40 let Vetřelce: Vše co potřebujete vědět o děsivé vesmírné nestvůře | Reflex.cz
nahoru

40 let Vetřelce: Vzhůru ke hvězdám, nebo krvelačným čumákem do zapomnění?

Darek Šmíd25. května 2019 • 13:00

Vetřelec straší ve vesmíru právě čtyři dekády. Mýtus o chodícím mlýnku na maso, který má místo krve kyselinu, se z filmového plátna rozprsknul na stránky komiksů i počítačových her. Čím je však jeho status legendárnější, tím vrtkavější je kvalita nových instancí příběhů, jež o něm vyprávějí.

Šmejd z vesmíru se na Zemi dostavil na den přesně před 40 lety, 25. května 1979. Tehdy měl film Vetřelec premiéru v amerických kinech. Do Československa se snímek o kosmickém penetrátorovi vetřel v roce 1982; od té doby patří prokusování lebek bezzákluzovou vyskakovací čelistí k základnímu eráru sdíleného podvědomí českého národa, který dostal Vetřelce naservírovaného ve stejném roce jako filmy Jak svět přichází o básníky, Pásla koně na betóne nebo Mrkáček Čiko.

Svět přišel o básníky tak, že si z nich Vetřelec udělal na opancéřovaném ocase špíz, koně na betóně pásla, dokud je Vetřelec nerozerval na krvavé cáry, a mrkáček Čiko z toho masakru chytl do obou očí tik. Mihotající se hvězdy živelné, úchylné kreativity byly toho času v „once-in-a-lifetime“ konstelaci, která dala vzniknout základu ohromující filmové mytologie.

Režisér Ridley Scott, scenárista Dan O´Bannon, výtvarník H. R. Giger, hudební skladatel Jerry Goldsmith, herečka Sigourney Weaverová a další členové stěžejního štábu vytesali do dějin kinematografie monument, k němuž se dodnes klaní každý, kdo se na něj zrovna nepokouší vyškrábat bez jištění. Vetřelec pro svět filmového vypravěčství redefinoval hrůzu z dalekého vesmíru a bytostně amorálního neznáma, které vás uprostřed kosmické prázdnoty deepthroatuje, naklade do vás vajíčka a sešrotuje vás na pár desítek kilo výsekového prejtu.

Karel Steigerwald: Čau Babiš, omluv se Pavlu Zemanovi a běž
Karel Steigerwald 24. května 2019 • 14:27

Karel Steigerwald: Čau Babiš, omluv se Pavlu Zemanovi a běž

Ta chladná, v lidských kategoriích nedefinovatelná mimozemskost se stala motorem kinematografického byznysu, který se rozprostírá na ploše celých desetiletí. A ačkoliv tomu byznysu dochází benzín imaginace a z jeho kosmického motoru se poslední dobou ozývá namísto burácení spíš unavený šramot, setrvačnost je tak obrovská, že fenomén Vetřelec pojede klidně dalších čtyřicet let. Sice z kopce, ale kdo to ve vesmíru pozná, když tam není gravitace, že jo.

„Vetřelec“ coby mýtus postupem času přišel o tajemství, brutální překvapivost i velejemnou sofistikovanost, která jeho první instance odlišovala od béčkové produkce pro totální magory i áčkové produkce pro totální normály. Ovšem zatímco se na půdě filmového média odehrává soustavný sešup, podařilo se Vetřelci ubránit si čest v oblasti jiných médií: zejména v komiksech a v počítačových hrách. Komiksy jako Nightmare Asylum, Labyrinth či Dead Orbit nabízejí hutný zážitek, jemuž se nejnovější filmové počiny vetřeleckého univerza typu Prometheus nešrábou ani po zašlemené kotníky, a vzpomínky na úžasné počítačové hry Aliens versus Predator a Alien Isolation způsobují dodnes infarkt každému hráči, který je přežil.

Řítí se tedy Vetřelec po těch 40 let do zapomnění, nebo nakonec přece jen stoupá ke hvězdám? Zmapujme si dopodrobna jeho vzepětí a pády. Třeba se nám z toho vyklube nějaká naděje. Nebo taky ne. Tohle je koneckonců Vetřelcův svět. Jestli tady čekáte nějaký hepáč, museli jste zešílet.

