Vojtěch Vodochodský jde z role do role a vidinu tvůrčí pauzy zahání další hereckou prací. Motivací pro něj nejsou peníze, nemá rád volno a nechce přešlapovat na místě. Jen loni ho diváci mohli vidět třeba v seriálech Pozadí událostí, Iveta a Král Šumavy nebo ve filmech Arvéd a Banger, oceněných Cenami české filmové kritiky a nominovaných na České lvy. Ještě před pár lety byl přitom přesvědčený, že jeho místo není před kamerou, ale na jevišti, ani tam ale moc příležitostí neměl. „Byl jsem jeden z mála spolužáků z DAMU, absolventů, kteří neměli nabídku na angažmá. Měl jsem dvě hostovačky, které ale peněžně vůbec nedávaly smysl, takže jsem měl brigády a natáčení vůbec. Myslel jsem si, že budu jeden z těch herců, kteří prostě točit nebudou,“ přiznává.
Zvrat v kariéře Vojtěcha Vodochodského znamenalo setkání s castingovou režisérkou Majou Hamplovou. „Potkal jsme ji ve druháku na DAMU, když ještě neměla castingovku. Bez možnosti obsazení jsem četl nějaký scénář a ona si mě tam vyhlídla s Filipem Březinou a řekla: ‚Kluci, vy jste zajímavé tipy, já si vás vyfotím, někdy v budoucnu si chci založit castingovku.‘ Říkali jsme: ‚Jo, tak víme, jak to je.‘ Ale fakt musím říct, že si na mě několikrát vzpomněla, dávala mi menší epizodní role v kriminálkách, aby si mě odzkoušela. Pak zjistila, že tam třeba něco je, na čem můžeme pracovat, a dala mi větší a větší příležitosti. A v Pozadí událostí s Hřebejkem nastal nějaký zlom, kdy si řekla: ‚Hele, věřím ti, máš na to, pojďme si spolu domluvit, že budeš mít přese mě další práci,“ vrací se k momentu, který mu otevřel cestu na televizní obrazovky i plátna kin.
Na kontě má od té doby dvě desítky seriálových i filmových postav, přičemž srdeční záležitostí se pro něj stala role Petra Sepéšiho. I proto ho mrzelo, jaké minisérie Iveta, natočená pro videoplatformu Voyo, sklidila recenze a je přesvědčen, že neoprávněně. Mnozí z těch, kteří ji kritizovali, totiž seriálové zpracování životního příběhu zpěvačky Ivety Bartošové odsoudili ještě dřív, než ho viděli. Za výjimečný projekt považuje i kvůli sestavě, která se na place sešla. „Je samozřejmě důležité, co hrajeme, musím se s tím nějak ztotožnit, ale pro mě je asi nejzásadnější, když se někdo zeptá, jakou mám vysněnou roli, nemám takovou, mám vysněnou spolupráci, a to s lidmi, kteří to chtějí dělat dobře, kteří jsou nastavení podobně jako já, s kterými je dobrá řeč. A mají v práci nějaké priority a hlavně chtějí dělat to řemeslo. V téhle době se někdy smývají mantinely toho, co je vlastně řemeslně správně a jestli to chceme dělat správně, a člověk jde občas po penězích a pak to pro mě ztrácí jakoukoliv hodnotu,“ říká s tím, že znechucené kolegy už v divadle i u filmu zažil a kromě toho, že je takový přístup odrazující, je i velmi nakažlivý. Rád by se ho proto vyvaroval.
Zapadnout netouží ani do stálého angažmá, na které po škole pomýšlel. „V souborovém divadle zkoušíte tři čtyři inscenace do roka, takže zkoušíte téměř nepřetržitě, pokud nemáte půlúvazek. Tím pádem všechny všední volné dny jsou zabrané. A do toho mají ještě tendenci v souborovém divadle nepouštět na natáčení. To znamená, že bych k tomu nemohl točit. Málokdy to projde, protože fakt to divadlo má mít prioritu. A když to vezmu čistě ekonomicky, musím o tom mluvit, tak se to vůbec nevyplatí. Jsem svobodný, neživím rodinu, ale kdybych teď byl v souborovém divadle, tak s penězi, co bych tam měl, bych si zaplatil nájem a zbylo by mi třeba 5 000 Kč na měsíc,“ popisuje realitu, která je podle něj dlouhodobě neudržitelná a na kterou už například Národní divadlo zareagovalo zavedením blokového herectví.
Jaká je v jeho herecké generaci konkurence? Proč čte uživatelské recenze na ČSFD? Je herectví špatně placené? A co ho bavilo na práci s Janem Hřebejkem nebo Davidem Ondříčkem? Na tyto a další otázky odpovídal herec Vojtěch Vodochodský, který je aktuálně k vidění ve výpravném seriálu Zlatá labuť na Voyo, připravuje se na březnovou premiéru konverzační komedie Ráno poté v Divadle Palace a těší na natáčení filmu Vlny v režii Jiřího Mádla.
