Atomové výbuchy jsou zcela nepopiratelně cool, ostatně je to největší bum-bum, které dokáže lidstvo vytvořit. Ale přesto se obecně nedoporučuje koukat se přímo na to, když to náhodou bouchne. V takovém případě je lepší být někde v podzemí. Dobře chráněném podzemí. Jako býval vojenský bunkr Drnov.
S tím, jak ukrajinský konflikt zuří silou neztenčenou, se lidé začali poprvé od osmdesátých let opět aktivně zajímat o to, co dělat v případě jaderného konfliktu. Ostatně napětí mezi velmocemi je nejvyšší od konce studené války, někteří se dokonce neštítí říct, že tady máme studenou válku druhou. A běžní občané to poslouchají, googlí si, kde se v případě nukleárního útoku schovat, a z nějakého důvodu hromadně vykupují pláštěnky i jodové tablety.
Jenže ani obě tyhle věci najednou vás nezachrání, v případě jaderného výbuchu je nejlépe být v podzemí. Pod tunami zeminy, betonu a ideálně olova. Praha skýtá protiatomové kryty pro nějakých půl milionu občanů, většina jich byla vybudována právě v období původní studené války. Ale jak víme, totalitní státy, jakými jsme byli i my, nikdy nezajímali až tak občané jako stát samotný. A jeho obranyschopnost.
Proto když chcete vidět, jak se dělal pořádný kryt, musíte jít buď do krytu pro tehdejší pohlaváry nebo do nějakého strategicky důležitého. Tím druhým byl právě bunkr Drnov, ze kterého se měla řídit celá protivzdušná obrana Prahy, potažmo celých Čech. Pojďte s námi nakouknout dovnitř.
