nahoru

Zrod a konec zrádce. Karel Čurda pomohl nacistům a vydával se za Němce. Po válce skončil na šibenici

Vojtěch Šustek, HANA BENEŠOVÁ 16. června 2022 • 06:30
Video se připravuje ...
Ředitel muzea Vlastislav Janík popisuje pistoli i osud Karla Čurdy
• video: 
Martin Bartkovský

Člen výsadku Out Distance Karel Čurda přijel 16. června 1942 do Prahy vlakem z Nové Hlíny u Třeboně. Vyšel do třetího patra domu v Melantrichově 15 a zazvonil na dveře bytu manželů Josefa a Marie Svatošových, kteří pomáhali parašutistům. Chtěl se dozvědět, kde se skrývají Jan Kubiš a Josef Gabčík. Svatošovi nervóznímu Čurdovi nic neřekli. Nebylo jim to nic platné.

Josef Svatoš v září 1942 sdělil svému spoluvězni v Malé pevnosti Terezín Václavu Krupkovi, že byl z Čurdovy návštěvy zděšen: „Čurda byl úplně roztřesený, kouřil jednu cigaretu od druhé a stále se vykláněl z okna. Museli jsme ho napomínat, ať s tím přestane, aby svým chováním nepřitahoval nežádoucí pozornost.“ Svatošovi mu neřekli, kde se ostatní parašutisté skrývají. Buď to nevěděli, nebo mu to nesdělili záměrně. Netušili, že Karel Čurda už o tři dny dříve, 13. června 1942, napsal anonymní dopis na četnickou stanici v Benešově s udáním, že „atentátníky jsou Kubiš a Gabčík …“. Čeští četníci však německým vyšetřovatelům dopis nepředali …

Karel Čurda šel od Svatošů rovnou na pražskou úřadovnu gestapa do Petschkova paláce. Úředník gestapa Heinz Jantur po válce vypověděl: „Čurda se dostavil na gestapo 16. června 1942 o 12.45 hod. Žádal, aby byl přiveden k nějakému vedoucímu úředníku pražského gestapa. Byl předveden ke mně […] Čurda se tehdy dovolával nařízení, které vyšlo a které slibovalo tomu, kdo ve třech dnech ohlásí pomocníky a ukrývatele pachatelů atentátu, beztrestnost. Čurda byl tehdy velmi rozčilen, třásl se na celém těle a oznámil, že je parašutistou.

Ptal se, co s ním bude, kdy bude zastřelen a co se stane s jeho matkou, zda bude též zastřelena. Ptal jsem se ho, proč má takový strach a kdo vlastně je, a on mi řekl, že nám může dáti pokyny k vypátrání pachatelů atentátu. Ihned jsem mu podal ruku a dal jsem mu slib, že jemu a jeho příbuzným se nic nestane s podmínkou, že jeho údaje přispějí k vypátrání pachatelů atentátu. […] Potom mi vyprávěl, že aktovku vystavenou u firmy Baťa na Václavském náměstí již viděl u jednoho svého známého a že také vystavenou pistoli už jednou viděl a poznal.“ Gestapo ve své zprávě z 20. června 1942 uvádí: „Čurda označil aktovku nalezenou na místě atentátu. […] Prohlásil, že tato aktovka patří jistému Josefu Gab číkovi […] Udal, že aktovku […] viděl před atentátem u Gabčíka v bytě manželů Svatošových, Praha 1, Melantrichova ul. 15.“ Heinz Jantur dodal: „Čurda vylíčil celý svůj životopis, dále udal jména parašutistů, s nimiž byl shozen, jména osob, u nichž viděl předměty nalezené při atentátu. Čurda udal také, že v oné aktovce byla pistole zabalená v trávě. Všechny předměty nalezené při atentátu byly předtím poslány do kriminálního ústavu v Berlíně a tam skutečně byla nalezena v aktovce stébla trávy, resp. sena. Z toho jsme viděli, že Čurdova výpověď je správná. […]

