V požehnaných 102 letech zemřel cestovatel a spisovatel Miroslav Zikmund (14. 2. 1919—1. 12. 2021), jeden z nejoblíbenějších a nejváženějších Čechů vůbec. Tvořil s Jiřím Hanzelkou (1920–2003) legendární cestovatelskou dvojici H+Z. V letech 1947–1950 a 1959–1964 podnikli dvě dlouhé cesty čtyřmi světadíly, natočili 147 krátkých filmů a čtyři celovečerní, napsali přes dva tisíce novinových a rozhlasových reportáží a osmnáct knižních cestopisů. Ty vyšly ve třinácti jazycích ve více než šestiapůlmiliónovém nákladu. Sám Zikmund v průběhu sedmdesáti let procestoval 112 zemí, ačkoli po jedenadvacet roků jakožto nepřítel minulého režimu nesměl opustit ČSSR a ani publikovat.
Jak vědí čtenáři cestopisných knih a článků nejen z per „učedníků“ H+Z Petra Horkého, Miroslava Náplavy či Rudolfa Švaříčka nebo třeba posluchači cestopisného pořadu Radia Wave Casablanca, s láskou a respektem se k těmto praotcům cestovatelům vztahovali prakticky všichni čeští světoběžníci. „O Hanzelkovi a Zikmundovi a jejich výpravách mluvili hosté našeho magazínu vždy s obdivem jako o těch, kteří prošlapali cestu,“ vzpomíná na patnáctiletou historii svého pořadu novinář a moderátor Casablanky Pavel Sladký. „Zatímco moderní cestovatel má k ruce bedekry, kvalitní mapy, internet a chytrý telefon, oni dokázali hrozně moc s naprostým minimem.“
Na svých cestách totiž byli H+Z mimo jiné řidiči a opraváři svých automobilů značky Tatra, režiséry, kameramany, fotografy, horolezci, lodníky, techniky i rozhlasovými redaktory, kteří dokázali během ani ne čtyřleté cesty do Afriky a Jižní Ameriky odvysílat v rozhlase přes sedm set reportáží. Jejich texty, čtené v nejposlouchanější době po večerních zprávách v sedm hodin, z nich později učinily celostátní celebrity… Museli samozřejmě ovládat cizí jazyky – Miroslav Zikmund měl ve škole za první republiky osm let latinu, díky ní se naučil italsky, francouzsky a španělsky, později v rámci několikaleté přípravy na cesty chodil například do Orientálního ústavu na arabštinu, němčina pro něj byla odmala druhou řečí, angličtinu měl od kvinty, hovořil rusky… Oba cestovatelé museli též prokázat skvělý smysl pro orientaci jak v terénu, tak ve složitém poválečném geopolitickém a společenském nastavení jednotlivých zemí. A v neposlední řadě museli umět vyjednávat – když potřebovali doplnit proviant nebo náhradní díly na tatrovky, když dvojici v Habeši přepadli lupiči nebo když se setkávali s „divokými“ kmeny včetně Šuarů, ekvádorských lovců lebek.
Do Zlína poprvé
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
