Rock for People 2026: Přišli jsme, zmokli jsme, milujeme to
Ten nejlepší line-up a to nejhorší počasí. Tak by se velmi zjednodušeně dal shrnout letošní Rock for People. Týdny plné slunce vystřídaly přesně na týden vydatné deště, asi abychom otestovali naše vlastní limity a odhodlání ve vztahu k milovaným interpretům a interpretkám. Návštěvníci ale potvrdili, že kde byla vůle, tam byla cesta.
Navzdory průtržím si všichni festival užívali. Jen pokud jde o outfity, vítězila funkce před designem. Což je ale pro Čechy, národ milující outdoorové oblečení, brnkačka. Pláštěnky, pytle do koše, kloboukové deštníky, holínky, pohorky a dobrá nálada, to bylo naše #OOTD (tedy dnešní outfit, jak se píše na sítích).
Pět dnů festivalu, hudby a doprovodného programu, o který se na Reflex stagi postarala i naše redakce. Podcast Poprask si dal průlet světem popkultury s režisérem Zrádců Markusem Krugem, Pavlína Horáková do areálu přivezla Prostor X a Márdiho z Vypsané fiXy, trojici našich živáků uzavřel politický podcast Padni komu padni. Ten si zapsal prvenství – pravděpodobně jako jediný podcast měl pod pódiem circle pit.
Podobně divokou atmosféru zažila i dechovka Božejáci, která se na festival vrátila podruhé. Stan ČT art stage praskal ve švech, tancovalo se i venku a soubor si dal hitovky, jako je Vysoký jalovec za doprovodu jásajících davů. Příjemné osvěžení v moři tvrdší muziky. Přece jenom, pořád jsme na Rock for People, který je sice multižánrový, ale tvrdší hudba tady převládá.
Do dalších ždímačů endorfinů, kteří dokázali ze show udělat nezapomenutelnou party, bych bez debat zařadila Američany Joey Valence & Brae, kteří jsou na scéně poměrně nově. Jejich zvuk přitom zní jako něco, co můžou pamatovat lidi, kteří v osmdesátkách a devadesátkách milovali hip hop, třeba Beastie Boys. JVB mají energii na rozdávání, což se v jednu ráno hodilo. Za zmínku stojí i národní poklad ŠatySVlečkou, DJ, který dává dohromady v setu nostalgické songy, emo, rock i pořádné popové hity. Jestli na něj někdy narazíte, rozhodně neváhejte a běžte si tzv. hodit bokem.
Pro mě byly obě tyto show 10/10. Stejně tak hodnotilo návštěvnictvo headline show Limp Bizkit, kde se vystřílely ty největší hity hned na začátku a tempo tak bylo nekompromisně nadiktováno. Kluci jsou ve formě a vzali nás na „trip down the memory lane“, tedy návrat do devadesátek a nulťáků, kdy kapela zažívala svůj prime. Volba tohoto headlinera nebyla krokem vedle, jak se po hodinu a půl trvající show všichni hromadně shodli.
U Halsey, která headlinovala poslední „ofiko den“ festivalu, už shoda nepanuje. Když RfP oznámili Halsey jako čtvrtou headlinerku, internet se rozhodl dát jasně najevo, že na takový festival popová hvězda nepatří. Halsey pak během své show tyhle komentáře zmínila s tím, že doufá, že si na konci všichni hateři sami řeknou, jak moc se do line-upu (ne)hodila. Nevím, jak normálně vypadají její koncerty, na festival ale přivezla poměrně tvrdou verzi svých popových songů, udělala skvělou show a za sebe jí nemám co vytknout. Jediné, na čem byla bita, je, že hrála čtvrtý den po kapelách, pro které máme, třeba i z nostalgie, velkou slabost, a tak její velkolepý závěr festivalu možná nepůsobil tak ohromujícím dojmem. Laťka byla někde, kam pro české publikum částečně neznámá Halsey nemohla dosáhnout. Kdyby festival naopak otevírala, ohlasy by možná byly jiné.
Ten ale otevírali Gorillaz, které velká většina z nás viděla naživo vůbec poprvé. Ikonické vizuály, minimalistický, přesto velmi zábavný projev frontmana Damona Albarna a obrovské množství skvělých muzikantů, kteří se během show na pódiu vystřídali. To všechno dalo dohromady celek, kterému se dalo jen těžko konkurovat. Víte, že jste to jako kapela dotáhli daleko, když si na svou show můžete pozvat desítky hostů, kteří vám budou dělat feat jen na jeden song. A přesně to Gorillaz udělali.
Show sama o sobě nebyla nijak divoká (ve srovnání s dalším headlinerem, Bring Me The Horizon), za srdíčko ale chytila hodně a na konci se všichni museli „Feel good“. Zmínění Bring Me The Horizon koncertem nepřekvapili, ale vůbec to není myšleno ve zlém. Podobnou show si totiž na Rock for People přivezli už před dvěma lety a letos na ni jen navázali. Estetika postapokalypsy, gamingu, trocha virů a temna, tentokrát ve vizuálech rozšířená o práci s publikem, na které se zaměřovaly před i během show kamery a vyhodnocovaly jejich statistiky, jako kdybyste koukali na nějakou zombie hru. Koncertu se nedá nic vytknout. Někdo si možná stěžoval, že to bylo podobné jako před dvěma lety, ale tak to už u věcí s konceptem bývá.
Festival krom rozmanitosti v počasí nabídl pestrou hudební nabídku. Vypsaná fiXa otevřela brány festivalu a potěšila tak nejen místňáky (stejně tak pak náš Prostor X o pár dnů později), Ventolin a Gleb si (společně s již zmíněným ŠatySVlečkou) vzali na starost noční mejdany a udělali radost všem, kteří ze sebe potřebovali vyždímat se závěrem dne i zbývající energii. Ben Cristovao si na pódium pozval kytaristu Tommyho Thayera z KISS, a tak došlo i na I Was Made For Lovin’ You. O dobré show se postarali i The Pretty Reckless, kde je frontmankou bývalá herečka Taylor Momsenová. Znáte ji jako děvčátko Cindy Lou Who z Grinche. Dále pak němečtí Electric Callboy, kteří jsou aktuálně jedním z nejžhavějších německých vývozních artiklů, nebo třeba indičtí Bloodywood. Ti poměrně netradičně kombinují tradiční indické nástroje s hutným metalem.
Za zmínku stojí kapela letlive., jejíž zpěvák Jason Aalon Butler jak může, tak někam vyleze. Tentokrát to byla obří konstrukce pódia Evropy 2. Britští Don Broco na největší stagi festivalu představili novou desku (bohužel na rozdíl od Gorillaz si na jednotlivé featy s Nickleback či Samem Carterem z Architects muzikanty nepřivezli) a podle reakcí publika se začínají těšit velkému zájmu. Zaslouženě! Moc nás potěšila nestárnoucí klasika Papa Roach (jejich Last Resort se během festivalu notně reprízoval v dýdžejských setech), Nothing But Thieves přivezli do západu slunce krásně vystavěný dojemný set. A 22. ledna si to zopakují v Praze. Pete Doherty s Babyshambles pohladil duši vyklidněným koncertem (a taky faktem, že žije) na závěr předposledního dne.
Pátý, bonusový den přinesl tvrdší set. Ten ocenili návštěvníci, kteří se vydali na legendy Iron Maiden. Včetně prezidenta Petra Pavla. Kdo vydržel, mohl si dát solidní breakdowny s Knocked Loose nebo Loathe, než přišla řada na ikony s dvouhodinovým setem plným těch největších hitů.
O Rock for People se dá psát do nekonečna. Line-up je rok od roku lepší. O všem, co za to stálo, bych mohla psát hodiny a sety začínají čím dál dřív, takže patnáct kilometrů v nohou denně není žádná výjimka, spíš norma. Organizátoři zvládli vše tak, že nikdo neodjížděl s mrzením. Tohle si můžete skvěle užít, i kdyby padaly trakaře. Děkujeme a přijedeme zas!
