nahoru

Ivan Trojan: Zeman se obklopuje komunistickými aparátčíky. Je to alarmující!

Veronika Bednářová1. července 2020 • 16:30
Ivan Trojan
Ivan Trojan
• foto: 
Nguyen Phuong Thao

Jeden film, Bourák, na začátku léta. Druhý film, Šarlatán, na jeho konci. Vystřelená plotýnka. Po koronapauze nejen herecký, ale i režisérský návrat do Dejvického divadla. Divadelní Thálie a Radok, prestižní televizní Zlatá nymfa v Monte Carlu, šest filmových Českých lvů. Přihrávka na basketbalovém zápase Tomáši Satoranskému z Chicago Bulls. Obava o demokracii. Herec Ivan Trojan (55), jeden z hlavních představitelů fenoménu, kterému dnes říkáme „živá česká kultura“.

Kdyby mohli lidi jít jen na jeden váš nový film, který jim vyberete? Bouráka Ondřeje Trojana, nebo Šarlatána Agnieszky Hollandové?

Stejně to neovlivním. I filmy mají své osudy a mně by bylo líto, kdyby kvůli koroně některý z nich nějak výrazněji zapadl. Protože třeba mému bráchovi Ondřeji se podobná věc už stala. Těsně po revoluci měla premiéru jeho prvotina Pějme píseň dohola, ale tehdy lidi zajímaly úplně jiné věci, jeho film úplně prošuměl, nikdo si ho moc nevšiml. To se holt někdy stává, je to jenom šoubyznys. Pějme píseň dohola sice dodnes má svoje fanoušky, ale je to spíš kult.

Film Šarlatán o fascinujícím osudu léčitele Jana Mikoláška má navíc premiéru až 20. srpna…

Uvidíme, jak to dopadne. Ten snímek obsáhne období od roku 1918 do roku 1957, to je 39 let. Jsou tam tři epochy, dvě totality, strhující osud člověka, který se dostal do konfliktu s komunistickým establishmentem a stal se obětí vykonstruovaného procesu. Prostě velký film; režisérka Angieszka Hollandová jej režírovala s obrovskou vervou a nekompromisně. Pracovat s ní byl pro mě obrovský zážitek. Má navíc velice silné občanské názory, což je pro mě zásadní.

Šarlatán je o úplně uzavřené zemi, o Československu 50. let, které je úplně bez vnějšího vlivu a kdy byla například i homosexualita trestná…

Na to jsme my v Česku přece experti, uzavřít se všem vlivům. Když vznikl československý stát, tak tu bylo snad osm menšin. Třímiliónová německá, to je hodně. A dotáhli jsme to tak daleko, že tu není jediná. Dejme tomu romská, maximálně vietnamská. Už jsme úplně bílí jako sníh a stejně je tohle téma pořád forzízovaný, jako že některé skupiny mají tendenci bát se přijetí pár uprchlíků, protože jsou údajně nebezpeční. A je to paradoxně úplný nesmysl, tady žádní uprchlíci nejsou, ostatně radši k nám ani nechtějí.

Proto se angažujete v Milionu chvilek pro demokracii?

Určitě i proto. Podoba hlídacího psa, kterou nastolili, je podle mě potřebná. Poslední kapkou pro mě bylo, když před třemi lety řekl prezident Miloš Zeman před ruským prezidentem Vladimirem Putinem, že novináři by se měli likvidovat. To je totální nepochopení demokracie. A já už tady nechci autoritářský režim. Nevím, jestli je „bojovat“ to správné slovo, ale rozhodně chci bránit základní principy svobody – to je pro mě obecně ta současná česká kultura. Politici i prezident by si měli uvědomit, že my je volíme a oni jsou odpovědní nám. A ne, že jsou odpovědní sami sobě a lidem, kterými se obklopují.

Myslíte kdysi Šloufa a teď Mynáře a Filipa?

Miloš Zeman se obklopoval a obklopuje bývalými komunistickými aparátčíky, a ano, nevadil mu Miroslav Šlouf a teď mu nevadí druhá parta, Vratislav Mynář, Vojtěch Filip, před revolucí komunista nejbrutálnější. To jsou pro mě alarmující fakta. Česká vládnoucí garnitura navíc nesnese jakoukoliv kritiku, to se bohužel od sametové revoluce nezměnilo. Na druhou stranu musím říct, že pracovitost, s níž Miloš Zeman objel kraj světa se Zemákem, je neuvěřitelná a pro opozici vlastně příkladná. A totéž dělal Andrej Babiš – to je úctyhodné a to těm ostatním politickým stranám jednoduše chybí. Opozice bohužel nechce vsadit na kartu sjednocení, i když si myslím, že šance by tu teď byla. Je čas začít mezi lidi jezdit, přesvědčovat je před volbami, odpracovat si to. Jiná cesta není. Doufám, že příští prezident už bude dobrej.

Z čeho pramení váš optimismus?

Protože jak jezdím celá léta po zájezdech nebo po natáčeních, vím, že se máme v téhle zemi jednoduše dobře. Samozřejmě jsou mezi námi lidi, kteří musejí přežívat z měsíce na měsíc, obrovským problémem jsou třeba exekuce, ale když to srovnáte s tím, co se momentálně děje leckde v zahraničí, jsou ty problémy vlastně snesitelné, a hlavně řešitelné. Málo si to uvědomujeme. Respektive málo nám to politici říkají.

Velký rozhovor s Ivanem Trojanem si přečtěte již zítra v příloze Excellent nového tištěného Reflexu >>>

Reflex 27/2020

 

Veronika Bednářová


Klíčová slova: Ivan Trojan, kultura, film, divadlo, rozhovor



Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější