nahoru

Diagnóza kinař: Velká prázdninová road movie po českých i moravských kinech a duších jejich provozovatelů

Jan Škoda10. července 2020 • 19:30
Diagnóza kinař: Velká prázdninová road movie po českých i moravských kinech a duších jejich provozovatelů
foto: Ondřej Szollos

Znají se dobře. Vyměňují si tipy na ceny vstupného, radí se o propagaci. Čeští kinaři – srdcaři. Mají i svá pečlivě střežená tajemství. Vydalí jsme se za pěti z nich do Jablonce nad Nisou, Semil, Prostějova, Zábřehu a Šumperka, aby nám je trošku poodhalili. Co jejich práce obnáší, jak žijí, jaké mají rádi filmy a jak se připravovali na přehlídku TADY VARY, kterou si pro svůj svatostánek vybrali?

„Dramaturgie kin je fakt peklo,“ směje se v Jablonci nad Nisou Adam „Gody“ Kocian, který tu má na starost Letní kino a také dvě kamenná, Radnici a Junior.

Je hezky, tak se setkáváme v tom letním. Divácké návyky se prý ne­ustále mění; konkrétně třeba na Jablonecku nefungují hororové filmy.

Letní kino, kterému zde neříkají letňák, ale leťák, jim loni například nejvíc zaplnil nový Tarantino. „Přišlo 400 lidí, měli jsme tu občerstvení s hamburgery,“ říká mi Gody. Před námi dělníci zrovna dokončují nový nátěr obří zdi, na niž se bude brzy promítat.

Gody by se teď v „normálním“ roce chystal na festival do Varů. Pracovně. Umí totiž obsluhovat i klasickou promítačku na 35mm film, jež se ještě používá právě v karlovarském divadle a kde se musí vše dělat „postaru“ neautomatizovaně. Obsluhovat zvuk, obraz, světla… Nebo třeba oponu.

Svatba byla v leťáku

„No, co myslíte? Samozřejmě že jsme se potkali v kině!“ říká mi Jana Kocianová, Godyho manželka, která v jabloneckém kině začínala jako uvaděčka. „Pak jsem tam jednou viděl takového mračícího se pána, co vypadal, že je na všechny naštvaný. Netušila jsem, že si ho jednou vezmu. Samozřejmě v kině,“ směje se žena, jež v Jablonci vede úspěšný klub, pracuje v kinech jako provozní a se svým partnerem si vyká.

Svatba v leťáku prý byla filmově romantická, s myrtou ve formě ustřiženého okénka ze sedmdesátimilimetrového filmu a s projekcí ikonické svatební scény z černé komedie Divoké historky. Teď jsou spolu 24 hodin denně, ale vypadá to na šťastné manželství. Pokud tedy nepřijde řeč na filmy.

Janu a Godyho od sebe dělí 22 let, což se prý projevuje především na odlišném filmovém vkusu. „Dnešní mladá generace vyrůstá na úplně jiných filmech než my. V 90. letech byli na výši Jarmuschové a Lynchové, to je dnes totální art. Jeden kolega to řekl přesně: Ta doba byla skvělá, ale je pryč. Dnes je třeba dělat kolem kina více aktivit a dávat do nich filmy, na které lidi skutečně chodí,“ míní Gody a vysvětluje, že jeho největší jablonecký sál se orientuje na mainstreamového diváka a že se to vyplácí. I když tam prý mladí dávají nohy na sedačky a Gody dělá, že to nevidí.

Zlaté pravidlo kinaře

Jeho žena zároveň dodává, že v Jablonci je obecně složité dostat lidi na kulturu, protože „všichni lyžují, jezdí na kole nebo chodí na přehradu“. I to však má své výhody. Na projekci dokumentu Diego Maradona tady přivítali okolo dvou set fotbalových fanoušků, kteří na konci tleskali a jásali. Mají tu i „kinoštamgasty“, chodící do kina často. I když v sále občas konzumují kebaby, Gody pro ně má čas od času volný lístek. Nejhorší je podle něj nehrát, což je, jak říká, zlaté pravidlo kinaře.

„Ano, hraje se i pro jednoho diváka, protože nejhorší je nepromítat. To si pak lidé řeknou, že bude v kině určitě málo lidí, a už nepřijdou,“ říká Gody s tím, že i na leťáku se hraje za každého počasí. „Jednou jsme promítali asi tříhodinový film a přišla hrozná průtrž mračen. Všichni odešli, ale jeden divák zůstal. Nic neviděl a neslyšel, ale pod deštníkem to dokoukal až do konce,“ nešetří kinař obdivem.

