Rock for People úplně jinak: Žádný displej, žádná jistota. Jen film, déšť, bahno, neskutečný vibe a Rock’n’roll
Dá se Rock for People nafotit na analog? Krátká odpověď zní: samozřejmě, že dá. V raných devadesátkách a vlastně po většinu historie koncertní fotografie to ani jinak nešlo. Festivaly, kluby, davy, bahno, pivo, pot, kouř, kapely a lidi v tom nejlepším i nejhorším světle se fotili na film o sto šest. Jenže jedna věc je nostalgická představa a druhá věc je vzít starou techniku, současně dostupný filmový materiál a zkusit s tím dnes nafotit moderní festival tak, aby z toho nakonec vznikla použitelná fotogalerie.
Přesně to jsem se rozhodl otestovat na Rock for People 2026. Chtěl jsem zjistit několik věcí najednou. Kolik fotek se mi ve zhoršených světelných podmínkách nepovede? Kolik filmů musím nafotit, abych z toho dal dohromady jednu smysluplnou galerii? Bude analog vypadat na současném festivalu při špatném počasí zajímavě, nebo jen jako technický nedostatek? Stihnu nechat filmy vyvolat a naskenovat dost rychle na to, aby šla galerie publikovat ještě ve chvíli, kdy Rock for People pořád rezonuje?
Na tyhle otázky se nedalo odpovědět od stolu. Musel jsem prostě vzít foťáky a jít to hecnout. Nejsem zkušený analogový fotograf! Mám za sebou 9 let na digitálních bezzrcadlovkách, ale analogu jsem se začal věnovat teprve v posledním roce. O to riskantnější pro mě tahle výzva byla. Co postrádám ve zkušenostech, to nahrazuji nadšením.
Do batohu jsem sbalil dva foťáky, několik filmů a vyrazil do bláta. Déšť samozřejmě festivalu dává svoje kouzlo, ale fotograficky to není úplně romantika. Všechno je šedivější, světlo mizí, lidi se schovávají do pláštěnek, atmosféra je chvílemi spíš mokrá než divoká a staré foťáky z toho taky nemají zrovna radost. Jenže i v tom může být analog krásný. Když se něco nepovede dokonale, může to pořád mít náladu. Rozmazaný pohyb, zrno, měkčí ostrost, přepálené světlo – všechno, co by člověk u digitálu často hned mazal, může na filmu najednou působit tak nějak víc v pořádku.
Neznamená to ale, že analog všechno automaticky promění v umění. Spousta fotek prostě nevyšla. Někde chyběla ostrost, jinde světlo, někde jsem byl moc pomalý. Nejtěžší byly samozřejmě koncerty. Moderní stage je nádherná pro oči, ale zrádná pro film. Většinou se odehrávají večer, světla se mění během okamžiku a člověk se nedostane tak blízko, jak by potřeboval. Do fotopitu mezi ostatní fotografy jsem s analogem nelezl. Bylo by to nevhodné, navíc každé médium má posílat do fotopitu jen jednoho fotografa, což v našem případě byla Klaudie, jejíž digitální fotogalerii si můžete pro srovnání prolistovat zde.
Za expresně rychlé a hlavně kvalitní vyvolání fotek děkujeme Filmstore.cz! Díky jejich rychlosti je fotogalerie připravená k vydání už dva dny po festivalu. S výslednými fotkami jsem spokojený. Člověk se jen musí smířit s jiným tempem a jiným typem výsledku. Není to galerie postavená na absolutní ostrosti, perfektní technické kontrole a bezpečném množství variant. Je to spíš záznam atmosféry. Lidé v davu, barevné outfity, momentky mezi koncerty, mokrý festivalový areál, světla na pódiích, občasný chaos, občasný zázrak.
A přesně kvůli tomu mě to bavilo.
Analog člověka donutí víc přemýšlet, ale zároveň mu občas připomene, že fotka nemusí být dokonalá, aby fungovala. Stačí, když vyzařuje náladu. A Rock for People jí měl i přes déšť víc než dost.
Technická část pro fotografy
Fotil jsem na Canon T90 s objektivem 500mm Reflex f/8. Myšlenka byla taková, že na focení čehokoliv na stage budu potřebovat co nejdelší sklo. Jenže udržet ostrost na 500 mm a f/8 z ruky není zrovna procházka růžovým sadem.
Druhý foťák byl Olympus L-3, v Evropě známý také jako IS-3000. Jde o multifunkční bridge zrcadlovku z roku 1992 se zoomovacím objektivem 35–180 mm a vestavěným bleskem. V mé výbavě zastával hlavně roli univerzálnějšího foťáku.
Filmy: Lomography Color ’92, Cinestill 800T, Candido 800, což je převlečený Kodak Vision3, Kodak Ultramax a černobílý Ilford HP5 Plus 400 exponovaný na ISO 1600.
