nahoru

Herečka Dáša Bláhová: Když bude zakázaná sranda, co budeme dělat my, komedianti?!

Vašek Vašák 20. října 2020 • 09:20
Herečka Dáša Bláhová: Když bude zakázaná sranda, co budeme dělat my, komedianti?!
foto: Nguyen Phuong Thao

Díky roli přitažlivé zdravotní sestry Anny ve Hře o jablko se stala Dáša Bláhová (71) předmětem touhy mnohých mužů. Přestože byl film víceméně zakázán, její popularita stoupala. Pak nečekaně z českých jevišť, filmů, a dodnes dokonce některých encyklopedií zmizela a proslavila se v Austrálii. Po návratu do Česka založila vlastní divadlo, ve kterém mimo jiné šestnáct let inscenovala hru Monology vagíny, a od roku 1997 začala učit na FAMU. „Nejsem poslušná, poddajná a hodná,“ říká mimo jiné v rozhovoru pro Reflex.

Čemu vděčíte za to, že jste dnes herečka?

Bylo mi sedmnáct, studovala jsem v Liberci gymnázium a na ulici potkala šéfa Ypsilonky Jana Schmida. Asi jsem ho zaujala tím, že jsem byla jiná. Zatímco ostatní holky chodily v minisukních a měly kudrnaté vlasy, já vypadala, jako Božena Němcová, nosila jsem sametové sukně a krajky a vlasy měla vzadu sepnuté do drdo­lu. Takhle mě tenkrát potkal a pozval do divadla. Tak jsem tam přišla a hned mě angažoval do hry Léon Clifton – Poslední případ. Jelikož jsem ale byla mladá a divadlem příliš nedotčená, doporučil mi, abych šla studovat na DAMU loutkárnu. Poslechla jsem. Při škole jsme dělali s režisérem Makonjem experimentální Vedené divadlo, v Redutě jsme se potkávali se Ctiborem Turbou, Borisem Hybnerem a dalšími. S Bolkem Polívkou a Otou Jirákem jsme účinkovali ve hře Strašidýlka. V Redutě jsem také Bolkovi navrhla, že bychom mohli vymyslet klaunské představení o Adamovi a Evě. Z nápadu vznikla později legendární hra Am a Ea, kterou jsme poté, co odtud všechny divadelní soubory vyhodili, inscenovali na Provázku, kam mě Bolek přetáhl (Dagmar Bláhová Bolka Polívku stejně kolegiálně doporučila Věře Chytilové do filmu Kalamita; pozn. red.). Tak jsem se ocitla v Brně. Dodnes se spousta lidí mylně domnívá, že odtamtud i pocházím.

S Divadlem Husa na provázku jste začali jezdit po světě. To se mnohým nepovedlo.

Občas nás pustili, občas ne. Účinkovali jsme samozřejmě za diety, tedy skoro za nic, takže jsme si museli nějak pomoct sami. Ve světě jsme začali se hrou Am a Ea, občas jsme spojili síly s Turbou. Naším manažerem byl Francouz, který nás vozil přes Pragokoncert hlavně po zahraničních festivalech.

Jeden takový zájezd se vám stal osudným, protože jste na něm potkala Bolkova kamaráda Juraje, který se stal otcem vaší dcery a pak i manželem. Jak to bylo?

Juraj – v té době emigrant – si v Londýně všiml Bolkových očí, které na něj koukaly z plakátu, a vypravil se na naše představení. Hned jsme si vzájemně padli do oka. Za nějaký čas jsem s ním „padla“ do jiného stavu, ale jelikož nesměl do Československa, měla jsem na výběr: buď zůstanu s ním, nebo se vrátím. Poslední představení s Provázkem Pezza a Čorba jsem odehrála v Paříži čtrnáct dní před porodem. Měla jsem malinké bříško a někteří lidi si mysleli, že ho mám vycpané. Když jsme si chodili po představení sednout do hospůdky, neznalí kolegové se ptali: „Ty to bříško nosíš furt s sebou?“ V té době jsem oznámila Prago­koncertu, že se nemohu vrátit, protože jdu rodit. Když jsme se ale chtěli vzít, Francouzi po nás vyžadovali povolení od česko­slovenských úřadů. Vzali jsme se tedy v Bruselu, kde nás oddal australský velvyslanec. Juraj už byl v té době totiž Australan. Než jsme se ale vrátili do Paříže, dům, ve kterém jsme bydleli, a naše auto, někdo zapálil.

Myslíte si, že v tom měly prsty československé tajné služby?

Premium

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium

Získejte neomezený přístup již od 49 Kč měsíčně




Diskuse ke článku