Nesnáším názory jdoucí proti proudu, pokud diagnostikují spíš autora než objekt jeho zájmu. A teď to budu já, kdo takový vysloví. Okolnosti mne dohnaly až k tomuto počítači. Stojím v celé své nicotě sám, proti stěně sestavené z celosvětového nadšení, sedmi Zlatých glóbů a z čísla 86 na ČSFD. Doteď se divím, jak snadno jsem do toho spadl. Prostě jsem šel do kina na La La Land.
Je mi, jako když se kluci dostali pod jednu minutu při skládání Rubikovy kostky, zatímco já ještě neměl ani jednu stranu. Něco jsem přehlédl? Nevyluštil jsem šifru, která je jasná i dítěti?
Přitom vše bylo dobře připraveno. Damien Chazelle musel myslet na mě, když film psal. Měl to být dárek pro ideálního diváka. Muzikál, jazz, nostalgie. Navíc Whiplash, režisérův předchozí kus, mě úplně uhranul. Během závěrečných titulků jsem měl bílé klouby za týraného bubeníka.
Možná jsem byl přetěšený, ale mě se La La Land prostě nedotkl – neukázal sílu, která by mi dokázala zatajit dech a vytlačila slzu. A tolik jsem si to přál. Respektuju nadšené recenze, jež film chválí za postmoderní citace, odvážnou aktualizaci (nedodržení) žánru muzikálu, schopnost proměnit se ve svém průběhu z romance v temné drama, realistický pohled do zákulisí Hollywoodu.
Všechno tohle bych tam při dobré vůli mohl vidět, kdyby příběhu opakovaně nepadal řemen, kdyby neztrácel tah a já zájem o osud ústřední dvojice. Naplní hrdinové své touhy? Bylo mi to fuk, jakkoli jsem ocenil velkou taneční scénu natočenou v jediném záběru. Ale to jsme na výstavě, a ne ve filmu. Jeho vnitřní napětí? Sníh, který během promítání napadl před kinem Flora, byl dramatičtější.
Z filmu si navždy zapamatuju dobrou muziku, krásu, šarm a kostýmy Emmy Stoneové. Zachrání leccos, jenže světlo kolem nejsilnější žárovky někde dodechne a začne tma. Pokus naučit žánr muzikálu novým kouskům se podle mého nezdařil.
Nepíše se mi dobře. Když jste v menšině, hledáte chybu u sebe. Připadáte si, jako byste čelil kolektivní dohodě, z níž jste byl vyloučen. Vyjdete z kina a chce se vám křičet: Haló, copak se svět zbláznil? Jediný výklad globálního nadšení z nového filmu, jenž mě napadl, je zoufalá potřeba nějaké pozitivní emoce ve světě, kde podle průzkumů už dvě třetiny lidí myslí na válku. Bohužel, bezstarostnost La La Landu u mě skončila při pohledu na hodinky — kolik minut že ještě chybí do konce.
