Epidemie obezity nejen v Česku dál roste. A trpí jí stále víc dětí. Obezitu či nadváhu má každé páté z nich. Podle testů tělesné zdatnosti se výrazně zhoršila kondice školáků a přibývá těch, kteří mají obezitu třetího stupně. Proč obezitu řada rodičů stále nevnímá jako nemoc a jak s ní bojují samotné děti? Reflex se vydal hledat odpovědi do léčebny, která dětem v boji s obezitou pomáhá.
Je deset hodin dopoledne. V Říčanech u Prahy už opadla ranní špička a my přijíždíme na samý konec vilové čtvrti, kde sídlí Olivova dětská léčebna. Právě sem jezdí děti nejrůznějšího věku z nejrůznějších koutů republiky řešit své problémy s váhou. A nejen to. Léčí zde i atopické ekzémy, reflux nebo astma. Léčebný pobyt dětem hradí pojišťovny. U malých do šesti let i jejich rodičům. „Do léčebny může přijet jakýkoliv pacient od jednoho do 18 let, posílá je praktický lékař nebo specialista. Máme tu okolo 110 dětí. Děti zde zůstávají 4 až 6 týdnů. Někdy sem jezdí i děti s nadváhou, protože je lepší řešit obezitu preventivně než třetí stupeň obezity,” popisuje primářka Olivovy dětské léčebny Eva Havránková.
V době naší návštěvy část dětí zrovna svačí, další jsou v místní škole, kterou navštěvují po dobu pobytu. Chodí do ní i čtrnáctiletá Kateřina Hidvegi. „Ráno máme rozcvičku, potom snídani, různé procedury a školu. Po obědě pak další program,” popisuje. Kateřina je v léčebně kvůli nadváze. S tou podle svých slov bojuje posledních pět let. Je tu čtvrtým týdnem a zhubla pět a půl kila. „Jsem strašně hrdá, že jsem to dokázala. Ani jsem nečekala, že se mi tu bude tolik líbit. Je tu skvělý kolektiv dětí i skvělí vychovatelé a sestřičky,” říká Kateřina.
Kdy a proč začala mít s váhou problémy? Podle Kateřiny to přišlo postupně na základní škole. „Řekla bych, že to bylo životním stylem. Ještě při přestupu ze školky do školy jsem byla aktivní holka, ale potom se to změnilo. Žádný sport mě moc nebavil, u ničeho jsem moc dlouho nevydržela a začala jsem se přejídat. Postupně to přešlo až do poruch příjmu potravy a to začalo být i víc vidět. Víc a víc jsem přibírala, byla jsem schopná dostat se ze 60 kilo na 80 za tři týdny. Potom následovalo období, kdy jsem téměř nejedla, a potom zase fáze přejídání. A ta váha dál jen stoupala,” vzpomíná Kateřina.
Kateřina popisuje, že se doma snažili několikrát problém řešit. V mámě měla podporu, měnili různě jídelníček, sama navštěvovala odborníky, ale nevedlo to k trvalé radikální změně. Pobyt v léčebně jí podle ní pomohl vnímat jídlo úplně jinak než dosud.
„Já jsem strašně nedůsledná a potřebovala jsem ukázat, jak to dělat a nastartovat se, a taky pomoct uvědomit si, že jídlo není nic špatného. A to se, mám pocit, tady povedlo. Už to nevnímám tak, že když jsem neudělala za den 100 dřepů, tak se nenajím, že jídlo je věc, kterou si musím zasloužit. Vím, že jídlo potřebuji na energii, abych žila. A že můžu dělat to, co mě baví, a že je spousta způsobů, jak se hýbat. Zásadně se taky změnil způsob, jak jím. Jíst šestkrát denně je pro mě velká změna. A taky porce jídla. Že si nedám jedno obrovské jídlo denně, ale rozložím si to do menších porcí. Maminka na tom už začíná pracovat, abychom ve stejném režimu pokračovali i doma. Velmi mě podporuje a to mi strašně pomáhá. Budeme muset udělat nějaké změny v jídle, ale já mám třeba strašně ráda zeleninu, tak myslím, že ta změna nebude tak drastická,” popisuje.
