Čtveřice akvanautů obývajících kabinu deset metrů pod hladinou zatopeného lomu ve Slověnickém mlýně na Českobudějovicku měla po celou dobu svého neobvyklého pokusu důvody k obavám: jejich životy závisely na dodávkách vzduchu a energie ze základny na břehu. A elektřina na chvíli kvůli řádění bouře skutečně přestala jít...
„V kesonu pořád slyšíme bubliny, neustálý přívod vzduchu je to, co nám tam umožňuje žít,“ vysvětloval člen potápěčského týmu David Vondrášek po ukončení desetidenního pobytu dvou žen a dvou mužů pod vodou. „Když ty bubliny přestaneme slyšet, tak víme, že se děje něco špatného. No a najednou bubliny slyšet nebyly, všechno zhaslo, byli jsme bez proudu a bez světla. A jak v té chvíli byla tma, viděli jsme skrz průzory kabiny, jak se nahoře blýská. Tak nám došlo, že se něco děje.“
Laik si nejspíš řekne: „No a co, tak se pokus ukončí a potápěči vyplavou na hladinu.“ Jenže tak jednoduché to není, protože na hladině číhá smrt.
Aby se lidé vůbec dokázali pod hladinou nadechnout, musí dýchat vzduch pod tlakem okolní vody. Ten je v hloubce 10 metrů (kde se nacházel vstup do obydlí akvanautů ve Slověnickém mlýně) dvakrát větší než na hladině. Pod tlakem se ale v krvi potápěčů rozpouští dusík – a kdyby rychle vystoupili na hladinu, zpěnil by stejně jako sodovka, když otevřete uzávěr láhve. Bublinky by ucpaly krevní řečiště, došlo by k embolii, ochrnutí a smrti. Aby se tomu potápěči vyhnuli, musí být výstup na hladinu (takzvaná dekomprese) pečlivě naplánován a trvat velmi dlouho.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
