Donedávna žil Ladislav Zibura tím, že se vydával s batohem do světa, aby poznával lidi, jejich zemi a kulturu, a pak o tom psal bestsellery a mluvil na vyprodaných přednáškách. Teď nemůže ani cestovat, ani nikoho potkávat. Jak snáší karanténu? A co pro něj znamenají zprávy z míst, se kterými ho pojí osobní zážitky a přátelství? Celý rozhovor najdete dole v článku.
„Jedna z nejhezčích věcí na cestování je, že když člověk vyjede do světa, najednou ho celý začne vnímat jako svůj domov. Má na něj vzpomínky, a když čte něco o Číně, tak už to pro něj není vzdálená země, ale místo, kde byl před třemi roky, a zprávy z ní si personifikuje. Viděl jsem tamní mokré trhy, takže když o nich čtu, dovedu si představit, jak vypadají, a je to pro mě mnohem osobnější, protože tam mám přátele. Každá země, kterou jsem navštívil, mě zajímá o trochu víc než předtím, a když o ní čtu, tak si všechno představuju v kulisách, které jsem viděl. O to je to pro mě smutnější,“ říká Ladislav Zibura, jehož druhá pouť před osmi lety vedla z Český Budějovic do evropského ohniska pandemie – Itálie.
„Je to pro mě země, jejíž půlku jsem prošel pěšky, když jsem šel do Říma, a teď si vzpomínám na ty dobrosrdečné stařečky na vesnicích, se kterými jsem popíjel kafe a hrál pétanque a domino a vím, že někteří z nich možná už nežijí,“ připouští sedmadvacetiletý cestovatel v pořadu internetové televize Mall.tv Luděk Staněk se baví.