Láska a touha uprostřed války v Koreji pohledem armádního kuchaře
Martin Mrázek 24. května 2019 • 15:02

Láska a touha uprostřed války v Koreji pohledem armádního kuchaře

Vetřelec (1979) a Vetřelci (1986) – Strašné dobré časy

Ridley Scott natočil archetypální vesmírný horror Vetřelec. James Cameron na něj navázal archetypálním vesmírným akčním filmem Vetřelci. Precedens, jaký vytvořila tahle dvojice filmů, je dodnes základním učivem pro pokračovatele filmových franšíz: vyrábíte-li druhý díl, vezměte ingredience z jedničky a několikanásobně je nabomběte (pro češtináře: od tradičního českého slova „nabombit“).

V prvním filmu byl jeden Vetřelec? Tady jich budou desítky. V prvním jsme měli posádku těžařské lodi? Tady bude armáda mariňáků. Bojovalo se s kosmickou mrchou za pomoci improvizovaných nástrojů? Rozdejme protagonistům kulomety a granáty a v hangáru zaparkujme kolosální hydraulický exoskelet. Jenže tady šlo o víc: značka „Vetřelec“ změnila ve druhém pokračování žánr z horroru na akci, což je bezprecedentní; a nutno přihlédnout i k tomu, že obou snímků se chopili mistři svého řemesla v záběhu, kteří s nimi šli na samém počátku svých následně rozsochatých kariér do neprozkoumaných vod – a vystavěli tím celý jeden fiktivní vesmír.

Laco Déczi: Češi ví h*vno, Trump je nejlepší prezident. Arabové nic neumí, jsou to blbci

Vetřelec 3 (1992) a Vetřelec: Vzkříšení (1997) – Odvážně do slepé uličky

Zní to jako super nápad: každý snímek z vetřelecké řady dát natočit jinému režisérovi a vybudovat tak pásmo roztodivných pohledů na stejnou látku. Bohužel, posun, který se osvědčil u protikladnosti tísnivého Vetřelce a velkoryse masakrálních Vetřelců, začal haprovat už u třetího snímku, vězeňské depky Davida Finchera, která se přepisovala tolikrát, že se nakonec točilo i bez scénáře a zřekl se ho i sám režisér.

Následující Vzkříšení Jeana-Pierrea Jeuneta už jako by byl film z úplně jiné franšízy. Na druhou stranu, oba snímky se pokoušely vykročit alespoň novým směrem a ve zpětném porovnání s tím, co následovalo, obsahují přinejmenším odvážná tvůrčí rozhodnutí (jakým je příklon ke komiksovosti Vzkříšení) a pamětihodné scény (odchod Ripleyové ze scény ve trojce). Když se pak po letech vrátil k Vetřelci samotný Ridley Scott a pustil se do renovace vize původního filmu, zavzpomínal na třetího a čtvrtého Vetřelce nejeden divák ještě s nostalgií.

Debata o EU utrpěla na ČT těžkou porážku: Osmkrát více lidí sledovalo hokej s Německem

Prometheus (2012) a Vetřelec: Covenant (2017) – Co je mrtvé, nemůže zemřít

Jednou z primárních deviz původního Vetřelce bylo to, co se ukrývalo neviděné v temnotách. Stejně jako se titulní záporák objevil až na samém konci filmu, tak pracoval Vetřelec hlavně s náznaky mimozemského tajemna, jež přesahovalo pozemskou zkušenost, a nějaká humanita pro ně byla jen nuzný hmyz na podrážce boty.

Návrat režiséra Ridleyho Scotta k vetřelčímu materiálu filmy Prometheus a Covenant však kráčí v duchu toho, že se všechno dosud neviděné opráší, rozkryje a vysvětlí. Bohužel, vysvětlení, k nimž se Prometheus lopotí jako kosmonaut s uhryznutýma nohama, nemají zdaleka takovou sílu jako původní záhada (skutečně někoho baví myšlenka, že děsivé monstrum z vesmíru ve skutečnosti zbastlil jakýsi latentně homosexuální, na lidi žárlící android?). Snímky se navíc ještě vyznačují donebevolajícími nelogičnostmi, které bývaly poznávacím znamením snímků, jež od původního Vetřelce neumětelsky opisovaly.

