotlivá teritoria, tak už se nedá předvídat vůbec nic.
Což se stát může, protože v Rusku vedle regulérní armády, která ztratila své elitní postavení a nejlepší bojovníky, existuje několik polosoukromých armád. Oficiálně jsou podřízeny Putinovi a nějak patří do systému spravovaného ministerstvem obrany, ale jsou vlastně samostatné. Třeba Kadyrovova armáda, Prigožinovi wagnerovci, částečně i Putinova Rossgvardija, a už vůbec nevíme, jakou míru autonomie mají jednotlivé ozbrojené složky tajné policie FSB. Všechny tyhle organizace mají zbraně, a kdyby v Rusku došlo k rozbrojům, jsou schopny operovat relativně samostatně a hrát na sebe. Může tu tak v rámci lidových bouří, které mohou nastat, až se vojáci, mimochodem také ozbrojení, vrátí domů z fronty, působit několik silných hráčů s vlastní armádou. Hrozí situace, že se při společenských turbulencích v Rusku objeví lidi ochotní prosazovat své zájmy se zbraní v ruce. Jak za těchhle okolností přemýšlet nad tím, kdy a zda bude v Rusku demokracie?