Říčanská léčebna poskytuje dětem léčebné pobyty už několik let. Podle primářky Evy Havránkové i tady v poslední době roste počet těch už vážně obézních. „Naše zkušenosti potvrzují statistiky. Máme tady až 25 % dětí s obezitou třetího stupně, což jsme dřív viděli pouze zřídka, a ty počty výrazně narůstají.” říká primářka. „Na druhou stranu k nám v poslední době pediatři posílají i děti s nižšími stupni obezity a nenechají to dojít tak daleko, což je dobře. Léčebný pobyt ale není jediný způsob léčby. Děti s obezitou by měly docházet i do odborných ambulancí. Problém ale je, že v Česku není tolik obezitologických ambulancí, kolik by bylo potřeba,” pokračuje Eva Havránková.
Žádné slazené nápoje a šest jídel denně
V době, kdy probíhá školní výuka, máme čas promluvit i s místní nutriční terapeutkou a psycholožkou. Vendula Večeřová s dětmi řeší stravovací návyky a životní styl. „Zajímá nás, jak se stravovaly doteď, a často narážíme třeba na to, že děti nesnídají a vynechávají i svačiny. Potom jedí pozdě večer, dojídají se sladkostmi, fast foodem a podobně. V domácnostech často chybí společná kultura stolování, každý jí tak nějak sám a nemá to žádný režim. Naším cílem je ho dítě naučit,” říká nutriční terapeutka Olivovy dětské léčebny Vendula Večeřová. „Že nesnídají, může být čistě nechutenstvím, že jedí hodně večer, a tím pádem se vůbec nevzbudí s pocitem hladu,“ říká primářka Eva Havránková. „A také i proto, že rodiny ráno jen nestíhají. Dítě nejde vzbudit, potom spěchají do školy a snídani prostě vynechají,” doplňuje nutriční terapeutka.
Co s tím? Tady se začíná například vyřazením slazených nápojů. Podle Venduly Večeřové je to pro mnohé děti obrovská změna, protože nebyly zvyklé pít neslazenou vodu. Jinak zde ale nejde až tak o to, že by některé potraviny vyloženě nesměly, ale spíš o vyvážení porcí, počtu jídel a pohybu. Právě proto tu mají děti k dispozici tělocvičnu se stroji i venkovní areál. „Potřebujeme, aby dítě získalo fyzickou kondici a neubývala mu svalová hmota. Ta je mnohem cennější než ten absolutní úbytek váhy. Důležitější než snížení celkové váhy jsou pro nás konkrétní měření, úbytky přes pás, boky a podobně,” říká primářka Havránková.
A jak probíhá spolupráce s rodiči? Jejich role je zvláště u malých dětí klíčová a bývají v léčebně s nimi. Pavla Vacková tu ale je i se starší dcerou, protože není kvůli svému postižení tak samostatná jako její vrstevníci. „Dcera přibírala po určitém léku, ten jsme potom sice vyměnili, ale přijeli jsme sem, aby jí odborníci pomohli s redukcí váhy. Ona má také hyperkativitu a i s ohledem na diagnózu zvýšenou chuť k jídlu. Doma nemáme úplně dietní jídlo, ale snažíme se v rámci možností, aby bylo kvalitní, a změnit jídelníček,” říká paní Vacková.
Vysvětlujeme, že obezita je nemoc
Podle primářky Evy Havránkové je důležité, aby si i rodiče uvědomili, že nadměrná váha není jen věcí vůle. „Myslím, že když už rodič s dítětem přijede sem, tak ten problém vnímá. Děláme přednášky pro rodiče, jak nutriční terapeutka, tak lékař mluví s rodiči, aby si uvědomili i to, že obezita je opravdu nemoc. Dnes se obezita považuje za chronické onemocnění, které je do určité míry dáno geneticky. Ze čtyřiceti až sedmdesáti procent se na nárůstu hmotnosti podílí naše genetická výbava, takže naše jídelní chování ovlivňují struktury mozku, které úplně neovládneme vlastní vůlí. Změnilo se také hodně prostředí, ve kterém žijeme, a obezitě nahrává,” vysvětluje primářka Havránková. „Rodiče by měli jít dětem příkladem, mluvíme s nimi o tom, co obezita vše způsobuje, jaké potraviny mají volit, jak často jíst, na co si dávat pozor, jak velké porce dítěti dávat. Dost často se setkáme s tím, že dítě doma řekne, že nebude jíst oběd, maminka povolí a dá mu místo toho třeba pribináček nebo něco jiného, co dítě sní, ale tím pádem v něm neupevňuje dobrý jídelní zvyk, ale právě naopak,” popisuje Vendula Večeřová.
Později se přesouváme do dalšího patra, kde skupina dětí zrovna cvičí v tělocvičně. Celkově na nás působí jako kolektiv, ve kterém vládne přátelská atmosféra a dobrá nálada. Řadu dětí ale trápí i psychické obtíže. Podle psycholožky Kateřiny Licholetové je u dětí s obezitou jedním z největších problémů vztah k sobě samému. I její ordinace je tu dětem denně k dispozici.
Obezita a psychické obtíže
„Děti s obezitou nebo s nadváhou mají často negativní sebepojetí a od toho se potom odrážejí jejich další psychické problémy. Takže zjišťujeme, jak se cítí, jaký mají vztah k sobě, máme dotazník, který v rámci prevence mapuje jejich duševní pohodu za posledních zhruba 14 dní, a na základě toho zjistíme riziko psychických problémů, říká psycholožka Olivovy dětské léčebny Kateřina Licholetová.
Podle jejích zkušeností z ordinace mívají děti s obezitou zkušenost s negativními komentáři na svou osobu od okolí často už v raném dětství, protože řada z nich v té době už měla nadváhu. Určitou diskriminaci kvůli vzhledu tak zažívaly třeba už v mateřské škole. „Začínají si všímat, že nejsou v kolektivu tolik oblíbené, že jsou kvůli váze nějakým způsobem vyčleňované, a to se s nimi často nese do školního věku až do dospělosti. Velmi často se také setkávají s negativními komentáři i v rodině. Také se ale naopak setkávám s názory, že obezitu vlastně mají v rodině a že se s tím nedá nic moc dělat, podceňují svou roli v možné změně a jsou odevzdaní. A neuvědomují si, že by sami měli jít dítěti příkladem. Ze 40 dětí tady má zhruba 10 z nich nějaké psychické obtíže. Nemusí mít nutně psychiatrickou diagnózu, ale třeba se sami poškozují nebo mají symptomy, které by mohly v budoucnu vyústit v nějakou diagnózu,” popisuje psycholožka.
Pobyt v léčebně je pro děti s obezitou sice intenzivní, ale jen krátkodobá pomoc v cestě za radikální změnou nezdravých stravovacích a pohybových návyků. Důležité je, jestli a jak v ní budou pokračovat doma. Podle nutriční terapeutky sice mají od dětí a rodičů zpětnou vazbu, uměla by si ji ale představit ještě intenzivnější. „Když se vracejí domů, tak doporučujeme, aby dál navštěvovaly odborné ambulance, ať už nutriční, obezitologickou nebo endokrinologickou. Děti by měly být sledovány nejen kvůli váze, ale i stravovacím návykům, aby se upevňovalo to, co se tu naučí,” popisuje Vendula Večeřová. Podle psycholožky je také důležité, aby byli rodiče k dětem vnímaví a nepodceňovali možné psychické problémy. „U rodičů se snažím apelovat na princip vědomého jedení a hlavně na tu podporu. Komunikace, zvláště s adolescenty, by měla být citlivá. Často si berou velmi osobně některé nevhodné poznámky a málokdo si uvědomuje, jak velkou sílu mají slova. Stačí jen malá negativní poznámka a dítě se odtáhne. Důležitá je otevřená komunikace, naslouchání, projevit dítěti zájem a blízkost. Často se stává, že rodiče vůbec netuší, že se dítě potýká s psychickými obtížemi, protože se neptají, a děti potom zase mají pocit, že rodiče nemají zájem," říká Kateřina Licholetová.
„I já jsem zažila nějaké negativní komentáře a je to nepříjemné. Tady v léčebně ale naopak velkou podporu. A tak jsem si začala víc věřit. Protože když vám začnou věřit ostatní, věříte si i vy,” uzavírá čtrnáctiletá Kateřina Hidvegi, kterou už za pár dnů čeká návrat domů.
Nejen o dětské obezitě si můžete přečíst ve velkém rozhovoru s obezitologem Petrem Suchardou >>>