Příkladem budiž fakt, že zatímco ve Vetřelci Scott seznamoval diváky s posádkou přes 40 minut, v Covenantovi divák vůbec netuší, proč by mu na komkoliv z těch matláků mělo záležet; to protože úvodní scény seznamování s posádkou byly z filmu pro dobro rychlé akce vystřiženy. Přiblblost ústředních protagonistů, kteří si na neznámé planetě okamžitě sundávají helmy z hlav a pak se diví, že zvrací sliz... Tu už z úcty k režisérovi radši nechme být.

Gopnici: Alkohol, násilí a primitivismus aneb To nejhorší, co můžete vidět v Rusku

Je ironií, že ve stejném roce, v němž kinosály bloumal Covenant, v nich řádil také snímek Život, který vetřeleckou hrůzu resuscitoval naopak velmi zdařile. Představil divákům neporazitelnou mimozemskou svini, proti jejímuž běsnění na Mezinárodní vesmírné stanici byly aktuální neplechy Vetřelce v Covenantu k smíchu. Život potvrdil podezření, že žánr klaustrofobního vesmírného hororu zdaleka není vyždímaný do sucha a fenoménu Vetřelec by prospěl návrat od rozplizlé epičnosti Promethea k soustředěné izolovanosti, z níž se kdysi vyklubal. Pokud by tam na něj tedy nečekal ten mizera ze Života; ten by si dal Vetřelce k snídani a celý film by trval asi 3 minuty.

Vetřelec vs. Predátor (2004) a Vetřelec vs. Predátor 2 (2007) – Maraton marnosti

Promiňte, ale tohle je příliš bolestivé na to, abychom se tomu věnovali do větší hloubky. Střetnutí Vetřelců a Predátorů byl super nápad, který se objevil v komiksech (z nichž některé byly i dost dobré) a měl v nich také zůstat. Mytologie Vetřelců a Predátorů se zajímavě doplňují a fajnová myšlenka, že když ve vesmíru existuje kosmická škodná, měli by jí tam jít po krku i kosmičtí myslivci, je pozoruhodně funkční. Dokud se jí ovšem nechopí Hollywood. Filmové střetnutí obou bestiálních ras je něco, co oběma franšízám spíš ublížilo, a pro všechny bude lepší, když budeme předstírat, že k němu vlastně vůbec nedošlo a všechno se to jen zdálo Ripleyové v kryogenickém spánku. Nebo té její kočce. Mají kočky sny? To není moc zajímavá otázka. Ale určitě je to zajímavější otázka, než kdo vyhraje, když se do sebe na plátně pustí Vetřelci a Predátoři.

Rychetský: Ovčáčkovo chování je nepřijatelné, Benešová není hrozba, Zemanova vláda byla…

Komiksy Dead Orbit (2017), Labyrinth či Nightmare Asylum (1993) – Mohlo to být krásné

Vetřelčích komiksů je taková fůra, že vydaly na mnoho svázaných omnibusů (prodávají se i v Česku). Patří k nim atmosférické klasiky, jako je Salvation tvůrce Hellboye Mikea Mignoly (v němž se kolem Vetřelce vytváří náboženský kult), pozoruhodné experimenty, jako je komiksové zpracování nepoužitého scénáře k Vetřelci 3 od tvůrce Neuromancera Williama Gibsona, či žhavé hororové počiny, jako je parádně nakreslený Dead Orbit (s psychopaticky detailní obálkou klasika žánru Geofa Darrowa), narvaný osvěžující dávkou bezvýchodnosti. Za špičku komiksových děl jsou označovány Labyrinth a Nightmare Asylum z třiadevadesátého roku: Labyrinth je násilnou rozpravou o tom, co se stane, když začne na Vetřelcích experimentovat někdo, kdo je na rozdíl od nich navíc ještě tak nějak lidsky, psychopaticky zlý, a Nightmare Asylum je součástí širšího vyprávění, v němž už Vetřelci skotačí na Zeměkouli. Nebojácné nápady, brutální zpracování a děsivá bezmoc umrněných lidiček činí z těchto komiksů jedny z nejlepších vetřeleckých věcí, jež za těch čtyřicet let spatřily světlo světa.

Počítačové hry Aliens vs Predator (1999) a Alien: Isolation (2014) – Ve vetřelčí kůži

Traduje se vyprávění o českém hráči, který prý při hraní Aliens vs Predator umřel na infarkt. Dá se tomu věřit; hra vrhla člověka do role koloniálního mariňáka (to je to chodící krmivo pro vetřelce s blembákem z filmu Vetřelci) na deštivé mimozemské planetě, kde se kolem něj prodírali Vetřelci i Predátoři a on měl jen nuzný kulomet s docházejícím střelivem. Pokud někomu nezešedivěly vlasy z momentů, kdy se k němu zpoza zavřených vrat snaží promlátit směčka xenomorfů, dostal možnost dorazit své duševní zdraví při hraní za Predátora nebo Vetřelce, což byla haluz na úrovni drogového tripu. Na trochu jiné strunky brnkala oceňovaná hororová hra Alien: Isolation, která se efektivně vrátila k modelu prvního filmového Vetřelce a nechala hráče v roli dcery kosmonautky Ripleyové bojovat po celou dobu pouze s jediným vetřelcem – kombinací skrývání, plížení, odvracení pozornosti a prachsprosté snahy neutéct od herní konzole se s brekem schovat na záchod.

Marek Stoniš: Pošpinit, udat, vyloučit. Moderní doba přeje pokřiveným lidským povahám

Divadelní hra Alien, muzikál Aliens a krátké filmy ke 40. výročí – Světlo na konci bordelu?

I kdyby nám Hollywood vysál z kapes všechny peníze a pošlapal všechny naše sny, nikdy nám nevezme... Naši svobodu! Ačkoliv směr, jímž se po mnoho posledních let ubírá oficiální vetřelecká franšíza na plátnech kinosálů, je na pováženou, v srdcích fanoušků žije Vetřelec dál – a občas se jim vykutá z hrudníků v podobě nádherných liebesbriefů mimozemské legendě. Patří k nim kupříkladu středoškolské divadelní zpracování Alien: The Play (jemuž už složili poctu Ridley Scott, James Cameron i Sigourney Weaverová) či sladký muzikál Aliens: The Musical (respektive song Far Away From LV426) Jona a Ala Kaplanových. Na druhou stranu, ne všechna nadšená snaha nese takové legendární výsledky. U příležitosti Vetřelcových čtyřicátin vzniklo pásmo krátkých vetřeleckých filmů, které jsou navzdory sympatickému nadšení tvůrců spíš jen mlácením prázdné slámy, kterou už jsme ve vetřeleckých filmech viděli bezpočetněkrát a lépe.

Ve světle všeho řečeného: jaká je tedy pravděpodobnost, že Vetřelec ještě někdy povstane z popela a ožije novým životem, který nebude čerpat jen z jeho odkazu? Počítám, že je to tak třicet na sedmdesát v jeho neprospěch. Vetřelecká tematika žije evidentně i v duších nové generace, ale generace kmetů a původních tvůrců s ní také ještě není hotová. Kritické hodnocení nových snímků se pohybuje v průměru, ale lidi na to pořád chodí. A kdo ví, třeba už ten příští vetřelecký film urve divákům hlavu stylem, jakým se to podařilo defibrilaci jiného prastarého filmového univerza Mad Max. Na druhou stranu, kdyby měl být Vetřelec reanimován způsobem, jakým z hrobu do této chvíle vylezly Hvězdné války, Predátor či Terminátor, tak ho nechme radši v klidu chcípnout.

Hughes H-4 Hercules: Největší hydroplán v historii lidstva letěl jen 26 sekund
Lékař Dostál: Umíral jsem mnohokrát, konec je příjemný a po smrti něco je. Lidi se…



Klíčová slova: film, kultura, Vetřelec, historie


Vybíráme z placeného obsahu
PREMIUM X Svět rakve, fotbalu a lejzru aneb Od festivalu kýče a pragmatismu až k festivalu světel
PREMIUM X Šmejdi dál kasírují a důchodci se dál zbavují úspor. Český mincovní obchod se po třech letech nezměnil
PREMIUM X Zrcadlo českého národa: Karel Gott si v roce 1977 zvolil stranu hřiště. A vybral si špatně
PREMIUM X Jak na pazourek? Zkušený mistr řemesla vás naučí nejlepší řemeslné triky neandertálců
PREMIUM X Východ vrací úder: Počítačové hry válcují Hollywood a Češi jsou u toho

Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější