Po projekci dokumentu Nepoznaný, který natočil slovenský režisér Miro Remo o Richardu Müllerovi a s ním, jsem se vzmohl jenom na konstatování, že je to silné. A nejde mi ten film, ten příběh z hlavy; stává se to vyprávění jenom silnější a silnější.
Po pravdě vím o Richardu Müllerovi jenom málo. Vnímám ho sice jako zpěváka od písně Po schodoch, jeho prostřednictvím jsem převzal vzkaz od Michala Horáčka, že „kdo se bojí, má jen hnědý kaliko“, a vím, že svého času okouzlil Ivu Bittovou.
To není mnoho, protože Richard Müller je pravděpodobně tuzemská megastar, jež nejenže je stálicí na hudebním nebi, ale je také docela tučným soustem pro různé bulvární plátky, televizní prásky a celej tenhleten divnej průmysl.
Doba, po kterou probíhalo natáčení, rozhodně nepatřila mezi jeho nejšťastnější.
Máme před sebou člověka, jenž působí dojmem úplného vyhoření. Ve většině aktuálních záběrů vidíme apatického muže, který se sice zúčastňuje nějakých jednání, pohybuje se ve studiu a často pouze hledí do prázdna.
To je v ostrém kontrastu s archívními záběry, na nichž vidíme uragán Müller.
Autoři filmu nevysvětlují, kde a jak se Richardova proměna udála, spoléhají na to, že diváci jsou a byli informováni o jeho životě z jiných médií. Tedy že vědí, že trpí maniodepresívní poruchou, kterou pravděpodobně akcelerovalo užívání různých chemických i přírodních substancí.
Destrukce je jasně patrná, ve filmu ale není nijak komentovaná, hlavní protagonista se nikde nevyjadřuje přímo, jeho partnerky hovoří o soužití s ním velmi korektně a trable, které jejich soužití přineslo, nezatajují.
Příběh, jejž ve filmu Nepoznaný sledujeme, směřuje ke koncertnímu turné, které s Müllerem připravuje skupina Fragile. Tím se do příběhu dostávají i manažeři, a přinášejí tak do příběhu další otázky.
Je možné chtít od umělce na konci sil nové a další výkony? Jsou to hyeny, anebo jeho zachránci?
Při některých detailních záběrech Richarda Müllera jsem si nebyl vůbec jist.
A jist si nejsem ani teď. Film končí prohlášením, že první koncert turné byl i posledním. Podle informací, jež jsou k dispozici v médiích, se tak nestalo a kariéra Richarda Müllera je znovu nastartovaná, sám zhubl padesát kilo a těší se na další projekty.
Člověk prostě vydrží víc než kůň, a když má talent, má snad i povinnost ho využít, i kdyby na to měl umřít.
Těžko říct.
Film bude distribuován v českých pravděpodobně spíše artkinech a potom, protože byl spoluprodukován Českou televizí, ho uvidíme i tam. Těžko říci, na jakém kanále a v jakém čase. Proto doporučuju spíš to kino.
P. S.: Některé texty Müllerových písní byly až bolestně otevřené a intimní. I u natáčení tohoto filmu si pustil filmaře hodně k tělu, do hlavy se mu ale nedostali a myslím, že to ani nebyl jejich záměr. Je potřeba ocenit, že příležitost využili, ale nezneužili. Nakonec dali víc otázek než odpovědí. A to je v pořádku.
