„Co to tady tak zapáchá?“ otočila se na mě dívka A šeptem. Stále se ovšem usmívala, její oči pod zlatou maskou pátravě projížděly po dlouhé a velkolepě nazdobené jídelní tabuli, u které jsme seděly. „To se začíná rozkládat kus mrtvoly toho nebohého mečouna,“ odpověděla jsem.
Očima jsme se zarazily na hlavě ubohé ryby, bodec jejího meče mířil ke stropu a ona se na nás dívala svýma mrtvýma, vyčítavýma očima. Byla vskutku snad nejšílenější možnou dominantou této slavnostní tabule. Kromě ní ještě obří mísy s ledem a ústřicemi. Pak jakési chlebíčky a bramborový salát, ovoce a pohádkově barevné a zřejmě i lahodné (usuzuju ze souhlasného pokyvování ostatních, co je s požitkem jedli) zákusky. Rovnou přiznávám, že já jsem na této akci jen pila.
Nejen na stole nám bylo k dispozici velkorysé množství lahví prosecca. Pardon, ještě to sponzorovala i firma zastupující luxusní kávovou značku - před jejíž reklamní stěnou jsem i já byla hned po příchodu mohutně fotografována navzdory tomu, že jsem tam jen tupě stála, protože neumím pózovat - takže i kávy ve všech podobách (včetně alkoholového koktejlu) byl dostatek. Tímto se omlouvám sponzorům akce, že jsem hanebně selhala a žádného z nich jmenovitě neuvedla nejen tady, ale ani na svém instagramovém či facebookovém účtu.
Vypadáš epicky, bejby
Ze salónku s fotostěnou a prvními skleničkami bublinek v ruce jsem byla uvedena do hodovní síně, která se plnila děsivě pomalu, neboť Prahu zrovna ochromila dopravní zácpa a mnohé z pozvaných influencerských celebrit stály v ní - okamžitě to profesionálně postovaly na své účty, samozřejmě. Ovšem pořadatelé byli i tak nervózní, nahlas přiznávali, že jídla je hodně a času málo, program je přesný, a jestli se to nesní…
Pravda, všeho byl dostatek až přebytek, protože míst u tabule bylo jen pár, pozvaných vyvolených odhadem něco málo přes dvacet - ó ano, na tak prominentní planetě jsem omylem přistála. A měla jsem chvílemi až strach, že budu odhalena coby vetřelec. Protože já jsem tam viditelně nepatřila. Přišla jsem v běžném oblečení, tedy v dlouhých pletených šatech s rolákem a teniskách, zatímco kolem mě se to blýskalo štrasem, zlatými výšivkami, sametem, bižuterií, vysokými podpatky… a krásnými těly, slavnými a cool jmény (soudě dle frenetické aktivity fotografů a kameramanů).
Netušila jsem, co se po mně chce a bude chtít, neměla jsem si s mnohými, kteří postupně konečně dorazili, co říct, protože si vlastně pořád jen navzájem sdělovali, jak jsou skvělí a jak vypadají epicky (ne, neměla jsem odvahu se jich zeptat, jestli vědí, co to slovo původně znamenalo, jsem srab). Nonstop se fotil každý sám i spolu, prsili se a špulili, zkrátka byli svůdní a krásní a žádoucí a úspěšní…, prostě z jiného, zdánlivě dokonalého a nedostižného světa.
„To jsou ústřice?“ naklonila se ke mně dívka B a téměř se dotkla mé tváře, naše masky o sebe cinkly.
„Usměj se,“ cvakl její mobil.
„Ano, to jsou ústřice,“ řekla jsem, když mobil sklonila a odtáhla svou perfektně učesanou hlavu.
„Já je ještě nikdy nejedla.“
„Jsou to živí tvorové.“
„Chm, a jak se jedí?“
„Jestli máš ráda slaný sopel…“
„No ale jsou to ústřice. A podívej, kolik jich tu je. Mají se vyhodit?“
O pár minut později vcucla opatrně první nebožačku. Žvýkala, polkla, vteřinu váhala, pak se na mě usmála: „Není to vůbec špatný.“
Dolila jsem si víno.
Mission impossible
Pod maskou jsem se potila. Dívky A, B i C (nebudu uvádět jejich jména, neboť jsou to známé, a jak jsem zjistila, i milé osobnosti a nechci se jich jakkoliv dotknout), s nimiž jsem nejčastěji hovořila, přiznaly, že také.
WTF, já jsem vám zapomněla říct, že hned u vstupu do paláce jsme si mohli vybrat, jestli budeme mít nasazenou černou nebo zlatou masku. Bylo to půl na půl. Já jsem si vzala zlatou. Známá žena D, která jediná spolu se mnou občas na půl úst utrousila poněkud kousavou poznámku směřující k významu téhle zjevně nákladné akce, jenž nám oběma unikal (ona tu ale byla správně, je tak slavná, že ji všichni chtějí, a protože se věnuje i dobročinnosti, prý účast holt někomu slíbila), si vzala černou a společně jsme si je nasadily. Musím dodávat, že i u toho jsme byly fotografovány? Nemusím, tam se fotilo pořád, i u jídla, ale to jste už pochopili.
S D jsme se shodly, že nejen ty masky připomínají swingers večírky. Měly výhodu, že zakrývaly půl obličeje, takže aspoň člověk nemusel příliš řešit, jak se tváří. Na druhou stranu pouštěly barvu, což jsem zjistila při odchodu, kdy jsem si ji sundala a měla na obličeji oranžové fleky.
A co že se na této akci, již rámovali lidští trpaslíci navlečení v kostýmech a všichni se s nimi epicky a stylově fotili, dělo? Nic. Ta akce byla. V tom spočíval její účel. Jak jsem pochopila, vznikl speciální časoprostor pro vybranou skupinu, kde platí jiné fyzikální i společenské zákony. Cílem byla propagace. Čeho? To jsem doteď nepochopila. Ale všichni ostatní se chovali naprosto přirozeně, oni na to byli zvyklí, věděli, co se od nich chce. Zato já jsem si připadala jako na misi, k níž mi nedali zadání.
Život jako kulisa
Ostatní příchozí, většinou půvabné mladé ženy (a jak jsem postupně zjistila, velmi slavné ve svých bublinách, které se nacházejí v jiné galaxii než ta moje) na sobě měly šaty s výstřihy ze všech směrů, z nichž vytékaly kousky krásných těl a/nebo tetování. Jiné zase zdůraznily svou skvělou superštíhlou postavu přiléhavým střihem - ovšem i tak bylo vždy na místě při focení (nebo při poskytování rozhovoru showbyznysovým reportérům s kamerami, kteří byli postupně mezi nás vypuštěni, ale neseděli u tabule, jen za námi postávali a snažili se ulovit rozhovor) ukázat kus těla.
Tak se všichni neustále fotili, pózovali z nejlepších úhlů, zalamovali v pase, aby ten pupík a na něm položená nebohá ústřice na Instáči parádně vynikly, za ním v aranži květinová výzdoba a torzo uhnívajícího mečouna. Teď koukat sem, vy ostatní lidi v maskách, tohle točím na TikTok… Zamávej a označím tě, bejby.
A mně postupně docházelo to, co vy všichni zajisté dávno víte, že všechno je o přístupu. Je jen na vás, jestli si ze života uděláte kulisu. Je to zcela relevantní a ani na chvíli by mě nenapadlo sáhnout k odsudku. Jen to nechápu. Pořád. Ani teď s odstupem času, když se dívám na fotky v mobilu. Koukám na masky, na tu svou; jsem to opravdu já a usmívám se obklopená trpaslíky? Vlastně jsem se navzdory studu, jenž jsem, co si pamatuju, vedle zmatku a nepatřičnosti cítila, chvílemi i bavila. Můžu to přiznat?
Tak se tedy v paláci v centru Prahy jedlo, pilo, fotilo, natáčelo… Koneckonců pořadatel nás uvítal slovy, že máme jíst a pít a natáčet a užít si to a všecko správně označovat. Prý je to pokus o repliku nějaké slavné večeře. Nepamatuje si koho s kým a kdy a kde, ale to přece neva, hlavně že jsme tady, a za dvě hodiny pozor, bude přesun na jiné pózování a focení a pak už bude teda ten film, kvůli jehož premiéře to všecko bylo, šmarjá, lidi, viděli jste přece plakáty u vstupu do paláce. A taky ti trpaslíci v kostýmech vás měli trknout…
Zaměstnání: influencer
Hned říkám, že film jsem neviděla, do konce jsem tam nezůstala. Trapně jsem se rozhodla jít na nudnou pracovní schůzku s politikem, a tak jsem přišla o další pózování, tentokrát v multiplexu, o další selfíčka se slavnými. Hlavně jsem přišla o možnost zhlédnout v premiéře velkofilm. Utekla jsem jako Popelka, dokonce mi k domu z dálky, když jsem se vracela v teniskách po schodišti ven zpět do své přízemní reality, hrál na piano klavírní virtuóz, který se tam s renomovaným houslistou staral o atmosféru.
Ještě ten večer jsem na svých sítích viděla dozvuky. Přišlo mi to, jako když k Zemi dorazí rezidua slunečních bouří. Záplava fotek a videí. Když jste na ně klikli, ukázali se vám správně všichni sponzoři. Svět se točil, akce dopadla, jak měla. Influneceři pracovali, svou mzdu i ve formě statisíců sledujících si zaslouží. Myslím to vážně. Můžu se nad tím rozčilovat, kroutit nechápavě hlavou, ale faktem je, že být influencerem je zaměstnání. Viděla jsem to na vlastní oči. Zatímco já jsem pila, sem tam se nechala s někým vyfotit a bylo mi jedno, jak moc se na fotce hrbím nebo mám druhou bradu (mě narozdíl od nich nesledují zástupy fanoušků), oni byli dokonalí. Jedli, pili, seděli, dýchali… tak, aby to bylo fotogenické a… epické.
Ani je nenapadlo zpochybňovat relevanci. Nejen svou, i podobných akcí. Neptali se, kolik to stálo, kdo to platí a proč. Plnili své závazky. Jejich prací je být. Být právě a jen tím svým specifickým způsobem a hojně a správně o tom informovat. Co na tom, že je to jen jako, že jsou za tím občas týmy vizážistů a sponzorů, že to ne vždycky je „pravda“. Vytvářejí obraz svého ideálního světa a sebe v něm za úplatu. Povýšili herecké řemeslo na životní styl. Ovšem narozdíl od herců jsou v roli v podstatě pořád. V roli, kterou si vybrali. V nemoci i ve zdraví, v dobrém i zlém. Den za dnem. Do konce sociálních sítí.
