Před druhou světovou válkou to býval jednoduše dobrý herec, spíš figurkář, po válce miláček publika, představitel hlavních rolí, národní umělec. V seriálu Bohéma se postava Jaroslava Marvana (11. 12. 1901–21. 5. 1974) objevovala marginálně, ale vždy s jasným sdělením: servilní chlapík, připravený k práci, přizpůsobivý a velmi vstřícný... Vůči čemukoli, z čeho mohlo něco kápnout. Herec holt potřebuje hrát. A Jaroslav Marvan hrál neustále.
„Sloužíš-li, nechceš přece pořád sedět na kozlíku. Snaž se proto vždycky sedět v kočáře.“ Dobře míněné rady svého otce se Jaroslav Marvan držel velmi pevně. Cosi „služebného“ se do jeho hereckého projevu otisklo velmi silně. Přičítal to svým úřednickým začátkům v pražském Zeměpisném ústavu, a především na ředitelství pošt.
„Moje úřednická dráha nebyla dlouhá, ale pro další mé působení u divadla svou cenu měla. Snad mi něco zůstalo v gestu, podle něhož se na hony pozná důstojnost státního zaměstnance z kanceláře – ať je tam sebevětším poskokem,“ vzpomínal Marvan ve svých memoárech.
A možná tahle stopa měla větší hloubku než jen souznění s hereckým typem notářů, starostů, bankéřů, advokátů, strážníků či radů. Marvan vždy platil mezi herci za disciplinovaného, skvěle připraveného, chodil včas, uměl text, pracoval dobře a rychle – sen každého režiséra i producenta.
Burianův nahrávač
Pro herecký i lidský vývoj Jaroslava Marvana bylo určujících osmnáct let strávených po boku Vlasty Buriana v jeho divadle a při natáčení filmů, jejichž hvězdou Burian býval. Do divadla krále komiků nastoupil Marvan na přímluvu svého kamaráda ze školních let Josefa Čapka. Měl za sebou poměrně bohaté zkušenosti z ochotnických divadel na Žižkově, ale i z Užhorodu, kde jako zaměstnanec poštovního ředitelství strávil tři roky.
U Buriana se chytil dobře, zprvu podobně jako jeho kolega Jindřich Plachta, s nímž sdílel šatnu, kloubil občanské povolání s hereckou profesí. V roce 1926 pak nastoupil do stálého angažmá a stal se z něj jednou provždy herec. Byl spolehlivý a flexibilní a poměrně rychle se vyšvihl po předčasně zesnulém Karlu Nollovi na místo druhého muže souboru. Stal se z něj Burianův nahrávač.
Pro jakéhokoli herce musela být spolupráce s Burianem obtížná, pro pedantského Marvana dvojnásob. Burian byl pověstný tím, že se příliš nezdržoval zkoušením. Některé scénky jel poprvé až na premiéře, nebylo výjimkou, že tak úplně nevěděl, v jakém kuse zrovna hraje, nemluvě o tom, že se jen tu a tam zabýval textem ze scénáře. Nicméně jeho improvizace na více či méně dané téma byly geniální a plnily pokladnu.
Ostatně ředitelem svého vlastního divadla se Burian stal jen díky tomu, že ho z jiných scén vyhodili pro nespolehlivost, jeho potenciál byl ale tak mocný, že divadelní podnikatelé – rada Červený a podplukovník Roja – přišli s projektem Divadla Vlasty Buriana. Ti dva je fakticky řídili, další oporou byl dramatik, herec a kabaretiér Emil Artur Longen, jenž pro Buriana napsal řadu her.
Nerovný, ale výhodný svazek
Burian byl skutečná hvězda, už tehdy král komiků, a jak je známo, krále dělá jeho svita. V čele té herecké tedy stál Marvan. Vždy ochotný být svému rozmařilému šéfovi oporou – na jevišti i před kamerou. Vracet jeho třeskuté smeče, držet pohromadě děj hry, vracet ji po improvizačních sólech na správnou kolej, nahazovat repliky, posloužit pointě vtipu…
Byla to role nesmírně důležitá a současně obrovsky nevděčná. Od Marvana chtěla velké sebezapření. Burian si byl Marvanovy užitečnosti velmi dobře vědom a také ji uměl ocenit. Jak byl ješitný, tak dokázal být velkorysý. Marvan si zas dobře uvědomoval, co mu spolupráce s nejpopulárnějším českým hercem přináší. Byl to zkrátka oboustranně výhodný svazek, i když nerovný a problematický.
Causu Jaroslav Marvan si přečtěte v novém tištěném Reflexu, který vychází ve čtvrtek 23. února.