Nelítostná bilance

Jakmile se Čurda zmínil o trávě v aktovce, gestapáci okamžitě zbystřili. Tato skutečnost byla totiž známa pouze jim. Šéf vyšetřovací komise Heinz Pannwitz ve své závěrečné zprávě ze září 1942 uvedl: „… v úterý 16. 6. 1942 v poledních hodinách jeden mladý Čech tvrdil, že může učinit oznámení ohledně aktovky, kterou viděl vystavenou u firmy Baťa. Tento Čech byl obzvlášť nápadný svým nejistým a váhavým vystupováním. Tento Čech, Karel Čurda, udal při bližším popsání situace, za níž měl mít příležitost vidět tu tašku, že tehdy byla v tašce čerstvě nasečená tráva. (…) Výslech Čurdy prováděný s veškerou razancí (…) přiměl dotyčného k přiznání, že on sám je agentem-parašutistou. Nadále však projevoval mimořádnou ustrašenost a rozrušení. Údajně nemohl podat vyčerpávající oznámení o celém rozsahu práce agentů v protektorátu. Při pozdějším vyšetřování se zjistilo, že on skutečně znal jen dílčí úseky činnosti agentů a okruhu jejich pomahačů.“

Gestapu ovšem jeho informace stačily. Začalo zatýkání. Heinz Jantur vzpomínal: „Večer 16. června a potom 17. června bylo zatčeno mnoho podporovatelů a ukrývačů atentátníků, myslím, že šlo asi o 10 až 12 rodin.“ Bylo jen otázkou času, kdy někdo ze zatčených při tzv. zostřeném výslechu promluví, kdy někdo nevydrží útrapy. „Již 17. června odpoledne bylo zjištěno, že se pachatelé atentátu ukrývají v kostele Karla Boromejského.“ Do kostela sv. Cyrila a Metoděje vtrhlo gestapo 18. června 1942 v 4.15 hodin. Po sedmihodinovém boji, jenž skončil smrtí sedmi statečných mužů, se u kostela ocitl také Karel Čurda. Na rohu Resslovy a Václavské ulice se díval do mrtvých tváří československých vojáků. Čurda identifikoval všechny parašutisty. Byl mezi nimi i velitel jeho skupiny, Adolf Opálka. Karel Čurda chtěl spolu s ním bojovat proti nepříteli, jistě se nemínil stát zrádcem. Když však viděl, jaké mu hrozí nebezpečí, zvolil raději život než čest. Pud sebezáchovy zvítězil. Svoje přežití vykoupil životem jiných. Bilance Čurdova doznání na gestapu je nelítostná: sedm parašutistů, pravoslavní duchovní, kteří je ukrývali, dvě stě devadesát čtyři spolupracovníci parašutistů. Čurdovy informace přispěly k likvidaci členů paraskupiny Silver A, k zatčení a povraždění desítek odbojářů na Pardubicku a v Ležákách.

Vše pro rodinu

Čurda se však o svůj život bál dál. Heinz Pannwitz píše: „Rozhodnutí Čurdy přihlásit se vzniklo na základě tvrdých opatření, která byla přijata německou stranou v době po atentátu. Rodiče jednoho z agentů-parašutistů byli na základě rozhodnutí stanného soudu zastřeleni. Tato skutečnost Čurdu zasáhla, obával se o osud své staré matky, u které se několik týdnů ukrýval v seníku. Přihlásil se tedy dobrovolně s nadějí v přislíbenou beztrestnost. (…) Čurda však v hloubi duše těmto slibům ve skutečnosti nedůvěřoval, přesto doufal, že (…) bude zachráněna jeho matka a jeho příbuzní. Během Čurdova šestitýdenního zadržování ve vazbě, kdy s ním bylo zacházeno mimořádně vstřícně a bylo mu ponecháno mnoho svobod, nikdy neopustil myšlenku, že bude nakonec zastřelen (…). Jeho výslechy byly proto mimořádně obtížné. Např. po tom, co byl řadu hodin vyslýchán a vznikly obavy plynoucí z jeho přestrašenosti, byla u něho nalezena tableta s jedem obvyklá u agentů-parašutistů, kterou si, jak on sám přiznal, držel dobře ukrytou pro každý případ.“ Karel Čurda své selhání omlouval strachem o život svých blízkých.