Pořádně oblačno je ale často i nad samotným provozem. Kina se teď prý budou stávat příspěvkovou organizací města, což znamená, že nebudou mít volné ruce například na vytváření finančních rezerv. „Pracuju hodně nad rámec, máme specifickou propagaci, oslovujeme seniory i rodiny s dětmi,“ vypočítá muž, který kinům řediteluje osm let, a tak už ví, že je to práce nonstop. „S digitalizací je všechno on-line a pořád se něco sere. Takže musíte být pořád na drátě,“ nebere si servítky.

Digitalizace, tedy nahrazení klasických filmových pásů digitálními DCP kopiemi, znamenala před deseti lety konec mnoha kin. Velkou ránu však způsobila i právě proběhnuvší pandemie – i proto, že poslední roky byly pro kina, co se týče tržeb i diváků, rekordní.

Jenže teď je všechno jinak. „Korona naučila lidi sedět doma a najít si k filmům vlastní, jinou cestu. Do čísel, v nichž jsme byli, se budeme vracet velmi dlouho,“ předpovídá Gody a dodává, že nejsmutnější byli z uzavřených kin místní senioři, kteří milují české a životopisné snímky. Už se prý vracejí.

To je pravé promítání

Stará garda promítačů, kteří umějí pouštět filmy z „pět­atřicítky“, už v českých jednosálových kinech často chybí. Byli totiž navyklí na olej, kladívko, šroubovák a měnění kotoučů s filmem; klikání myší a spouštění DCP kopie z počítače nikdy nepřišli na chuť.

V Semilech, vzdálených hodinu od Jablonce, kam rovněž míří přehlídka TADY VARY, je tomu jinak. Přímo v centru města usazeného v údolí řeky Jizery stojí kino Jitřenka, jedna z nejúspěšnějších „jednosálovek“ na počet obyvatel v Česku. Mají tam digitální i klasickou promítačku.

„Žiju tady celý život a v kině promítám od roku 1974. To je 46 let,“ vypráví mi v kabině Vladimír Buchta, osmašedesátiletý muž, jeden z posledních promítačů, kteří ještě občas pouštějí filmové kopie z 35milimetrového pásu. Dokáže o tomto řemesle poutavě mluvit a nastiňuje mi, co se s kopiemi stane, když se do nich dostane prach; dokonce mi pouští jednu starou kopii. Jde o zachovalé, snad jen trochu vybledlé Odcházení Václava Havla, které v kině zůstalo po speciální projekci loňského listopadu.

„To je pravé promítání: musíte zkontrolovat kopii, lepit, zakládat do stroje, ostřit. U digitálu už jde jenom o spouštění. Anglicky sice neumím, ale těch 20 slov, jež musíte pro spuštění digitální kopie znát, jsem se naučil,“ chlubí se vitální muž, který se na promítače vyučil na vojenském kursu a v kině už od té doby zůstal. „Dříve sem chodilo mnohem více lidí, měli jsme tu 800 míst. Pamatuji si, jak jsme nosili židle do sálu, protože se diváci nevešli,“ vzpomíná.

Dnes je pro něj promítání hlavně záliba, je rád, že může být mezi lidmi. „Ale to víte, že se někdy podívám na kus filmu. U těch českých čekám na hlášky. A když si někde přečtu o filmových chybách, tak je pak hledám.“

Chci tady fanatiky

Šéf Jitřenky Ondřej Šír si do sálu chodí poslechnout i smích a potlesk. Filmový znalec a odborník na kinobyznys očividně miluje svoje semilské kino i mikrokosmos drobných půtek na malém městě, kde se všichni znají. „Co bych dělal v Praze? Tam je mumraj, a do toho já nechci,“ říká mi ve své kanceláři sousedící s městskou knihovnou a usrkává šípkový čaj, který mu prý pomáhá na nervozitu. Vzápětí pak pookřeje: při zmínce o divácích.

„Chodím se dívat na jejich reakce a jsem nejradši, když je plný sál a všichni jsou spokojení. Nebo když přijede na projekci host, je tady poprvé a řekne: Ty jo, vy jste dobrý,“ rozplývá se čtyřiatřicetiletý Ondřej Šír. Úkolem kinaře je podle něj nakazit lidi pozitivní náladou, protože „když mají dobrou náladu, chodí za kulturou“. Nejvíc si ale cení lidí, kteří na malém městě chodí na náročnější, artové filmy.

