nahoru

„Nechtěli jsme šetřit emocemi a strach je jednou z nich,“ říkají autoři animovaného hitu Myši patří do nebe, který se nebojí ani smrti

Vojtěch Rynda 25. října 2021 • 13:00
Myši patří do nebe trailer
• video: 
cinemart

Myši patří do nebe, takže se tam dostane i myška Šupito. I se svým nepřítelem, lišákem Bělobřichem, ze kterého se vyklube skvělý parťák. Animovaný snímek pro děti i dospělé působivě spojuje až hollywoodsky velkofilmový výraz s evropským citem pro emoce a komorní atmosféru a s přehledem zvládá přiblížit malým divákům i tak těžká témata jako trauma nebo smrt. Originální podívanou, která od premiéry na prestižním festivalu ve francouzském Annecy pobírá ceny po celém světě, natočili podle předlohy Ivy Procházkové Denisa Grimmová a Jan Bubeníček.

Snad každý nový český animovaný film vzniká pod dvojím tlakem: zahraničních pixarovek a disneyovek na jedné straně a české tradice Zemana, Trnky a dalších na straně druhé. Jak jste se s tím tlakem vyrovnávali?

Upřímně jsme nad filmem takhle vůbec nepřemýšleli. Česká tradice je spíš povzbuzením než nějakým Damoklovým mečem a světová produkce zase výzvou a inspirací. Hned na začátku jsme si stanovili jakousi laťku, pod kterou určitě nechceme jít, co se týká kvality. Od prvních debat nad námětem a scénářem nám bylo jasné, že takto rozsáhlý, a tudíž nákladný projekt musí mířit nejen na domácí publikum. Co se týká příběhu a vyprávění, nepřinášelo to prakticky žádné komplikace, protože příběh Ivy Procházkové je univerzálně srozumitelný. Snad jen na české poměry film obsahuje nezvykle velké množství dialogů.

A co se týče technické stránky?

Bylo potřeba přijmout standardy, jako jsou loutky schopné mimiky včetně vyslovování jednotlivých hlásek (tzv. lipsync). Naší inspirací byly velké stop-motion filmy třeba Nicka Parka nebo Wese Andersona. Týkalo se to všech složek filmu – výtvarného řešení, detailnosti provedení prostředí a rekvizit, kvality animace, úžasné kamery Radka Loukoty i velkolepé hudby Krzystofa A. Janczaka.

Kolik procent formy je „stará dobrá ruční práce“ a kolik digitální technologie?

Myši vznikaly kombinací klasické loutkové animace s 3D počítačovou animací a digitálními dokreslovačkami prostředí. Od začátku jsme chtěli držet vizuální styl loutkového filmu. Jednak proto, že loutka je u nás doma, jednak proto, že loutkové filmy ve světové animaci vyniknou, protože jich je prostě méně než počítačových. Kromě létajících chroustů vzniklo všechno, co je blízko kamery, klasickou ruční animací. CGI animaci jsme používali hlavně pro namnožení postav v davových scénách a pro dotvoření velkých a často i animovaných prostředí, jako je lunapark, kde by ruční práce s ohledem na velikost dekorací či počty animovaných loutek nedávala smysl. Digitál pomáhá tam, kde by klasické postupy nestačily. Na začátku jsme řešili, do jaké míry chceme tlačit na „loutkovost“ filmu. Nakonec jsme se dohodli, že chceme vytvořit svět, který především diváka vtáhne dovnitř, aby děj vnímal jako skutečný, nebyl rušený zcizujícími efekty.

Co bylo na výrobě filmu nejtěžší? Myslím filmařsky, úplně nejtěžší bylo předpokládám sehnat na výrobu peníze...

Koncentrace. Animovaný film vzniká strašně dlouho, v každém kroku děláte rozhodnutí, která později už nejste schopni objektivně posoudit, musíte se jimi takřka slepě řídit. Při samotném natáčení prakticky nikdy neimprovizujete, točíte podle storyboardu a animatiku, které vznikly před dlouhým časem a vy se na ně musíte stoprocentně spoléhat. Protože časem ztrácíte vůči celku odstup, zabýváte se jednotlivými střípky mozaiky, kterou jste navrhli a která znovu začne dávat smysl až ve chvíli, kdy se natočené záběry pomalinku (rychlostí 2–5 záběrů denně z celkového počtu 1400) řadí za sebe ve střižně.

Jak si k vám našla cestu předloha Ivy Procházkové?

Když jsem (Denisa) měla asi ročního syna, kniha dostala cenu Magnesia Litera a mluvili o ní v rádiu. Okamžitě jsem ji objednala. Mluvit se svým dítětem o smrti mi s čerstvým mateřským mozkem připadalo zdrcující. Když jsem ji přečetla, byla jsem nadšená – nejen tématem, ale i pojetím a výpravností. Jen mi před těmi čtrnácti lety přišlo nemožné převést v Čechách něco tak velkého do filmové podoby.

Testovali jste Myši během výroby na dětech, ať už vlastních, nebo cizích?

V Praze i ve Francii proběhly kontrolní projekce ve fázi, kdy jsme ještě mohli zasáhnout do střihu a do zvuku. Chtěli jsme zjistit, zda je film pro děti srozumitelný, protože v ději je několik míst, kde se dá ztratit. Stejně tak jsme testovali, zda jsou témata ve filmu obsažená pro děti srozumitelná, jestli film nenudí nebo jestli není chvílemi příliš strašidelný. Co se týká našich dětí, ty s Myšmi vyrůstaly od malička, ten nejmladší život bez Myší zatím vůbec nezažil. Tudíž se asi nedá říct, že jsme na nich film testovali, oni ho prostě žili. Někdy nám s filmem radili. Díky nim jsme si také znovu osvojili dětské vnímání skutečnosti a vzpomněli si na fantastické světy v zahradách, lesích nebo starých dílnách, které vidíte jen z pohledu trpaslíka.

Jak jste pracovali s tématem smrti, které ve filmech pro děti není úplně běžné? Konzultovali jste třeba s dětskými psychology?

V době, kdy vznikal scénář, ještě nebyly filmy jako Coco, Kniha života či Duše. Proto byla obava z motivu smrti veliká a přistupovali jsme k němu s maximální opatrností. Konzultovali jsme ho jednak s dětskými psychology, jednak s kapacitami z oborů, kde se děti se smrtí bohužel setkávají. Naším konzultantem byl například i průkopník dětské onkologie prof. Koutecký. Na druhou stranu jsme příběhu věřili, protože kniha Ivy Procházkové byla už léty prověřená. Věděli jsme, že pro děti je toto téma spíš předmětem zvědavosti, berou ho naprosto přirozeně. Trauma z něj dělá až neschopnost nás dospělých o něm bez předsudků mluvit.

Jak jste odhadovali míru strachu a temnoty, kterým malé diváky vystavíte? Scény v lese jsou docela děsivé i pro dospělého...

Na začátku jsme často čelili dotazům a pochybám, zda loutka může vyjádřit emoce. Sami jsme byli skoro překvapení, jak silné emoce se prostřednictvím loutek daří divákům předat. Samozřejmě obrovskou roli hrají kamera, střih, hudba a zvuk obecně. Rozhodli jsme se, že emocemi nebudeme šetřit – a strach je jednou z nich. Stejně tak ovšem radost, naděje, dojetí a láska. Jestli má divák na konci pocítit radost, naději a úlevu, je potřeba ho předtím provést pravým opakem. Po kontrolní dětské projekci jsme jemně korigovali zvuk, ale v zásadě jsme od scénáře neuhnuli.

Myši byly s úspěchem uvedené na řadě festivalů po celém světě i u nás. Na jaké otázky jste po projekcích odpovídali? Jaké byly nejčastější a jaké nejpřekvapivější?

„Proč krokodýl necítí, když mu po hřbetě utíká myška?“ (smích) Jsme velice překvapení a zároveň potěšení, že dnešní děti se beze strachu ptají na všechno, co je zajímá. Hodně se ptaly na detaily v ději, jak zemřely ostatní postavy, jak jsme přišli na to, že chceme ve filmu vyprávět právě o myších a liškách a podobně. Dospělí pánové se často ptají na technickou stránku věci – třeba co je uvnitř loutek. Dámské dotazy většinou směřují k poslání filmu a jeho emocionální stránce.

Vojtěch Rynda


Klíčová slova: rozhovor, film, Myši patří do nebe



Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.
 

Nejčtenější komentáře