Dívám se z balkónu na šedohnědé moře, v dálce napravo spíš tuším, než vidím, přístav v Drači, pode mnou ubíhá oběma směry do nekonečna písečná pláž plná chaluh, odpadků, zbytků stavební suti i zrezivělých koster slunečníků. Je konec dubna a fouká vlažný vítr, v moři se nikdo nekoupe, občas lemem vln proběhne jeden z mnoha zdejších toulavých psů.
Vrátím se do útrob apartmánu ve třetím patře ve čtvrti Golem a usednu ke stolu v kuchyni, i odtud vidím na moře.
„Dobrý, ne?“ ptá se mě paní Hana a nalévá mi vodu z plastové láhve.
Kohoutkovou pijí jen někteří místní, ovšem důrazně se to nedoporučuje. Snad i proto všude na chodnících, silnicích, plážích, na okrajích polí, luk i hluboko v horách hrají v záplavě odpadků vedle starých pneumatik prim právě plastové láhve. I v kavárnách a restauracích servírují vodu z půllitrových petek.
A pak vyjdete z kavárny na ulici a mladé, dobře oblečené ženy, jež právě dojedly cosi z místní pekárny, mezi řečí papíry zmuchlají a upustí je samozřejmě pod nohy. Kromě mě to nikoho nezaráží. Teprve po patnácti minutách chůze objevuji první popelnici. Je téměř prázdná. Na rozdíl od chodníků a dvorů domů, kde se doslova vrší hory suti (když už se nestaví, tak je něco nedostavěného) a odpadků.
Koše na ulicích najdete právě až v části Golem, která je od centra dost vzdálená a jde v podstatě o dovolenkový resort pro cizince.
Odpadkové koše dokonce určené pro tříděný odpad pak naleznete ještě o kus dál podél pobřeží na jih, kde stojí ty nejluxusnější hotely.
Hlavním znamením země jsou kromě dech beroucí přírody právě hory odpadků, pak také autovrakoviště, čerpací stanice, skládky starých pneumatik a automyčky, jež často tvoří kromě osoby „umývače“ už jen hadice s vodou a čisticí chemikálie, v lepším případě přístřešek z vlnitého plechu – je zbytečné dodávat, že všechno pak teče přímo na silnici, mezi stromy a do trávy.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