„Víte, čím se liší komerční a artový divák?“ ptá se mě svým nezaměnitelným, ostrým způsobem. „Komerční přijde do kina jednou dvakrát do roka. Artový chodí mnohem častěji, takže u vás nechá v součtu mnohem víc peněz. To jsou fanatici, co vám pak udělají reklamu, protože vědí, že jste jejich film prodělečně pouštěli pro pár lidí,“ myslí si muž, jenž poprvé promítal v kině v Jilemnici, když mu bylo třináct. Šlo o snímek Zachraňte vojína Ryana, jejž měl obstarat Ondřejův strýc. Jenže chtěl jít na pivo.

Vášeň pro promítání od té doby Ondřeje neopustila a právě obsluhu staré promítačky bere skoro jako formu „meditace“, při níž se člověku nesmějí klepat ruce. V Jitřence je jako bývalý student olomoucké filmové vědy už 10 let. A stejně jako Gody v nedalekém Jablonci brojí proti spojování kin například s kulturními domy. Má totiž vlastní strategii; každé kino podle něj musí být jedinečné.

„Mnoho kinařů od sebe, co se týče programu, opisuje, ale úspěšné kino musí občas přehodit programovou linku, nabrat nové lidi,“ vysvětluje. Do šatny rád najímá seniory, kteří by jinde práci nenašli; jsou to pro něj nejloajálnější zaměstnanci. Uvaděči mu zase mohou psát, jaké tituly jim na programu kina chybějí.

Před menšími kiny podle něj bude brzy stát další milník: upravit sály dle norem prostorového zvuku Dolby Atmos, což má být v kinosálech nový standard. „Podle mě to přijde s premiérou Avatara 2, kterého připravují tak dlouho, aby v době uvedení byl už zvuk Dolby Atmos standardem,“ míní s tím, že kina tak po digitálních promítačkách čeká další velká „povinná“ investice, jež může být pro mnoho z nich likvidační.

Kino vnímá vlastně jako show. „Syntézou cirkusu a divadla se vyvinulo kino. Přestavte si, že jdete na lva do cirkusu. Když tam budete sami, tak se budete bát, že vás sežere. Když vás tam ale bude víc, můžete společně jásat a půjde o úžasný zážitek,“ nedává dopustit na kolektivní vnímání filmu.

Ukrýt se v Metru

Filmové vzdělání má za sebou i další kinařka, za níž vyrážíme ze Semil více než 300 kilometrů, na jihovýchod do moravského Prostějova. ­Barbora Kucsa Prágerová, absolventka kulturní antropologie v Olomouci, tady vede kino Metro 70. Začala v něm pracovat před třemi lety ještě před ukončením vysoké, dojíždí sem z nedaleké Olomouce. „Je to 18 minut ode dveří ke dveřím,“ ujišťuje mě, když mě pouští do velkého sálu, který pojme skoro 400 lidí.

Kino bylo postaveno i jako protiatomový kryt, což znamená, že se v jeho zázemí nacházejí například sprchy nebo těžká vrata. „Metro má svoji sestru v Uherském Hradišti, stejně řešené kino Hvězda,“ popisuje mi Barbora, zatímco z kinosálu vycházíme na jeho střechu. A je to docela nezvyklý pohled. Tvoří ji totiž zatravněná kopule, kde by klidně mohla být letní scéna, což se prý plánuje. „Budova je se svým vnitřním obloukem monumentální. Vždycky, když sem vstoupím a slunce dopadá okenními otvory na mramorovou podlahu, tak si říkám, jaká je to krása,“ vypráví mi nadšeně mladá kinařka.

Teď se svým týmem rekonstruuje v kině bar a chce utužit komunitu diváků. „Dokument V síti tu u nás během jednoho dne vidělo 1000 lidí, což je číslo, kterého jsme nikdy předtím nedosáhli. Pro zdejší diváky je v něčem útěšné, že chodí celý život do jednoho kina a paní uvaděčka Vašinová tady vždycky stojí a vždycky jim vynadá, když si dají nohy na sedačku a pan promítač Řehulka film vždycky pustí s gongem a naprosto včas,“ říká Barbora s tím, že Metro 70 se před pandemií hodně svezlo i na popularitě cestovatelských přednášek, jež jsou v jednosálových kinech hitem.

