Před třemi lety vyteklo do řeky Bečvy za Valašským Meziříčím z dosud nezjištěného kanálu doposud nezjištěné množství dosud neidentifikované toxické látky a otrávilo zhruba 40 kilometrů této zásadní moravské řeky, v níž uhynulo víc než 40 tun ryb a vodních živočichů (podle rybářů to však ve skutečnosti mohlo být až dvakrát tolik).
Je zbytečné kauzu této největší ekologické katastrofy v našich moderních dějinách rekapitulovat – vše podstatné naleznete v reportáži Vražda na Bečvě v aktuálním vydání Reflexu. Stejně tak se teď nechci pozastavovat nad politickou objednávkou, špatnými zákony, zfušovaným vyšetřováním, nefunkčním systémem řešení podobných katastrof, jejich následného vyšetření a…
Tento text je osobní. Bečva je páteřní řeka mého rodného kraje, v její křišťálově ostré a ledové a rychlé vodě jsem se učila plavat i sledovat vodní živočichy. Její splavy a jezy tvoří součást krajiny mého dětství. Její přítoky a ona sama jsou krevním řečištěm, ze kterého koneckonců čerpáme i my, co jsme odtamtud, nebo ti, co v kraji, jež je její vodou napájen a vyživován, čištěn a regulován, žijí.
Krev světa
Katastrofa na Bečvě odhalila v celé nahotě kromě mnoha jiných i podle mě ten nejzásadnější problém, a sice že se nejen o Bečvu, ale vůbec o naše řeky téměř nestaráme. Jakoby voda v řekách, rybnících, tůních… byla něco zbytného, její kvalita nepodstatná. Každý si dnes do nich může lít, co chce. Když to dostatečně naředí, aby to neotrávilo živočichy v míře, již by si někdo všiml, ale bude jedy a toxické látky nenápadně postupně upouštět, dělá vlastně normální věc, svým způsobem se s postupným otravováním nejen řek tak nějak počítá. Koneckonců nikdo to nehlídá, nemonitoruje, nekontroluje, netrestá.
Zatímco nejen každý průmyslový komín je zaevidovaný a monitorovaný, takže víme, co se z něj do vzduchu každodenně uvolňuje, ale i co může uniknout v případě nějaké provozní či jiné katastrofy, a tedy u něj hlídáme koncentrace zdaleka nejen toxických látek, u vody je nám to jedno. Z mnoha našich řek se staly stoky a nás to nezajímá.
Jakoby stav a toxicita vody v řekách neměly vliv na naše životy. Jak hloupé a nepravdivé. Jistě, nepijeme přímo vodu z řek, ale… opravdu někdo věří tomu, že když budeme mít jedovaté řeky, bude naše příroda (a my jsme a navždy budeme její součástí, ať se nám to líbí nebo ne) v pořádku, čistá a zdravá?
Jistě, nepijeme vodu přímo z řek, ale… Voda, již pijeme z kohoutků v bytech, nepochází z jiné, neznečištěné galaxie.
Dovolím si valašsky ostrou zkratku, jako když skáčete přes Bečvu po ostrých kamenech: naše těla jsou tvořena vodou, bez vody by nebylo krve. Čím toxičtější voda, tím nemocnější krev a organismus, jímž proudí. Ten organismus je krajina, jíž jsme součástí; z ní většina z nás vzešla a zase se do ní vrátíme.
Kanál, kam se podíváš
Když jsem sledovala fotky a videa rybářů, kteří nebohým, bolestivě umírajícím rybám nemohli pomoct, jen pak vytahovali z vody mnohdy holýma rukama jejich mrtvá těla, když jsem poslouchala, co přesně se toho dvacátého září před třemi lety dělo, v jejich hlasech i gestech byla zlost a smutek a bezmoc a láska. Láska k řece a rybám, místu, kraji…
Ani po třech letech to nezmizelo. Stojíme v proudu Bečvy, voda hučí a já poslouchám. Možná je to masochismus zamilovaných – protože i já mám Bečvu ráda a miluju svůj rodný kraj – ale nevadí mi slyšet z nejpovolanějších rybářských úst Stanistava Pernického po desáté, po třicáté… co se tehdy dělo téměř minutu po minutě.
Sedíme uprostřed proudu řeky na kameni, vnímáme studenou vodu, mokrý zadek i hlavy rozpálené od slunce. A koukáme na výpusť kanálu. Jednu z mnoha, jednu z nepočítaně vypustí, doslova – protože dodneška se nikdo z odpovědných, kteří mají tento úsek Bečvy na starost, neobtěžoval ani zjistit, kolik kanálů a odkud do toku ústí.
Ani tak obrovská katastrofa nepřiměla nikoho z těch, kdo to mají na starosti, udělat revizi možných (a buďme realisté – tedy faktických a každodenních) znečišťovatelů řeky. Přitom právě do tohoto úseku Bečvy ústí výpusti téměř všude, kam se člověk podívá. Odkud vedou? Kdo je za ně zodpovědný? Co do nich vylívá? Co je vůbec ve vodě, v níž teď sedíme?
Stanislav Pernický tráví na březích tohoto úseku Bečvy celý život – v zimě ve svém bytě ve Valmezu, od jara do podzimu v chatě tak blízko vody, že blíž už bydlí jen vodníci. Od otravy před třemi lety si dává pozor, aby vodě Bečvy v tomto úseku nevystavoval přímo svou pokožku. Udělal to jednou a musel k lékaři. I teď dává pozor, abych nešla do větší hloubky, než kam mi umožní moje holiny sahající těsně nad kolena. Proč taková paranoia? Protože opravdu vůbec nikdo neví, co ve vodě je, a nikdo z místních si nedělá iluze, že se snad firmy z katastrofy poučily a přestaly do řeky vypouštět své odpadní vody.
A tak sedíme v proudu řeky, kterou oba považujeme za “svou”, povídáme si o tom, jak asi může dopadnout soud s údajnými viníky otravy (v jejichž vinu ani místní, ani odborníci nevěří), a za našimi zády stoupá k nebi kouř z komínů chemičky DEZA z holdingu bývalého premiéra Babiše, kterou tehdy nikdo ani nevyšetřoval, protože jak Babiš, tak jeho ministr životního prostředí Brabec ještě dřív, než byly vyloveny všechny mrtvé ryby, prohlašovali, že od nich to rozhodně není. Z jejích výpustí dozajista do řeky vytéká voda čistá a netoxická. Sedíme kousek od ní. A já jsem ráda, že mám na radu pana Pernického vysoké holiny.
Více o kauze toxického znečištění řeky Bečvy si přečtěte v novém Reflexu >>>
