Město je ponořeno do tmy. Pouliční lampy jsou zhasnuty, okna zatemněná. Tak polovinu hostů hotelu tvoří vojáci. Vedení hotelu jim tu poskytuje ubytování, tímto způsobem podporuje místní armádu v boji proti Ázerbajdžánu podporovanému Tureckem. Recepční požaduje pasy, dává nám informaci o snídani, ale o bunkru ani zmínka. Nezbývá tedy než se zeptat. Muž se rozesměje, pobaven takovou starostí. Ano, zde nikdo nenosí roušky, skutečným problémem tu není covid, ale válka. Pak muž pokračuje:”Pokud bude nálet dronu, ostřelování nebo bombardování, zalezte pod postel.” Teď se udiveně smějeme my. Ale recepční už s vážnou tváří pokračuje: “Většinou jsou útoky na město mezi druhou a třetí hodinou ráno. Jo, a hlavně si zatáhněte závěsy.”
Jdeme do pokoje. Dvě noci jsme na cestě na cestě z Prahy potřebujeme spát. Jenže deset minut po půlnoci se zvenku ozve první dunící rána. O pár minut později město rozezní sirény. Co teď? Bezradně se na sebe díváme. Polezeme pod postel? To je přece holý nesmysl. Pokud mají zaútočit na náš hotel, postel nepomůže, jsme v prvním patře jednopatrové budovy. Jsme už v pyžamu a rychle tedy na něj navlékáme kalhoty. Pokud něco, musíme utéci ven. Oblečené ležíme na posteli a čekáme. Touha po spánku je tatam.
O půl třetí slyšíme další dunění v dáli. Zítra musíme ráno vstát a tak polykáme prášek na spaní a doufáme, že ostřelování v blízkosti hotelu nás přece jen probudí ze zaslouženého spánku.
Myšlenka odjet do Náhorního Karabachu se nám zrodila v hlavě v neděli ráno, kdy nám přišla zpráva, že Ázerbajdžán začal útok na Karabach a ostřeluje hlavní město. O pár hodin později vyhlásila Arménie válečný stav, mobilizaci a stanné právo. Ale dostat se v době plné covidových restrikcí do Arménie není jednoduché. Vyhledávače letenek sice ukazují bezpočet možností, ale stačí kliknout na stránky oněch aerolinek a člověk se dozví, že “lety jsou zrušeny kvůli covidu”. Jedinou možností, jak se dostat z Prahy do Jerevanu jsou běloruské aerolinky Belavia s přestupem v Minsku. Tamní diktátor Lukašenko totiž už na jaře prohlásil, že covid není žádnou reálnou hrozbou a chod celé země tak ovlivňují pouze demonstrace, nikoliv pandemie. A tak běloruské aerolinky zůstávají jedny z nejspolehlivěji fungujících. Paradox dnešní doby. V pondělí, kdy celé Česko slavilo státní svátek, jsme strávily na telefonech domlouváním cesty do Arménie a sháněním kontaktů. Ještě ten den jsme si koupily letenky a v úterý už seděly ve zcela plném letadle do Minsku. K našemu překvapení zde na letišti vládne normální předcovidová atmosféra - lidé bez roušek, a to včetně úředníků, číšnic nebo ochranky. V Bělorusku prostě covid neexistuje.
Do Jerevanu přilétáme ve tři ráno místního času. Už v Minsku se nám podařilo spojit s úřednicí z arménského ministerstva zahraničí, která má na starosti novináře. První překážkou, jak se dostat do válečné zóny je opět - covid. Musíme spolu s dalšími zahraničními novináři mířícími do Karabachu absolvovat PCR test. “Vytřené” jsme ale za chvíli, Arméni nám na letiště přistavili sanitku, v níž nás už čeká dvojice zdravotníků. Výsledky testu máme mít do 6 až 7 hodin. Nezbývá než doufat, že budou negativní, jinak jsme si dojely pro drahou karanténu.
Nad ránem jsme konečně v jerevanském hotelu a čeká nás pár hodin spánku. Pak trochu divná snídaně - restaurace kvůli covid nefunguje, a tak nám přinesou špagety s brokolicí a med. Pak už sprintujeme před ministerstvo zahraničí, odkud vyjíždí mikrobus s pár novináři, místními i zahraničními směr Náhorní Karabach. Fasujeme presskarty a oddechneme si, že jsme bez koronaviru. Jedeme po jižní silnici, hlavní cesta do Karabachu přes Vardenis byla ostřelována. V podvečer překračujeme pomyslnou hranici do Karabachu. Po sedmi hodinách jízdy úchvatnou krajinou s rozeklanými horskými hřebeny protkanými azurově modrou hladinou říček a jezer konečně doputujeme do centra Náhorního Karabachu, Stěpankertu. Čeká nás další administrativní proces, další novinářská registrace. Na místním ministerstvu zahraničí se skvěje nápis: “Welcome to Arcach! Tourist information center.” Arcach je arménský název pro Náhorní Karabach, který obývá většinou arménské obyvatelstvo, ale spadá pod Ázerbajdžán. Proto se o něj vede vleklý spor. Není divu, je to překrásný kout světa, který by mohly obdivovat tisíce turistů.
Jenže jedinými možnými obdivovateli zdejších hor jsou nyní novináři. A ti tu mají zcela jiné starosti než krásu zdejší přírody…
(pokračování příště)