„Znám fakt hodně kinařek!“ odpovídá mi posléze, když se ptám, zda v Česku vedou kina i jiné ženy. „Myslím, že dokonce dochází ke generační výměně. Moje kamarádka Denisa vede kino v Olomouci, kamarádka Lada teď otevřela v Praze nový prostor Přítomnost. A už dva z mých kolegů odešli, aby dělali vlastní kina, jeden do Tišnova a druhý do pražského Edisonu,“ vypočítává hrdě.

Uvaděčky jsou nejlepší

Už víme, že se kinaři navzájem dobře znají. Že se málokdy baví o něčem jiném než o filmech. Že na kina pořád myslí. A že se vzájemně navštěvují a svoje svatostánky si navzájem kontrolují, zda se v nich pomalu nezatahuje opona nebo pozdě nezhasínají světla. Filmy si ale moc neužijí, ani ve svém kině, ani nikde jinde, protože pořád přemýšlejí, zda všechno správně funguje, nebo jestli před projekcí běží všechny ukázky. Dokonce se i navzájem do kin „obsazují“.

Kamil Navrátil ze šumperského kina Oko byl například v komisi, která vybrala Barboru Kucsa Prágerovou jako šéfku prostějovského Metra 70. „Jaká byla? No, nejlepší,“ usmívá se ve svém prostorném sále. „Bylo vidět, že je do toho nadšená, její kino se ohromně posunulo dopředu. Jako šéf kina musíte být silná osobnost, co se nehroutí, protože děláte všechno – od promítání až po marketing,“ vypočítává.

Do Oka přišlo v pětadvacetitisícovém Šumperku loni přes 90 tisíc diváků, nejvíce v novodobé historii. „Zdejším specifikem je, že jsme ohromně kulturní město. Máme tu i divadlo se stálou scénou. První kina tady otevřela už někdy v roce 1911 a soupeřila mezi sebou o prestiž,“ říká pyšně Kamil. V šumperském Oku například sledoval režisér Otakar Vávra pracovní verze Kladiva na čarodějnice. Film totiž natáčel v blízkých Losinách a po vyvolání na Barrandově mu kopie posílali právě do Oka. „Měli jsme tu také premiéru českého filmu Krásno, které tady šumperský rodák Ondřej Sokol i natáčel, nebo snímku Jan Hus – Cesta bez návratu, který natočil místní tvůrce Lubomír Hlavsa. Pak tu byly premiéry Díry u Hanušovic i Kvarteta, neboť se tu narodil režisér Miroslav Krobot. Pro nás je obrovská událost, když k nám někdo váží cestu,“ říká Kamil, jenž by chtěl časem otevřít i menší sál.

V Oku za námi neustále chodí postarší rázovité uvaděčky a přidávají k dobru zážitky. Tu s opilými teenagery („Vytáhnou meruňkovici a dají ji ve dvou!“), tu se ztrátami a nálezy („Jednou jsem tady našla 70 tisíc!“). Milují, když je v kině plno, to jsou prý jak „ryby ve vodě“. Zavírají ale oči, když „krev stříká až do osmý řady“. Během filmu prý byly svědky i žádosti o ruku, akorát se pak ve tmě ztratil prstýnek. Už se nikdy nenašel.

Život bez biografů? Ani náhodou

Svým uvaděčkám skládá hold také Věra Smrčková, kinařka z nedalekého Zábřehu (na Moravě), kde vede malý sál jménem Retro. „Jedné naší paní uvaděčce je přes 85 let! Jsou pro nás skvělou reklamou, protože chodí po Zábřehu a lákají lidi do kina. Velmi často se jedná o velké znalkyně našich filmů, protože musejí být v sále a vidět snímky třeba desetkrát. Někdy je to fajn, horší to ale je, když jde třeba o Ledové království nebo nějaký horor,“ směje se Věra, o níž mi Kamil říkal, že někdy svým smíchem při projekci rozesměje celý sál. Tomu se dá uvěřit. A umí i promítat.

„Vzpomínám si na projekci Gravitace, kde je asi minutová pasáž, v níž není žádný zvuk. To jsem ale nevěděla a byla z toho zhrozena, že jsem udělala něco špatně!“ vzpomíná žena, která se do sálu chodí dívat na reakci diváků na trailery, aby pak věděla, jaké filmy objednat. A stejně jako většina kinařů zapojených do akce TADY VARY ve vašem kině chce už hlavně naplno promítat – s normální nabídkou filmů od distributorů.

Nejsou to totiž jen cinefilové a festivaloví návštěvníci, kdo si život bez biografů nedovedou představit. Jsou to hlavně kinaři samotní.



Klíčová slova: Tady Vary, film, kultura, kino, reportáže



Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější