nahoru

Providence: lovecraftovský horor o době, když byl rasismus ještě součástí uměleckého vyjádření

Petr Šmeral 14. prosince 2019 • 17:10
Providence: lovecraftovský horor o době, když byl rasismus ještě součástí uměleckého vyjádření
foto: Archiv nakladatelství Argo

Shakespeare říkal, že jsme ze stejné látky, z jaké jsou utkány sny. Někdy ale také noční můry. Člověk je nositelem příběhů, někteří dokonce tvrdí, že naše vědomí JE příběh. A samy příběhy jsou zase utkány z jiných příběhů. Toto je příběh o spisovateli jménem Lovecraft... ne, toto je příběh o novináři Blackovi z deníku Herald... vlastně ne, je to příběh o vás, jak si čtete komiks Alana Moorea, který vypráví o novináři Blackovi na základě Mooreovy četby Lovecrafta. Příběhy se prolínají a komiksový román Providence (vydalo Argo) je hodně divokou tkaninou.

To, jak Alan Moore pracuje s Lovecraftovými předlohami, je pozoruhodné. Nečekejte nějaký komiksový přepis původních povídek, které vycházely ve 20. a 30. letech minulého století a staly se základy moderní hororové literatury. Moore mistrovsky vybírá jednotlivé motivy, ale nechává je spíše v podkresu příběhu. Žongluje s motivy, aniž by se snažil o jejich přímý převod. Jsou pro něj vlákny, ze kterých tká vlastní předivo.

Z degerenace na degeneraci

Novinář Black se z bezpečí redakce novin pouští do neprobádaných končin americké Nové Anglie, aby sepsal knihu o její odvrácené straně. Brzy zjistí, že tento kraj má pouze odvrácenou stranu. Zároveň se s ním vydáváme na detektivní pouť, kde nám kontaktními body budou staré knihy a rukopisy předávané z generace na generaci, někdy ovšem z degerenace na degeneraci.

O čem se nemluví, to se musí nakreslit

Scénář z Lovecraftovy tvorby citlivě vytahuje ty problematické, dnešní umravněnou dobou spíše potlačené motivy a rozvíjí je. Třeba právě strach z jiného, ostatně není celý Lovecraft právě o tom? V dnešní době je oním jiným, kterého se děsí i nečtenáři hororů, odlišná kultura, která se vyvíjela v jiném prostředí a teď hrozí, že se dostane do naší bezprostřední blízkosti. Je snad náhoda, že autorem nejrouhavější knihy Necronomicon ve světě oněch původních povídek byl Arab? Necítil již před sto lety Lovecraft z Arabů kulturní šok, tak jako jsou dnešní Evropané nervózní z muslimů a jejich nepochopitelného náboženství? Kdybychom chtěli zkoumat různé formy xenofobie, konzervativní Lovecraft k tomu nabízí bezpočet materiálů.

Zdá se, že lidé jsou ze své podstaty stále stejní. Ať už se někdo bojí Irů a Poláků v New Yorku, Romů v Česku nebo mořských bytostí z Nové Anglie schopných pářit se s lidskými ženami, pořád je to nakonec stejný, starý dobrý rasismus. Mění se jen vnější podoba.

Moore kromě toho pracuje s dalšími tématy, která byla v Lovecraftově době nevyslovitelná. Myslíme samozřejmě sex, a to nejen ten běžný, ale také incestní, násilný nebo homosexuální. Ostatně Paul La Farge v románu Noční oceán vyslovuje domněnku, že všechny ty zmínky o „nevýslovném“ a „nesdělitelném“ v Lovecraftových prózách ve skutečnosti odkazují k homosexualitě. Podle Moorea je to komplexnější. Hororové motivy z těch dávných povídek jsou spíše naše zasutá traumata, obsese a vnitřní děsy. Nejsou reálné – a o to je to strašlivější.

Hovory gentlemanů o monstrozitách

Providence si důsledně hraje s kontrastem mezi hrůzami (vnějšími či vnitřními) a poklidným středostavovským rámcem, v němž se příběh odehrává. Ani dramatické akce tu nenajdeme moc, často stránku za stránkou plní dlouhý dialog dvou distingovaných pánů sedících v obývacím pokoji. (Vy samozřejmě víte, že pan domácí má ve sklepě nebo stodole ukryté něco hodně, hodně nepříjemného.) Na podobném principu je vystavěn i Moorův slavný komiks Z pekla. I tam vidíme ze skutečné hrůzy jen záblesk, zatímco na většině stránek dostáváme podrobný výklad historie londýnské čtvrti, například.

Tentokrát se Moore mnohem víc projevuje jako beletrista. Psané pasáže vkládal i do svých starších děl, tady pravidelně střídá komiksové sekvence s pasážemi pouze psanými. Popravdě řečeno, není to moc dobrý nápad. Ty psané totiž často jen kopírují to, co si čtenář právě prohlédl v kreslené pasáži. Valný význam pro příběh nemají. Scenárista se prostě moc moc chtěl cítit i jako beletrista. Je to, jako byste šli na film a promítač každou chvíli promítání zastavoval a nutil vás si příslušnou pasáž prostudovat ve filmovém libretu, které jste dostali u vchodu.

Výtvarník druhé kategorie a chybějící bubliny

Celé mnohasetstránkové dílo nakreslil Jacen Burrows. Dlužno říct, že jde o výtvarníka spíše druhé kategorie. Jeho přehledná, trochu viktoriánská linka se sice celkem hodí pro prostředí, jež zachycuje, ale výrazným umělcem Burrows není. Má své silné momenty, zejména když přijde na zobrazování různých monstrozit, ale celkově jeho kresba působí spíše snaživě než inspirovaně, trochu jako cvičení nadaného studenta výtvarné školy.

Na závěr ještě nemůžeme nezmínit perličku. Vydavateli se bohužel nepodařilo ohlídat tiskové výstupy a v jedné pasáži knihy chybějí promluvové bubliny. Prostě se při tiskové přípravě ztratily. Argo do knihy dodatečně vlepuje opravný sešit. Zřejmě zasáhly temné síly z Yuggothu. Můžete to ale brát tak, že máte v rukou raritku. Copak něco dokonalého může být zajímavé?

Petr Šmeral




Diskuse ke článku