Architektura soulože v erotickém komiksovém Příběhu O.: Genitálie v černobílé budily temné vášně | Reflex.cz
nahoru

Architektura soulože v erotickém komiksovém Příběhu O.: Genitálie v černobílé budily temné vášně

Richard Klíčník26. října 2019 • 10:00
Architektura soulože v erotickém komiksovém Příběhu O.: Genitálie v černobílé budily temné vášně
foto: Archiv nakladatelství Crew

Ještě jeden zásadní pilíř světového erotického komiksu – i když v tomto případě by bylo asi lépe použít méně falický příměr než „pilíř“ – se letos dostává českému čtenáři do rukou. Je tu Příběh O nakreslený Guidem Crepaxem v první polovině 70. let. Tehdy byla předloha už téměř čtvrt století stará, přesto komiks vzbudil v Itálii podobné emoce jako kdysi román ve Francii.

Příběh O je podle všeho nejčtenějším francouzským literárním dílem 20. století hned po Malém princi. Daly by se rozvíjet zábavné teorie, kolik toho mají tyto dva tituly společného (putování po rozličných místech a hledání sebe sama, submisivnost obou postav ve vztahu k jejich milostnému objektu, ale vlastně i to, jak stojí v protikladu neustálé Princovy dotazy s takřka němým přitakáváním situaci O…), ale to by nás odvedlo od Crepaxova komiksu, jehož ztvárnění nemá s ikonickými ilustracemi Malého prince společného vůbec nic.

Boj o komiksovou erotiku

Kniha vydaná nakladatelstvím Crew má obsáhlý úvod, který sestavil z nejrůznějších dobových reakcí autorův syn Antonio. Tehdejší boj o Crepaxe a jeho dílo je zpětně zábavný a mnohem více vypovídá o době vzniku komiksu než o něm samém. Relevantnější reakce se vynořovaly až později a v posledních dvou desetiletích už adaptaci nikdo nezpochybňuje.

Podstatným faktem zůstává, že Crepax je vystudovaný architekt, což se výrazně projevuje na jeho kreslířském stylu. Vzhledem k tomu, že většina komiksu zachycuje stále znovu a znovu souložící dvojice, trojice a někdy i větší skupiny, je Crepaxovo vnímání perspektivy pro čtenáře/diváka přímo záchranou. Postavy oddávající se sexuálním hrátkám jsou zachycovány v sekvencích, v nichž každý obrázek mění úhel snímání, jako by Crepax obcházel odehrávající se scénu s kamerou.

Architektura soulože

Jeho postavy navíc souloží v nejrůznějších prostředích, která jsou zachycena s daleko větším smyslem pro detail než samotní aktéři. Na své si tak přijdou i milovníci designového nábytku a skvostných interiérů, tedy pokud zvládnou odtrhnout pohled od dominujících hýždí, ňader a pohlavních orgánů. Co se týče vyobrazení lidského těla, jsou ženy vždy krásné a stopy po bičování černobílá kresba spíše naznačuje, takže nikterak nenarušují Crepaxovo pojetí sošné estetiky.

Obstojí ovšem komiksová adaptace bez znalosti původního románu? Ne tak docela. Je logické, že na 160 komiksových stran se nevejde všechno a tu a tam dojde v ději ke střihu, při kterém se musí čtenář domýšlet, co se to vlastně děje. Naštěstí v případě tohoto díla se správného závěru není složité dobrat; splést si, oč právě kráčí, je vlastně nemožné.

Víc sexu a bez slz

Kniha obsahuje i adaptaci druhého dílu Příběhu O, který Pauline Reágeová (přesněji Anne Desclosová, francouzská novinářka a spisovatelka píšící pod tímto pseudonymem, která se k autorství nejznámějšího sadomasochistického románu moderní doby přiznala až o mnoho let později) napsala v roce 1969. Situace je zde postavena zcela opačně. Zatímco v první knize je hrdinka O. stavěna před další a další situace, v nichž se stále hlouběji noří do poznávání hranic vlastní submisivity, zde je představena jako svrchovaná domina a hybatelka děje. Ta, která uvádí do obdobných situací, jež změnily její život, novou generaci dívek i mladých mužů.

Co se komiksového zpracování týče, je druhá část o poznání zábavnější než ta první, ač jde v zásadě o poněkud překombinovanou frašku, která se však tolik nehrouží do prožitků hlavních postav. Druhý díl i proto obsahuje mnohem méně slzí a je evidentní, že pro komiksové zpracování se hodí daleko lépe než slavnější původní román.

Jen s erotičnem je to v případě Crepaxe – viděno dnešníma očima – složitější. Doba je jinde a čtení této klasiky erotického komiksového žánru dostává perspektivu čtení již zmiňované předmluvy. Daleko více než o vzrušení už jde o nahlížení díla v dobovém kontextu. A také o údiv nad tím, že v roce 1973, tedy pouhých deset let po převratné, ale v zásadě bezzubé Barbarelle, vzniklo tak vizuálně moderní dílo.

Na ukázky z komiksu se podívejte do galerie:

Richard Klíčník




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější