Tin Tin na opiátech. A velké divno a pachuť na patře při čtení. To je komiks Naposled Charlese Burnse, amerického komiksového tvůrce, jehož díla zanechávají po dočtení ještě dlouhá léta to, co pro nedostatek vhodných termínů nazvěme chuťovopachovým ocasem. Velký surrealista Burns pracuje se sny, podvědomím i nevědomím a primitivními pudy – zejména strachem – zcela civilizovaných lidí.
Nakladatelství Trystero (název vychází z prózy Thomase Pynchona, což zasvěceným již předem dává tušit vkus tvůrčího týmu) vydalo teprve tři komiksy, z nich dva za pomoci crowdfundingu. Není se čemu divit, neb jejich projekty jsou skutečnými podivnostmi. Pustit se do jejich vydávání naslepo by v českých podmínkách vyžadovalo buď přímo chorobný zápal, nebo skutečně hodně velký finanční polštář. Zatím to však Trysteru vychází a komiksy určené nejen hipsterům… inu, vychází. Za nejnovější počin malému nakladateli rozhodně patří dík.
Charles Burns není v Česku neznámým autorem. Už v roce 2008 vyšla jeho Černá díra, hypnoticky sjetý příběh o americké střední škole, kde se studenti mění ve zrůdy vně i vnitřně. Ještě téměř deset let po přečtení můžete při vzpomínce na komiks zažívat zvláštní tísnivé pocity příbuzné vzpomínce na první vyslechnutí báchorky o černé sanitce. Ale Naposled je o dost dál.
Naposled je komiksová trilogie, kterou je nutné číst vcelku, tak, jak ji vydalo Trystero. Je vypravěčsky mnohem sevřenější než Černá díra, a to i přes totální roztříštěnost děje, u kterého musíte dávat bedlivý pozor na nejmenší detaily. Jen tak se zvládnete orientovat v neustálém střídání časoprostorové perspektivy. Samozřejmě že všechno do sebe dokonale zapadá: čtete přece komiks od Burnse, který napíná možnosti komiksového média k prasknutí. Ale nic tu nedostanete zadarmo.
Abyste pochopili celou nestvůrnost příběhu – který nakonec není ani zdaleka tak odporný, jak se vám autor snaží celou dobu naznačovat – je potřeba držet se textu a nenechat se děsit výjevy. Ty jsou častokrát zveličeny žabí perspektivou hlavního hrdiny, jenž je vlastně dokonalým zástupcem celé jedné generace. Trochu fotí, trochu píše intelektuálně blábolivou poezii a trochu se snaží proslavit jako performer před koncerty punkových kapel. A trochu se pokouší sbalit zajímavou holku. Zajisté, je to typický lůzr. Ale takový, který je ve své neschopnosti skutečně velkolepý.
A právě tady je jádro celého Burnsova opusu. Z triviálního příběhu jednoho osobního selhání, jakých vidíme denně všude kolem sebe desítky, vytvořil zlověstný příběh plný makabrálních symbolů. Estetiku komiksu můžeme s nadhledem označit za přebujelou a vybuzenou opiáty, které mají v příběhu podstatnou roli. Jenže právě tohle celé zatraceně dobře funguje. Koláže hnusu, výjevy prapodivna, to všechno oddělené od našeho každodenního světa jen tenoučkou záclonkou příčetnosti. Všechna ta úzkost a nejistota, která čiší z lidstva, zhmotnělá na stránkách komiksu, na nějž si lze jen těžko vytvořit jednoznačný názor.
Pokud se o to ale pokusíme a budeme Naposled hodnotit v intencích komiksového média, nezbude než se uchýlit k podobně přebujelé řeči, jakou používá autor. Naposled je ohavně geniální komiks, který se vám vlastně nebude vůbec líbit. Naposled je vizuální orgií odpornosti. A přesně o to tu celou dobu jde. Vychutnat si to bahýnko až do dna. Porochnit se v něm, protože je naše. A až se pustíte do čtení, popřejeme vám jen příjemná a chutná vejce.
