„Nezapomeň na mě,“ zpívá právě ve vyprodaném sále v centru Prahy oblíbená ukrajinská „národní“ zpěvačka Oksana Muchová. A i když publikum osvětlují jen mobily, jimiž si mnozí koncert natáčejí, ze tmy vystupují dojaté i uplakané obličeje. Jak typické pro dnešní Ukrajince.
Potlesk je po každé písni mohutný, křičí se bravo, slova díků a podpory směřují jak z jeviště do sálu, tak od posluchačů k umělkyni.
Marie Prokopjuková, která s organizací koncertu pomáhala, má taky vlhké oči. „To si pište, že se tu brečí,“ říká mi. A dodává: „Už tři noci nespím.“
Když jsem s ní mluvila před několika týdny, měla v sobě víc naděje.
„A divíte se? Každým dnem jsou zprávy od nás horší…,“ povzdechne si.
Nakloní se mi těsně k uchu: „Teď zpívá text od básníka, kterého komunisti ve třicátých letech zavraždili, protože byl Ukrajinec.“
Je nedělní večer a v sále na pražské Národní třídě je přes tři sta lidí; asi se příliš nepletu, když si myslím, že já a fotograf jako jediní nejsme alespoň poloviční Ukrajinci. Marie Prokopjuková mě v tom utvrzuje.
Spojení s frontou
„Tak plno jako teď jsme ještě snad neměli na žádné kulturní akci. Museli jsme přinést židle navíc. Je to teď hodně emotivní a náročné. Sledujeme všecky kanály, ta jednání s Putinem… Posíláme na frontu věci, nedávno se odtamtud, myslím, vrátil Kolja,“ přemýšlí nahlas s tím, že kromě léků a trvanlivých potravin se hodí i teplé oblečení. Nebo třeba šicí stroj – ženy na frontové linii mají na čem šít oblečení a přikrývky pro vojáky i civilisty (včetně žen), kteří tráví mrazivé dny i noci v provizorních zákopech a čekají na válku.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
