Norská herečka a režisérka Cecilie Mosliová (48) viděla „naši“ Popelku režiséra Václava Vorlíčka 15x jako divačka, při přípravě svého remaku pak snad stokrát. Režírovala kromě jiných seriálů i několik řad slavného kriminálního thrilleru Mamon, pracovala na americkém seriálu Chirurgové. Její remake Tři přání pro Popelku s podtitulem „Každá legenda má své následovníky“ vstupuje do českých kin 23. prosince. Další část našeho rozhovoru najdete v tištěném Reflexu číslo 50-51.
Jak se díváte na diskusi o vaší Popelce, kterou jsme ještě neviděli? Myslím bouři ve sklenici vody v podobě dvou mužů, kteří se ve vašem filmu údajně „líbají“?
Abych byla upřímná, nemám s tím nic společného. Ano, natočila jsem film, kde se políbí dva muži. Je to velmi něžné, není to nic velkého a nikdo to tam ani nekomentuje. Je to skutečně jenom mžik. Je to ten nejsladší polibek, první, letmý. Nemá vůbec sexuální podtext. Je to čistá láska. Je to můj film a znázorňuje moje hodnoty, tak co.
Proč se ta scéna tedy vystřihla a teď zase vrátila zpátky?
Slyšela jsem, že některé země by prý neumožnily promítání, kdyby se tam líbali dva muži.
Mezi takové země se počítá i Česká republika?
Nevím. Já jsem na celou věc reagovala jasně: můj režisérský sestřih se pro nikoho měnit nebude a pokud se tak stane, nechci se k tomu hlásit. Protože to rozhodně nebylo moje přání!
Jak se ale mohlo stát, že vznikla verze bez vašeho svolení?
Byla to chyba distribuce, možná z obavy, že v některých zemích by to prý mohlo vyvolat kontroverze. Že v některých zemích by ten film prý jinak nepřijali. Byla jsem z toho smutná, celý den jsem brečela. Protože nic nemůže být vzdálenější hodnotám, které vyznávám.
Jaké hodnoty to přesně jsou?
Pro mě je tenhle film hrozně moc o tom, že se snažíte být dobrým člověkem. Lepším člověkem. Že jste na sebe hodní a slušní. Možná se vám to bude zdát dětinské, ale snažila jsem se vytvořit lepší svět pro nás pro všechny. Aby se ten, kdo je v depresi, nebo se jinak trápí, cítil lépe. Aby si láska našla cestu z temnoty. Proto jsem tu pohádku točila. Chci oslavovat lásku ve všech podobách. Chci, aby se ve filmu políbili starší lidé…
To se tam stane.
No přesně, tak proč by se tam nemohli políbit dva kluci?
O jaké kluky se mimochodem jedná?
O ty dva princovy kamarády, co s ním chodí střílet. Chci ale, aby láska byla láskou. Teď jen doufám, že už se to vysvětlilo a všechno bude v pořádku; chci, aby čeští diváci viděli můj film tak, jak jsem jej natočila.
Kde přesně se ty dvě postavy, mimochodem nerozlučné už ve Vorlíčkově originálu, políbí?
Stane se tak až na konci filmu. Když přijedou na farmu, kde všichni oslavují, že se Princ a Popelka konečně shledali. Tam se také, z radosti, políbí i ten starší muž a starší žena. Protože nevím, proč by starší lidé neměli mít právo na lásku.
Takže jediný, kdo se ve vašem filmu nepolíbí, je Popelka a Princ?
Ano. Vedli jsme o tom s kolegy dlouhé debaty. Nechtěla jsem, aby se políbili jen proto, že se to od nich očekává. Popelka by spíš asi chtěla, aby zůstali sami sebou. Divocí, zábavní, závodící na koních. Jsem vděčná, že se mi to podařilo vybojovat.
Takže vy máte pohádku bez polibku protagonistů?
Přesně takhle se spousta lidí ptalo. Jenže Popelce na líbání nezáleží, nechce si k sobě nikoho připoutat a ani nechce, aby si někdo připoutal ji. Její představa společného života s Princem není o pusinkování.
Současnou skandinávskou scenáristickou školu, nejen tu detektivní, považuji mimochodem za velice zajímavou.
Abych byla upřímná, náš úspěch má určitě co dočinění se zrovnoprávněním žen. Vytváříme tím nové hlasy a nová témata. O vyšší finanční odměny pro ženy-scenáristky se v Norsku vedl dlouhý boj, a konečně se zdá, že jsme toho dosáhly. Ženám trvalo dlouho, než dostaly šanci, ale teď jsou u nás srovnatelné platové podmínky celkem normální.
O vaší Popelce se už předem mluví jako o „inkluzivní“, je tohle pro vás téma?
Je. Norsko je multietnické, 1 milion z 5 milionů Norů má jiný původ než norský. Takže by mělo být normální, že se v naší televizi občas objevují herci jiné pleti, ale zatím tomu tak není. A tak jsem si řekla, že když už točíme český národní poklad na norském sněhu, zasahujeme pohádku do norského prostředí, chci opravdu ukázat krásy naší země.
V Popelce jsem si ale nevšimla žádné velké pestrosti.
Například Královna je původem perské národnosti, pochází z Iránu. Ale je to především výborná herečka. Také představitel Prince je původem turecké národnosti.
Mnoho lidí v České republice odmítá připustit, že už nejsme tak homogenní společnost, jako před 35 lety. Zároveň ale všichni nakupujeme ve vietnamských večerkách a necháváme si stavět příbytky ukrajinskými dělníky.
Z toho si nic nedělejte, to pořád poslouchám i tady v Norsku! Prý to přece není téma, říkají mi. Situace se navíc ztížená tím, že když vytváříte něco tak drahého, jako je film, potřebujete peníze od soukromých investorů, takže s nimi musíte zacházet velmi delikátně. Ale musím říct, že producenti Popelky smýšleli jako já, souhlasili se mnou, vždycky chtěli, aby herci v tak zásadním filmu byli etnicky různorodější. Byli na mé straně, nemusela jsem s nimi bojovat.
Nedávno jsem dělala rozhovor s ředitelem vynikajícího pražského divadla, který musel – kvůli autorským právům - stáhnout hru britského dramatika Martina McDonagha, protože v Čechách zkrátka nemáme dostatek kvalitních divadelních herců jiného etnika. Máte radu?
Ten problém jsme tady taky mívali! Obrovský! Léta jsme o tom diskutovali! Teď se to zlepšilo, pomohla velká státní norská divadla, která přijímala studenty různých etnik na studentské i jiné praxe. Z mnoha mladých lidí, kteří prošli tímto programem, jsou dnes v Norsku slavní herci. Jako režisérka to řeším tak, že se snažím hercům z různého etnického prostředí dávat menší role, a když se osvědčí, mohu jim svěřit i větší úlohy. Docela to funguje. Ale nemyslete si, ani u nás to není ideální. I když teď máme novou ministryni kultury, tak doufám, že nám pomůže.
Další část rozhovoru si přečtěte v novém tištěném Reflexu >>>
