Pokud se zajímáte o současný český design a módu, pravděpodobně jste její tvorbu viděli na některém z Designbloků. V Praze ani žádném větším městě ale její ateliér nenajdete. Módní návrhářka Linda Havrlíková sice utekla z venkova za módou, studiem a „kulturnějším“ životem do Prahy, ale kvůli covidu se vrátila zpět do starého mlýna, který patřil jejímu pradědečkovi a kde vyrůstala.
Vrátila se na samotu zhruba padesát kilometrů za Prahou, kam v zimě, když napadne sníh, autem nedojedete. Chová hospodářská zvířata, hlavně ovce, neboť vlajkovou lodí její módní tvorby jsou vlněné oděvy, snaží se žít co nejvíc soběstačně a v souladu s okolím, má tam svůj ateliér a chystá částečné zpracování vlny. Protože Česko kdysi bylo vlnařská velmoc.
„Narodila jsem se tady, ale samozřejmě jako puberťák jsem chtěla co nejdál, protože tohle místo není pro mladého člověka. Kilometr do vesnice, pěšky jsem chodila za kamarády, ale oni za mnou ne, bylo to daleko. A pak když chtěl člověk dál, musel autobusem. O to víc jsem se snažila, abych se dostala na školu a poté našla uplatnění ve větším městě, ideálně v Praze,“ přiznává Linda.
Vystudovala na UMPRUM módní návrhářství a absolvovala stáže třeba v Neheře nebo Istanbulu. Právě na UMPRUM se dostala k vlně. Respektive se k ní oklikou vrátila, což by ji, když šla do Prahy studovat, nikdy nenapadlo – tady ve mlýně vždycky nějaké ovce měli.
Spokojené ovce, kvalitní vlna
„UMPRUM je škola, která dbá na individualismus a podporuje studenty v jejich vlastní cestě. Mě vždy lákaly přírodní materiály a postupně mi začalo vadit, že musím neustále látky nakupovat hlavně ze zahraničí. Začalo mě zajímat, jaké možnosti máme u nás. Vyrábí se v Česku vůbec nějaké látky? Jsou tady na ně továrny nebo manufaktury? Jsou, ale bohužel jsme téměř bez lokálních zdrojů. Evropa má vůbec málo vlastních zdrojů na výrobu látek. Tak jsem se postupně dostala k ovčí vlně. A došlo mi, že jsem ji měla odjakživa doma na zahradě, protože jsme vždy ovce chovali. Tak ji zkusím sama zpracovat, řekla jsem si. To byla moje diplomová práce. Zpracování ovčí vlny do látky,“ říká, zatímco stojí uprostřed chumlu svých oveček v původní kamenné hospodářské budově, pod nohama a kopyty šustí vysoká podestýlka ze slámy.
Občas se pod dřevěným brlením u žlabu s krmivem protáhne některá z nepočítaně slepic, pak nakoukne kohout, ale znuděně se vydá zpět ven hrabat na rozlehlou zahradu ke kachnám a bernardýnovi; Linda mezi ovcemi je pro něj každodenní realita.
První vlnu na diplomovou práci ostříhala tady ve mlýně ze svých ovcí sama: „Ale zjistila jsem, že je špatná. Protože ovečky neměly správný druh vlny vhodný pro textilní průmysl. Různé druhy oveček mají různé typy vlny. Záleží nejen na plemeni, ale také na průběžné péči a celkovém přístupu k nim. Když bych to měla zjednodušit, tak platí, že spokojená ovečka, která má všechno, co potřebuje, rovná se kvalitní vlna,“ vysvětluje, zatímco podává nakrájené kusy dýně krávě Kamile, která nás mezi ovcemi zpovzdálí sledovala.
Kamila nadšeně zhltne dýni a olízne jí paži, pak se vrátí k senu a pustí se do něj.
„Ovce potřebují stříhat. Kdysi pradávno žila plemena, jež se bez toho obešla, ale dnes ovce trpí, když je minimálně jednou ročně neostříháte,“ pokračuje Linda.
Dodává, že stříhat ovce ovšem musíte umět. Taky byste k nim měli mít hezký vztah, pak vám důvěřují. Povzdechne si, že bohužel v kontextu velkochovů na maso nebo vlnu lidé řeší maximální výtěžnost, na potřeby zvířat se příliš nedbá.
„Neříkám, že se ovečky ke střihači těší. Já to přirovnávám k zubaři. Ani mně se tam nechce a je to někdy nepříjemné, ale bez něj je to horší. Ovšem můžu říct, že v Česku máme super střihače, kteří to umí a dělají to s láskou.“
Čistá energie
Protože vlnu i nakupuje, neboť nemá tolik ovcí, aby to pokrylo její spotřebu, prověřuje si, v jakých podmínkách žijí. Nikdy nebere vlnu od někoho, kdo se ke zvířatům nechová hezky.
„Když bych to řekla drsně a nehleděla na etiku, která je pro mě ale důležitá, tak taková vlna bude navíc špatná. Protože to není jenom o přístupu při stříhání, ale na vlně poznáte, jaký život ovce měly. Bude třeba zlámaná, když měly něčeho nedostatek, nebo bude vlákno zeslabené…“ vypočítává, když procházíme takzvaným podkolím, tedy spodní částí mlýna.
Mlýn stojí téměř v celé historické kráse dodnes, jen se v něm už nemele mouka, vodní náhon vyrábí pro hospodářství elektřinu. Tak vypadá v praxi čistá energie – hospodářství není napojeno na externí síť. Má jen tolik, kolik vyrobí voda. A ta hučí, turbína jede naplno. Vody je momentálně dost, což znamená i dostatek energie. Linda dál mluví, ale v hukotu jí nejde téměř rozumět. Jako ve slavné scéně z filmu Na samotě u lesa. Gestikuluju, abychom šli pryč.
„Všecko jsem se učila postupně. Díky souhře náhod jsem se seznámila se skvělou partou lidí, pastevců, střihačů, tkalců… poslouchám je, učím se od nich. Právě se střihačem Davidem Zdrhou jsme založili před dvěma lety projekt Naše vlna. Díky němu jako návrhářka spolupracuju s vybranými chovateli,“ opakuje Linda, když už stojíme uvnitř hlavní budovy, kde bydlí a má své studio.
Naše vlna vznikla z vize obnovit zpracování české ovčí vlny, která se víceméně téměř všechna vyhazuje. Ve spolupráci s českým průmyslem vyrábí různé metráže roun a filcu, prodávají váženou pranou vlnu. K těmto výrobkům se běžný spotřebitel v maloobchodním měřítku ale v podstatě nedostane.
„Vlna je zdravá a dokáže mimo jiné nahradit ropné materiály jako polyester a výplně z něj. Polyester není nic dobrého ani pro naši kůži, ani planetu,“ dodává.
Kolem nás jsou stohy metráže, kopy čisté, smetanové vlny, obří klubka vlněných přízí. Ve vedlejší místnosti pak její vlastní sukna různých barev a gramáží a už hotové oděvy. Většina přímo na zakázku. Linda přiznává, že má teď práce tolik, že nestíhá nic jiného. I se zvířaty, jichž má požehnaně, jí víc než kdy jindy pomáhá táta, který s ní ve mlýně žije – má kousek od hlavní budovy svůj vlastní výminek se včelínem, protože je i včelař, a mají tedy vlastní med. Také rozumí technice, turbíny jsou jeho vášeň, když se něco na domácí elektrárně pokazí, dokáže to opravit. Sledujeme z okna, jak nadšeně ukazuje fotografovi svou sbírku už téměř historických technických kousků.
Není vlna jako vlna
Linda vyrábí oděvy z přírodních materiálů, jež jsou zpracovávány a vyráběny původním a ke zvířatům i přírodě co nejvíce šetrným způsobem. Současně jsou její modely nejen etické, udržitelné a v pro ni typickém minimalistickém designu, ale také funkční a trvanlivé.