Čurdův švagr Antonín Máca 19. července 1945 do protokolu uvedl, že bratr jeho manželky za nimi přijel poprvé do Kolína v dubnu 1942. Čurda Mácovy několikrát navštívil, vyprávěl jim o bojích ve Francii, výcviku v Anglii, ukazoval revolvery, průkaz na falešné jméno Karel Vrbas. V den atentátu na Reinharda Heydricha přijel krátce před polednem. Zdržel se půl hodiny a odešel. Manžele Mácovy, jejich devatenáctiletou dceru Boženu a osmnáctiletého syna Oldřicha zatklo gestapo 17. června. Odvezlo je do Prahy. Vyslýchali je kvůli přechovávání Čurdy. Po konfrontaci s příbuzným se přiznali. Při propuštění jeden úředník Antonínu Mácovi řekl, že „Karel Čurda zachránil český národ“. V září 1944 Čurdův synovec, Oldřich Máca, utekl na Slovensko. V listopadu se už nacházel ve vězení na Pankráci. Rodiče směli Oldřichovi přivézt prádlo. Na Pankráci je ale nepřijali. Máca vzpomínal: „Manželka šla proto ke Karlu Čurdovi a prosila tohoto, aby syn prádlo obdržel. Čurda jí slíbil, že prádlo mému synu dodá, ale nedodal ho vymlouvaje se, že se nehodí, aby chodil mezi vězně s prádlem.“ Oldřich Máca na jaře 1945 skončil v Terezíně. Dostal skvrnitý tyfus. Zemřel čtrnáct dnů po osvobození. Jeho strýc za něj během věznění nijak neintervenoval. Čurdovy sestry po válce vypovídaly, že jejich bratr si od nich nechával vozit vajíčka, občas dal dětem stovku. Celá rodina tušila, že je „s Němci zadobře“. O pětimiliónové odměně, již od gestapa dostal, svým blízkým Čurda nic neřekl.

Karl Jerhot

Jako konfident gestapa působil Karel Čurda až do konce války. Posloužil při stíhání členů paraskupiny Antimony. Neúspěšně byl nasazen proti skupině Barium. Vlákal do pasti parašutistu Františka Pospíšila z výsadku Bivouac. Úředník gestapa Alois Hornischer o tom po válce řekl: „Další akce se zúčastnil Čurda na výzvu komisaře Leimera […] Čurda obdržel úkol, aby se před Františkem Pospíšilem vydával za příslušníka ústřední odbojové organizace a aby jej s poukazem na beznadějnost dalšího pobytu na Moravě přiměl k přesunu do Prahy.(…) Pospíšil se s Čurdou osobně znal. Čurda mu (…) měl přislíbiti všechnu podporu, již by Pospíšil mohl pro svou další ilegální práci potřebovat. V prvé řadě měl býti Pospíšilovi přislíben bezpečný byt. Toto vnadidlo mělo býti okořeněno poznámkou, že se Pospíšil nebude v Brně moci dlouho udržeti vzhledem k tomu, že po něm gestapo usilovně pátrá a že v Praze bude ukryt mnohem bezpečněji. Čurda splnil tento úkol k naprosté spokojenosti. […] zatčení mohlo býti provedeno přesně podle plánu.“ Karel Čurda ve třiceti letech začal „nový život“. Už coby spolupracovník gestapa se rozešel s Karolínou Jirákovou, s níž měl dítě. (Narodilo se osm měsíců po jeho odchodu z protektorátu.) Jiráková si pamatovala na jeho zásadové postoje, odhodlání bojovat. Obrat v Čurdově myšlení ji zaskočil. Karel Čurda přijal říšskoněmecké státní občanství, německou národnost, a dokonce i nové jméno: Karl Jerhot. Gestapo mu opatřilo byt ve Francouzské ulici č. 8. 

Karl Jerhot se pilně učil německy a v roce 1944 se oženil se švagrovou úředníka gestapa Roberta Ereta. Svědky na svatbě novomanželů Jerhotových byli komisař gestapa Heinz Diabo a jeho kolega Johann Freylach. Diabo měl Čurdu jako konfidenta na starost, úkoloval ho a měl kontrolu nad pětimiliónovou odměnou. Nepodařilo se zjistit, že by Čurda svoji roli konfidenta sabotoval nebo někoho před gestapem varoval.

Žádné východisko

Jak se z muže, který počátkem léta 1939 odešel do zahraničí bojovat proti okupantům a v roce 1942 se nechal vyslat do týlu nepřítele, stal zrádce a kolaborant? Vždyť se účastnil bojů ve Francii a po vysazení do protektorátu se podílel na operaci Canonbury. S Adolfem Opálkou a dalšími parašutisty zapálil signalizační ohně, které měly umožnit letecký útok na Škodovku. Velitelé ve Velké Británii považovali Čurdu za schopného a spolehlivého vojáka. Jinak by se nedostal do výcviku a nebyl by odeslán do akce. Veškeré poválečné výpovědi o údajně špatné Čurdově pověsti byly pouze zpětnou interpretací. Potvrdil to i velitel paraskupiny Wolfram Josef Otisk, jenž o Čurdovi v 80. letech řekl: „Karla Čurdu jsem znal z Anglie, byť nepříliš dobře. Působil úplně normálním dojmem. Není pravda, že by měl špatnou pověst.“ Rotný Čurda prošel náročným výcvikem a obstál v něm. Britští instruktoři ho charakterizovali jako „kamarádského“ vojáka. Karel Čurda po válce zradu svých přátel a vlastního přesvědčení sváděl na strach o osud své matky i dalších příbuzných. Argumentoval také tím, že se snažil „zachránit národ a zastavit vraždění“, jež nacisté po atentátu na Heydricha rozpoutali.

Dopadení mužů, kteří zabili Heydricha, mělo totiž podle nacistické propagandy ukončit stanné právo a každodenní popravy. V opačném případě hrozili, že nastane „katastrofa českého národa“. Čurda po svém příchodu na gestapo prohlásil, že ho zasáhla zpráva o popravě rodičů a sourozenců parašutisty Oldřicha Pechala. Pechalovi příbuzní byli zastřeleni v Brně 12. června 1942. Druhý den Karel Čurda sepsal anonym na četnickou stanici. Za další tři dny zazvonil u Svatošů … a pak šel rovnou na gestapo. Ideály, k nimž se do té doby hlásil, vlastní krví zpečetit nechtěl. Svoje přežití vykoupil životy mnoha odbojářů, jimž byla svobodná vlast nade vše. Za svou zradu Karel Čurda od Mimořádného lidového soudu v Praze dostal provaz. Trest smrti oběšením byl vykonán 29. dubna 1947 v 11.57 hodin. Měsíc před popravou Čurdu navštívil radiotelegrafista paraskupiny Clay Čestmír Šikola. Později napsal: „S Čurdou jsem mluvil asi dvacet minut. Byl mrtvolně bledý, oči měl vypoulené a působil nepříjemným dojmem zrádce, který si je vědom své viny i toho, co ho čeká. Zajímal mě pouze motiv jeho zrady. Řekl, že měl strach o matku. (…) Na otázku, proč i později pokračoval v plnění úkolů pro gestapo, odpověděl, že už pak neměl žádné východisko.“

Vojtěch Šustek, HANA BENEŠOVÁ




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.