nahoru

Michal Prokop: Když člověk ryje držkou v zemi, má potom jiný vztah k tomu, co se dá považovat za úspěch

Michal Bystrov 19. listopadu 2020 • 14:00
Michal Prokop: Když člověk ryje držkou v zemi, má potom jiný vztah k tomu, co se dá považovat za úspěch
foto: Alan Pajer a archív Michala Prokopa, koláž Michal Kořán

Ačkoliv se proti němu i nám všem ostatním letos všechno spiklo, má za sebou zpěvák Michal Prokop (74) velice plodný a úspěšný rok. Začalo to vlastně už vloni, kdy vstoupil do Síně slávy hudebních cen Anděl. Od té doby stihl položit základy nové studiové desky s kapelou Framus Five, s režisérem Jiřím Vondrákem natočil film o svém životě Až si pro mě přijdou... a navrch ještě vydal obsáhlou knihu Ztráty a návraty. Jde o rozhovor, který s ním po dva roky vedl publicista a stálý autor Reflexu Michal Bystrov. Teď přišel čas, aby si pánové sedli nad hotovou prací a ještě jednou si popovídali, třeba i o tom, co se do jejich společného díla nevešlo. Interview prokládají exkluzívní citace z knihy a fotografie z hudebníkova archívu.

Světlo v tunelu

Prarodiče šli – jak jsem zjistil až docela nedávno – do vyhlazovacího tábora v Malém Trostinci v Bělorusku a nepřežili. Oba mí rodiče skončili v Terezíně, tehdy už byli svoji. Tátu pak ještě nějakou dobu drželi v pracovním lágru ve Wulkowě v Německu, načež ho zase vrátili do terezínského ghetta. Mně ani sourozencům o tom ale nikdy moc nevyprávěl. Jen máma tu a tam něco utrousila. Občas jsem narazil na obrázek v albu a ona ho krátce okomentovala, takže znám jen útržky. Možná tím ve mně – nechci mluvit za bráchy a sestru – rodiče vybudovali vnitřní blok. Myslím, že chtěli, abychom to nevěděli. Já jsem se některé ty věci dozvěděl až po matčině smrti z její pozůstalosti.

Jsou témata, o kterých jste s novináři nikdy nehovořil. Otevřeli jsme je až v naší knize. Například utrpení vašich předků za éry nacismu a holocaustu. Zamlada jste o tom asi tolik nepřemýšlel, ale později jste si jistě kladl různé otázky.

To je pravda, moc jsem to neřešil. Jen někdy, třeba když jsem v máminých papírech, v nichž jsem se jako kluk rád tajně hrabal, narazil na takové perokresby. Ona mi pak vyprávěla o své práci v terezínském ghettu pro jednoho holandského malíře, který tam byl taky vězněn. Řídil dílnu, kde se malovaly předlohy na nějaká stínidla lamp. To spíš teď si kladu otázku, jak asi tihle lidé nalézali ono světélko v tunelu, po kterém tak voláme my, když dneska řešíme covid. Odkud čerpali naději? Nevěděli o plamenech osvětimských krematorií, museli nějak věřit, že to světlo uvidí a že přežijí.

Vyrůstal jste v 60. letech v Praze a hudba pro vás byla přirozeným únikem ze všeobjímající socialistické šedi. Jak ale tehdy vypadal v reálu takový běžný den mladého člověka, který chtěl dělat muziku? Toulali jste se večer po klubech, nebo jste spíš brnkali před barákem na klandru?

Když jsme hráli na chmelu nebo školním výletě na kytaru holkám, vůbec jsem si nepředstavoval, že pro mě muzika bude znamenat něco víc než zábavu. Ani později, kdy už jsem chodil na koncerty prvních rock’n’rollových part – na Komety, Olympic, Mefisto, Krystal a jak se všechny ty pražské big beaty jmenovaly. Ani tehdy jsem neměl ambici stát se hudebníkem. Až když jsme začali stavět první kapelu. Hráli jsme u nás doma Ježkovy písně z Osvobozeného divadla, písničky Suchého a Šlitra, poslouchali jsme jazz. Ještě jako studenti jsme začali chodit do Reduty, Violy a samozřejmě do Semaforu. To už jsme tu muziku dost žrali, dokonce tak, že jsme ji brali skoro vážněji než studium. Možná proto jsme se v osmašedesátém nijak nezapojovali do studentského hnutí, muzika nás měla v hrsti. Od roku 1967, kdy jsem začal zpívat, byla alfou a omegou našeho života.

Tajuplný Framus

Karel Zich do mě hučel: „Hele, přijedou Manfred Mann!“ Vůbec jsem se nechytal. No ale když jsem je pak uslyšel! Poprvé v životě jsem viděl kapelu, která nejenže hrála hudbu, která mě extrémně zajímala, ale ještě k tomu byla doopravdy slyšet! Zpěvák Paul Jones tančil, skákal, skvěle hrál na harmoniku – a i když šeptal, bylo mu perfektně rozumět. Koncert se konal na Výstavišti (tehdejší Fučíkárna) v pravém křídle Sjezdového paláce. To je prakticky ne­ozvučitelný prostor. Vím, o čem mluvím, sám jsem tam párkrát hrál. A přesto – jim se to podařilo.

Dneska už si to neumíme představit, ale tenkrát pro vás musel být každý kontakt se západní kulturou stejný zázrak, jako kdyby na Václaváku přistálo UFO.

Bylo to úplné mystérium. Velká inspirace, ale zhodnotit jsme to já a mí kolegové z tehdy ještě naprosto neznámé amatérské kapely dokázali až o nějaký ten pátek později. Dodnes si pamatuju na některé bluesové kousky, které tu Manfred Mann hráli. Pár z nich dodnes zpívám: I Got My Mojo Working, I’m Your Hoochie Coochie Man. Tyhle písničky jsme znali nejdříve z podání anglických kapel, americké originály Muddyho Waterse jsme objevili se značným zpožděním.

S názvem vaší kapely Framus Five, jež se začala formovat, už když jste chodil na střední školu, byly vždycky problémy. Komunistům zněl moc anglicky, nutili vás k různým úpravám, třeba Framus 5. A přitom se vlastně mýlili, protože původ toho jména je jiný.

Táta mi jednou přivezl ze služební cesty do západního Německa kytarové struny. A na nich bylo napsáno „Framus“. Tenkrát byly v módě tajuplné, vznešeně cizokrajné názvy bigbeatových kapel, právě jako Olympic, Krystal, Juventus… Mně se zdálo, že „Framus“ má v sobě přesně takovou tajemnou mnohoznačnost. V sedmašedesátém roce jsme přidali ještě slůvko Five – podle anglické kapely Dave Clark Five. Mimochodem, Luboš Andršt, který přišel do Framusu až koncem šedesátých let, byl z nás první, kdo měl kytaru téhle značky. Tehdy jsme s firmou Framus Werke začali jednat o nějakém partnerství, ale v devětašedesátém spadla klec a spolupráce se západoněmeckou firmou byla vyloučena.

Premium

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium

Získejte neomezený přístup již od 49 Kč měsíčně




Diskuse ke článku