Z Cannes se stalo hlavní město květináčů. Ty obří, fungující jako taras proti případným teroristům v autech, stojí doslova všude. Sedmdesátý ročník nejslavnějšího filmového festivalu přitáhl na Azurové pobřeží extrémní zástupy diváků, novinářů i filmových profesionálů, již se teď donekonečna klikatí před opevněným festivalovým palácem. Dostat se do kina vyžaduje nervy z oceli – i když z oceli vlastně ne, ty byste nepronesli skrze detektory kovů v kinech.
Bezpečnostní kontroly nešetří nikoho – vzpomínky na tragický 14. červenec loňského roku, kdy sebevražedný atentátník zmasakroval přímo na místní promenádě 86 lidí, jsou ještě příliš živé. Po středečním zahájení si tak některé z hvězd stěžovaly, že i jejich auta prohledávali experti přes výbušniny. K paláci nepronikne žádné bez nálepky bezpečnostních složek a návštěvníky kina čeká lustrování jako v letadle, čímž se už tradičně dlouhé fronty ještě prodlužují – pod pálícím sluncem slast.
Sušenky povoleny
Pomineme-li fakt, že palác možná stát zůstane, ale davy před ním dostává ozbrojený šílenec jako na stříbrném podnose, má většina zúčastněných pro zostřenou situaci pochopení. Někteří ji dokonce vítají, když nic jiného, chybí totiž prostor na někdejší absurdity typu pátrání po sušenkách, jimiž by vyhladovělý novinář zaneřádil drahou kinosedačku. Hlavně je však (zatím) se vším smíří to, co dostanou uvnitř kina. Úroveň promítaných snímků je totiž letos nebývale vysoká.
Monica Bellucci v Cannes vášnivě líbá svého hereckého kolegu:
S výjimkou úvodních Ismael’s Ghosts, dramatu s českou stopou, neb vznikalo v Praze, zazníval zatím z kinosálů povětšině unisonní potlesk. Asi nejjednoznačnější ohlas sklidila v prvních dnech Neláska Andreje Zvjaginceva, novinka ruského držitele Zlaté palmy z roku 2014 (Leviatan), jejímž smutným středobodem jsou rozklížené rodinné vazby. Téma na letošním ročníku mimochodem často variované – o bezmoci dětí a sobectví dospělých vypráví například i další pozitivně přijatý, byť o dost uhlazenější film Wonderstruck od Američana Todda Haynese.
S politikou končím
Zvjagincevova intimní sonda do života středostavovské ruské rodiny má na rozdíl od líbivého Wonderstrucku ještě další, sociálně-politické podtóny, což samozřejmě nenechává chladné novináře ze Západu. Režisér, jehož „antisystémové“ postoje a hlavně Leviatan se vymezují proti totalitárnímu Rusku, nicméně všechny zpražil nečekaným názorovým opatrnictvím. „S politikou jsem skoncoval, vezměte to prosím na vědomí,“ řekl v rozhovoru, jenž následoval po projekci, a tvářil se přitom tak vážně, že se ho na Putina a spol. nikdo neodvážil zeptat.
Naopak Ruben Ostlund, jeden z největších filmařských příslibů dneška (s geniální Vyšší mocí bodoval v Cannes rovněž před třemi roky), nebere vážně nic a nikoho a nejmíň ze všeho sám sebe. V černé komedii The Square z prostředí výsostně uměleckých kruhů dokazuje, že o vznešených, ba i dramatických věcech se dá mluvit i nedramaticky a nevznešeně a výpověď tím nijak neutrpí, právě naopak. V břitké satiře o tenké hranici mezi uměním a neuměním dokázal nenásilně obsáhnout vše, co aktuálně hýbe světem – od uprchlické krize po lidskou lhostejnost, tolik příznačnou pro anonymní internetový věk. Nemluvě o tom, že nabídl i nejoriginálnější milostnou scénu novodobé historie. Nebo už jste snad viděli sex v přítomnosti šimpanzího spolubydlícího?
Ano, čekal by to málokdo, ale v Cannes může být celkem zábava. A nejen díky těm květináčům, o které se přerážejí noční opozdilci.