„Zákazník si dnes myslí, že pokud si koupí bavlněné triko z organické bavlny nebo právě vlněný svetr, funkční prádlo nebo rolák z merino vlny, že jde o udržitelné oblečení. Přitom materiál je většinou z naprosto neudržitelných velkochovů, vlna a bavlna se vozí tam a zpět přes celou zeměkouli, plantáže bavlny jsou monokultura, co likviduje půdu a ničí biodiverzitu… Ale lidé chtějí věřit na snadná a hlavně levná řešení,“ říká Linda k původu většiny současných oděvů nejen z velkých oděvních řetězců. Poznala realitu oděvního průmyslu do hloubky i během studia.
Ukazuje mi už vypranou přírodní vlnu. Její barva není úplně jednolitá. Ono dnes tak populární, rádoby udržitelné merino, jež zažívá boom hlavně v segmentu funkčních oděvů, na rozdíl od ní většinou prochází chemickou úpravou. Právě chemie ve vlně rozpustí i zbytky stébel, jež nutně sem tam i v té nejčistší jsou. Zákazníci chtějí sice udržitelné a ideálně bio merino triko, ovšem zároveň vyžadují, aby vypadalo po všech stránkách dokonale. Což je u přírodních materiálů protimluv.
Pokud jde přímo o ovčí vlnu, Česko má mizivou vlastní produkci, patří ale mezi její největší zpracovatele v Evropě. Vozí se k nám v kamionech a dopravuje z Austrálie a Ameriky, zde se zpracovává do takzvaného pramene.
„Umíme to dobře a pořád jsme ještě levnější než jinde. U nás se vlna zpracuje do meziproduktu, ten se zase odveze, jinde vyrobí a výsledný produkt se zase doveze a my si to pak koupíme. Kde je v tomhle řetězci dopravy tam a zpět na velké vzdálenosti udržitelnost?“ krčí Linda rameny a podává mi další a další typy vlny a látek, jež z ní vyrábí.
Nejnáročnější testy
Jelikož má i textilní vzdělání z Liberce, nejen že obnovila výrobu sukna, jež se přitom historicky u nás kdysi vyrábělo a vyváželo, ale také propracovává jeho vlastní autorské vazby. Materiál zpracovaný do sukna je tak hustý, že nejen neprofoukne, ale dokonce dokáže přirozeně po několik hodin odpuzovat vodu. Taky prý vydrží při správné péči celý život. I barvení sukna je zcela přírodní. Barvivo vyrábí a oděvy pro ni barví paní Eva Šubrtová – sama sbírá rostliny, z nichž si barvivo vyrábí. Barva je v oděvu následně opět přírodně fixovaná, takže i když jde o pratelný kousek, barva nepustí.
Aby si byla jistá i tím, že její oděvy skutečně vydrží dlouho, nechala si látky otestovat stejně jako se zkouší materiál v automobilovém průmyslu: „Měří se mimo jiné třeba kolikrát člověk dosedne na sedačku automobilu a je nutné, aby materiál vydržel. Takže vím, že moje látky splňují nejvyšší parametry. Neprodřou se, zadkem je prošoupete opravdu za hodně dlouho. A navíc prošoupete jen vlas, ale materiál dál drží. Což mi přišlo vtipné. Od začátku jsem stavěla ve své oděvní značce na estetice a nakonec ji trumfnula funkčnost. A zákazníci o ni stojí. Naštěstí se mi ji podařilo propojit s mou estetikou a funguje to. Teď dokonce začínám vyrábět pánské pracovní vesty právě pro střihače ovcí, kteří potřebují speciální oděv, protože jsou věčně sehnutí, takže musí mít záda dlouhá, aby jim na ně netáhlo. A vůbec jsou tam třeba různé detaily a vychytávky. Beru to jako čest, že si ode mě ty vesty objednali. Přijde mi to zároveň krásné – naši dobří střihači ovcí budou mít vesty z ovčí vlny od oveček, které stříhají. Myslím, že to bude moc hezká kolekce.“
Linda si zakládá na tom, že zná chovatele osobně a může se k nim jet kdykoliv podívat. Ví, že se ovce skutečně mají dobře a kvůli vlně nejsou drancované. Upozorňuje na to, jak nesmírně levné oblečení dnes je, což ovšem vůbec neodpovídá reálným nákladům.
Bere ze štendru jeden ze svých kabátů: „Stojí v průměru 24 tisíc korun. Někdo by řekl, že je to moc. Ale když si ho koupíte, tak stoprocentně víte, že jde o můj vlastní originální návrh, je celý lokální, osobně hlídám proces výroby a zpracování, vše je čistě přírodní. Máte jistotu, že jde nejen o funkční, ale taky prokazatelně udržitelný výrobek. Vždyť i zbytky a odstřižky, co zůstanou, následně putují do záhonů coby přírodní hnojivo. Je to téměř stoprocentní recyklace.“
Životní styl jako značka
Prohlížím si už hotové kousky oděvů. Linda ve svém vlastním oblečení nejen chodí, ale taky – jak jsem viděla – ve vlně doslova i spí.
Když jí to povím, přitaká, že jí to přijde samozřejmé a hlavně to funguje. Postupně spojila svůj životní styl s oděvní značkou. Prý si uvědomila, že to může být zajímavé a v dnešní době svým způsobem unikátní. Taky chtěla ukázat lidem, kteří když slyšeli, že žije soběstačně, říkali – to asi nemáš ani teplou vodu a máš jen suchý záchod venku – že se v těchto směrech neomezuje. Má teplou vodu, normální koupelnu, elektřinu, kuchyň… Procházíme starodávným a postupně rekonstruovaným domem: „Ano, přijdu domů a musím nakrmit dobytek, nemůžu někde zůstávat, protože musím krmit a starat se každý den. Mám ale díky tomu svůj rytmus. Nejdřív ráno obstarám zvířata, až pak sebe. Nejím dřív, dokud nedostanou zvířata a nezajistím, že jsou nachystaná na noc. Když už někam jedu, třeba za klienty na schůzky do Prahy, tak tátovi navařím, aby nemusel řešit jídlo. Táta mi za to zase pomáhá nejen se zvířaty…“
Taky se snaží o maximální potravinovou soběstačnost a tvrdí, že i když je to někdy těžká práce, baví ji. Poněkud méně už ji baví během zimy, když hodně mrzne, vstávat co čtyři hodiny k turbíně – do soustavy by se mohla dostat ledová tříšť, celé by to zamrzlo a až do pozdního jara by byli bez elektřiny.
Když zjistím, že nemají lednici, rozesměje se Linda mému překvapenému výrazu a vysvětluje, že se bez ní obejdou. Vyrobí a uvaří jen tolik jídla, kolik spotřebují. Nic se u nich nevyhazuje. Pokud mléko přirozeně kysne, vyrábí z něj tvaroh. Dělá si vlastní jogurty a máslo. Peče chleba. O zelenině a ovoci nemluvě. Přesto všechno Linda vypadá „normálně“, neodpovídá u nás oblíbené stereotypní představě o „ezo alternativních lidech“. Co říká, zní logicky, přirozeně, chce se říct hladce jako původní, léty a lidmi ohlazená dřevěná prkna víc než sto let starých podlah, jasně jako vápnem obílené zdi, samozřejmě jako kamenné zápraží. Její estetika je čistá, minimalistická, efektivní, připomíná severský styl. Pravý opak podomácku spíchnutých patchworkových dek, režných pytlovitých šatů nebo háčkovaných deček, jež si mnozí z nás automaticky spojí s někým, kdo se rozhodl žít co nejvíc v souladu s okolím a přírodou a nechce být otrokem konzumu.
Závislá na prostředí
Snaží se o reálný návrat k lokálnosti. Na vlastním příkladu chce ukázat, že je v pořádku být závislá na prostředí, v němž žijete.
„Nechci přehlížet všechny ty katastrofy. Nakupovat potraviny, u kterých ani nevím, odkud pocházejí, a které jsou nacpané chemií. Vše má obrovský dopad na životní prostředí a já chci ukázat, že dobře žiju v prostředí, na kterém jsem kompletně závislá, ať si to uvědomuju, nebo ne. Pokud bych to měla hodně zjednodušit, tak když dlouho neprší, nemám elektřinu. Nejede mi třeba čerpadlo pitné vody ze studny, protože voda netočí turbínu. Musím se zařídit jinak. Tak zapálím lampu a domácí svíčky ze včelího vosku, zatopím v kamnech a vodu, pro kterou si zajdu do studánky, na nich ohřeju,“ popisuje.
Běžný člověk je taky závislý na počasí, jenom mu to nedochází, protože to spojení už dávno není přímé – rozvíjí dál svou úvahu. I proto se chováme ke všemu tak nešetrně, protože nevidíme, co způsobujeme.
„Vy máte v supermarketu všechno krásně vystavené celý rok, ale já nemám přes zimu třeba téměř žádná vajíčka, opravdu je sbírám jako vzácnost a schraňuju na Vánoce. Protože slepičky přes zimu odpočívají. Když je budu dopovat vitamíny, jasné, že vajíčka budou, ale slepičky nebudou v pohodě a mně to za to nestojí. Všechno má svou sezónu. I brambory nebo jablka. Brambory v dubnu dojdou a čekám zase do září, až mi vyrostou, pokud je zasadím. Víte, jak se na ně pak těším? A jak mi chutnají?“
Uzavřený cyklus
Sedíme na moderní minimalistické pohovce, nad hlavou nám září křišťálový lustr, pijeme měsíčkový čaj ze zahrádky a Linda vysvětluje, jak jí to tady vše dává smysl. Jakou má radost z toho, že si jídlo vypěstuje, že vidí, odkud potravina pochází. Získala prý k jídlu a životu pokoru. Pro ni je hospodářství o uzavřeném cyklu – pokud je dobře vedené, samo si dává živiny do dalšího života. Ideálně bez přílišných externích zdrojů.
„Chci hospodařit s tím, co mám. Kupuju mouku, koření, sůl a kávu. Zbytek pěstuju nebo vyrábím. Co si nevyrobím, nemám. Teď na zimu kupuju ještě čokoládu a oříšky. Ale to je hlavně pro tátu. Během těch pár let tady jsem shodila přebytečný tuk, vůbec nepřibírám, i když často jím vydatněji, dopřeju si všechno a co hrdlo ráčí. Cítím, jak můj metabolismus funguje.“
Nemůžu se nezeptat, jestli toho, že se rozhodla pro fyzicky náročný a někdy dost nepohodlný život stranou civilizace (i když samozřejmě internet má, žije v souladu s prostředím i dobou, nevrací se do středověku), nelituje.
„Ne. Mě to naplňuje. Když jedu do Prahy, tak jsem úplně zdrblá. Lidé se nesmějí, pořád někam pospíchají, jsou obklopení jen auty a domy a prachem, žádné zvíře, jen nějací holubi a ti ještě často nemocní. V Praze rychle cítím vyčerpanost. Zato tady vydržím kopat brambory osm hodin a tahle fyzická námaha mi nevadí. Od brambor do ateliéru a tam mě to zase baví dlouhé hodiny… Od té doby, co žiju tady, si opravdu vážím jídla i věcí. Neplýtvám. Dávám si sakra pozor, abych včas a dobře zavařila úrodu, udělala povidla, marmelády, abych všechno, co se mi urodí, snědla a vychutnala si to. Peču dvakrát týdně. Housky a chleba… Všechno musím plánovat třeba tři dny dopředu. Nic z toho si člověk, co chodí nakupovat do supermarketu, neuvědomuje. Je naprosto odpojený.“
